10 C 222/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 126 412,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 55 778 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 8. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 70 634,92 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 63 779,29 Kč za dobu od 1. 8. 2022 se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 17. 4. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 126 412,92 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tato částka sestávala z jistiny ve výši 116 209,01 Kč, smluvního úroku z předpisu splátek úvěru za únor až červen 2022 ve výši 6 855 Kč, pojistného z předpisu splátek za únor až červen 2022 ve výši 2 180 Kč, náhrady nákladů za vymáhací proces podle článku VII.8. smlouvy výši 600 Kč a smluvní pokuty za prodlení ve výši 0,1 % denně ze splátky, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení po dobu více než 30 dnů, tj. ve výši 568,91 Kč. Žalobkyně uvedla, že na základě návrhu žalovaného na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 10. 6. 2019 a Všeobecných obchodních podmínek se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, a to přijetím jeho návrhu tím, že mu poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 135 000 Kč na jeho bankovní účet. Smlouva byla uzavřena elektronicky. Žalovaný se dostal do aplikace E-portál, tedy zabezpečeného prostředí, kde mu byla poskytnuta smluvní dokumentace, a to Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, návrh smlouvy a Všeobecné obchodní podmínky, které si mohl stáhnout do svého počítače. Žalovaný zaslal žalobkyni vyjádření souhlasu se sjednanou elektronickou formou komunikace, poskytl kopie osobních dokladů pro svoji identifikaci a vyjádřil souhlas se žádostí o úvěr a následně podepsal návrh smlouvy o úvěru prostřednictvím kódu, který mu byl zaslán na registrované telefonní číslo. Žalobkyně současně vygenerovala časové razítko, které připojila k podepisované dokumentaci, kterou také podepsala. Žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným posoudila jeho úvěruschopnost. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit v 90 měsíčních splátkách po 3 079 Kč, splatných vždy ke každému 17. dni v měsíci, počínaje dnem 17. 7. 2019 s roční úrokovou sazbou 15. 50 %. Žalovaný se zavázal platit rovněž pojištění ve výši 7,49% z měsíční splátky úvěru. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splácením, vyzvala jej žalobkyně k zaplacení výzvou ze dne 17. 5. 2022. Protože žalovaný ani poté svůj dluh nezaplatil, žalobkyně odstoupila od smlouvy dopisem ze dne 28. 6. 2022. Žalovaný dluh neuhradil, přestože byl o zaplacení před podáním žaloby žalobkyní o zaplacení upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., vzhledem k tomu, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas a u žalovaného se má za to, že s takovým postupem souhlasil, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagoval (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

4. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Žádosti/ Smlouvy o klasickém úvěru [číslo] Žádosti/ Smlouvy o revolvingovém úvěru, Přihlášky k pojištění pro klasický a revolvignový úvěr (Produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktů a služeb [číslo]) soud zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 135 000 Kč. Prostředky měly být žalovanému poskytnuty na úhradu jeho stávajícího dluhu ve výši 35 000 Kč vůči [právnická osoba] [anonymizováno] a ve zbytku za účelem realizace vlastního projektu žalovaného. Úvěr měl být splacen v 84 splátkách po 3 079 Kč měsíčně včetně úroku ve výši 15,5 % ročně a pojištěním ve výši 7,49 % z měsíční splátky úvěru. celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 222 012 Kč Smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, se kterou by se žalovaný dostal do prodlení. Formulář ani žádost nebyly datovány, na smlouvě není připojen ani podpis žalobkyně. Ze Všeobecných obchodních podmínek pro poskytování bankovních produktů a služeb, Produktových podmínek pro klasické úvěry a Sazebníků vyplývá, že ani tyto nebyly datovány a podepsány.

5. Z Údajů pro posouzení žádosti o klasický a/nebo revolvingový úvěr soud zjistil, že žalovaný měl být svobodný a měl mít jednu vyživovací povinnost k dítěti ve věku 3 let. Žalovaný měl bydlet v nájmu. Měl být zaměstnán jako dělník/řemeslník u [právnická osoba] [anonymizováno] od ledna 2018s čistým měsíčním příjmem 30 000 Kč. Celkové výdaje žalovaného měly činit 6 900 Kč.

6. Podle potvrzení o příjmu zaměstnance činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného spolu s přesčasy za březen až květen 2019 částku 31 696 Kč.

7. Výpis z účtu žalobkyně ze dne 14. 6. 2019 prokazuje, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 135 000 Kč.

8. Z přehledu úvěru vyplývá, že žalovaný načerpal částku 135 000 Kč, na kterou za dobu od července 2019 do ledna 2022 zaplatil postupně celkem 79 222 Kč (tj. 19 x 3 079 + 6 500 + 2x 3 679 + 6 863).

9. Výzvou ze dne 18. 5. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu do 30 dnů od jejího doručení. Žalovaný byl současně upozorněn, že v případě, že dluh ve stanovené lhůtě nezaplatí, žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupí a celý dluh se stane splatným.

10. Protože žalovaný dluh nezaplatil, žalobkyně dopisem ze dne 28. 6. 2022 odstoupila od smlouvy, celý úvěr zesplatnila a vyzvala k jeho zaplacení do 31. 7. 2022.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 4. 2023 soud zjistil, že žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 135 000 Kč a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s úrokem a platbou za pojištění vrátit celkem 222 012 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 14. 6. 2019 částku ve výši 135 000 Kč na účet žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného několika výzvami k úhradě dluhu. Žalovaný ničeho žalobkyni nezaplatil.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

15. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

20. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

21. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

22. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

23. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

24. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

25. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 13 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

30. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť na místě podpisu žalovaného chybí jakýkoliv podpis. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s obsahem ve znění předloženém soudu, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

31. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSU je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalovaného úvěr splácet. Podle Údajů pro posouzení žádosti o klasický a/nebo revolvingový úvěr a potvrzení o příjmu žalovaného činil čistý měsíční příjem žalovaného 30 000 Kč měsíčně. Jeho výdaje, které však nebyly nijak blíže specifikovány, měly činit 6 900 Kč, přičemž žalovaný měl jednu vyživovací povinnost a bydlel v nájmu. V roce 2019 činilo životní minimum pro jednotlivce 3 410 Kč a pro nezaopatřené dítě do 6 let 1 740 Kč podle § 2 a 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Součet těchto částek 5 150 Kč pak neodpovídá tomu, že by celkové měsíční výdaje žalovaného měly činit pouze 6 90 Kč, když v takovém případě by mu na úhradu nájemného zbývala pouze částka 1 750 Kč měsíčně. Úvěr pak měl být žalovaným čerpán na úhradu jeho závazku u [právnická osoba] [anonymizováno], přičemž žalobkyně nezjišťovala, zda žalovaný nemá další závazky u úvěrových společností. Žalobkyně si pak nevyžádala žádné doklady, z nichž by vyplývalo, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tedy jaké skutečně hradil náklady na bydlení, jaké byly jeho platby na energie a SIPO, dopravu a kolik vynaložil na stravu a na domácnost a jaké hradil výživné svému nezletilému dítěti.

32. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

33. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

34. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

35. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

36. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 135 000 Kč a že jí žalovaný zaplatil 79 222 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení v částce 55 778 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

37. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 55 778 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu 1. 8. 2022 do zaplacení, když žalovaný byl vyzván k vrácení dluhu do 31. 7. 2022.

38. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovanému, který byl v převážné části ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu poměrné části vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.