10 C 226/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 17 602,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 821 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 26. 1. 2023 do 17. 4. 2023 ve výši 162,46 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 821 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 12 781,26 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 191,62 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 15 702,26 Kč od 18.4.2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši celkem 420,65 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 781,26 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 18. 4. 2023 ve znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky 17 602,26 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 22. 6. 2021 smlouvu o poskytnutí úvěru [číslo] to prostřednictvím Správce financí, webového rozhraní žalobkyně. Žalovaná vyplnila požadované údaje a žalobkyně následně zaslala žalované podpisový SMS kód na telefonní číslo, které žalovaná uvedla ve své žádosti, a na internetových stránkách se objevil text smlouvy. Smlouva byla uzavřena po zadání podpisového SMS kódu. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost, provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, dále v registrech SOLUS, NRKI, CRIBIS a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezení žalované, dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, dotaz do registru CRIBIS a ISIR byl proveden s negativním výsledkem. Žalobkyně dne 22. 6. 2021 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala uhradit dlužnou částku ve 24 měsíčních splátkách po 2 132 Kč spolu s úrokem ve výši 25,53% s tím, že první splátka byla splatná dne 25.7.2021 Žalovaná však porušila svoji povinnost řádně a včas úvěr splácet, v průběhu úvěrového vztahu uhradila celkem částku 35 179 Kč, kterou žalobkyně započítala na úrok, jistinu a poplatky. Protože se žalovaná dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 11. 1. 2023 o čemž žalovanou informovala dopisem ze dne 11.1.2023, a současně ji vyzvala k zaplacení dluhu. Po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh ničeho neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta. Žalobkyně po žalované nárokovala částku ve výši celkem 17 602,26 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 15 702,26 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč (3x 300 Kč za zaslané upomínky) a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč (2 x 500 Kč). Dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 2 191,62 Kč za dobu od 12.1.2023 do 17. 4. 2023, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 583,11 Kč za dobu od 26. 1. 2023 do 17. 4. 2023, jakož i úrok ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 18.4.2023 do zaplacení a úrok z prodlení z celkové dlužné částky 17 602,26 Kč od 18.4.2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z Úvěrové smlouvy ze dne 22. 6. 2021 a úvěrových podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách po 2 132 Kč spolu s úrokem ve výši 25,53% ročně. Mezi stranami měly být dohodnuty sankce pro případ prodlení žalované s úhradou splátek, a to smluvní pokuta ve výši 500 Kč za splátku v prodlení, úrok z prodlení v zákonné výši a vynaložené náklady na upomínky. Žalovaná měla ve smlouvě uvést, že je svobodná, má dvě vyživované děti, bydlí u rodičů a je zaměstnána u [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč. Příjem ostatních členů domácnosti měl být 60 000 Kč měsíčně. Na místo podpisu žalované je na smlouvě uvedeno [číslo]. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně, dle nichž si žalobkyně při uzavírání smlouvy vyžádá od klienta dokumenty potvrzující pravdivost jím sdělených údajů a důvěryhodnost a platební morálku klienta prověřuje též od třetích osob včetně peněžních ústavů.

5. Kopií občanského průkazu žalované bylo doloženo, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalované, z něhož vyplývá, že žalovaná je svobodná.

6. Podle úvěrové zprávy měla žalovaná tři existující splátkové úvěry, jeden nesplátkový a jednu kreditní kartu. Žalované zbývalo uhradit částku 115 833 Kč, jednalo se o úvěry s datem ukončení k 20.5.2022 pro částku 11 499 Kč, k 15.5.2023 pro částku 44 784 Kč a k 15.11.2023 pro částku 59 550 Kč. Žalovaná měla dále od 13.7.2020 kreditní splátkovou kartu se zbývající částkou 49 972 Kč. Žádost o přidělení kreditní karty splátkové s úvěrovým rámcem 10 000 Kč ze dne 24. 2. 2021 byla žalované odmítnuta.

7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] vyplývá, že žalovaná měla uvést, že je svobodná, bydlí u rodičů, má vyživovací povinnost ke 2 dětem, její příjem činí 25 000 Kč a jejího partnera 60 000 Kč, měsíčně splácí své závazky ve výši 10 000 Kč.

8. Z dokumentu Dohledání informací o činnosti klienta bylo zjištěno, že dokument obsahuje číslo smlouvy [číslo], jméno a příjmení žalované s datem narození, telefonní [číslo] e-mail [adresa], IP adresu [adresa].

9. Z opisu výpisu proplacení smlouvy [číslo] vyplývá, že dne 22. 6. 2022 byla žalované poskytnuta žalobkyní částka ve výši 40 000 Kč na účet č. [bankovní účet].

10. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaná načerpala u žalobkyně dne 22. 6. 2021 částku 40 000 Kč. Žalovaná zaplatila žalobkyni na svůj dluh 35 179 Kč. 11. [právnická osoba] ze dne 29.9.2023 soud zjistil, že účet č. [bankovní účet] je veden na [celé jméno žalované], [datum narození], tedy žalovanou a že dne 22.6.2021 žalobkyně poukázala žalované částku 40 000 Kč. Z výpisu s účtu dále vyplývá, že žalovaná na účtu měla počáteční zůstatek v měsíci květen ve výši - 3 401,38 Kč a v měsíci červen ve výši - 4 639,15 Kč. Z výpisu je rovněž patrné, že v květnu žalovaná obdržela výplatu ve výši 31 831 Kč, rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč, alimenty a finanční částku ve výši 35 000 Kč od žalobkyně. Mezi výdaji, které v tomto měsíci převyšovaly příjmy je zahrnuta rovněž částka 16 032 Kč označená jako nájem„ [celé jméno žalované] [anonymizováno]“. V červnu žalovaná obdržela výplatu ve výši 40 047 Kč, rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč, alimenty a finanční částku ve výši 6 000 Kč a 200 000 Kč od [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Mezi výdaji je opět zahrnuta částka 16 032 Kč označená jako nájem„ [celé jméno žalované] [anonymizováno]“. Žalované v tomto měsíci celkem přišlo 333 695,29 Kč, konečný zůstatek činil 15 732,20 Kč.

12. Žalobkyně výzvou ze dne 11. 1. 2023 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy [číslo] stanovila jí k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 12. 1. 2023.

13. Předžalobní výzvou ze dne 30. 1. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu dne 31. 1 2023.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Žalobkyně poskytla dne 22. 6. 2021 na účet žalované částku ve výši 40 000 Kč. Žalovaná na dluh žalobkyni postupně uhradila částku 35 179 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradila ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

16. Podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý 17. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

22. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

24. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 4 821 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalovaná předmětnou smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je pouze uveden číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinila právě žalovaná, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

29. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované. Ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Dle sdělení žalobkyně měla výše čistého měsíčního příjmu žalované činit 25 000 Kč. Celkové příjmy domácnosti pak měly činit 85 000 Kč. Žalobkyně si však nevyžádala žádné doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalované, např. pracovní smlouva a výpis z účtu žalované alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalované, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké byly její platby na SIPO, dopravu a kolik vynaložila na stravu a na domácnost. Žalobkyně neprověřovala, zda příjem žalované činil skutečně 25 000 Kč měsíčně a ani zda uváděný příjem jejího partnera skutečně činil 60 000 Kč měsíčně. Z úvěrové zprávy je pak zřejmé, že žalovaná měla další závazky v řádech desítek tisíc Kč. Přestože žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, podle výpisu z účtu za květen a červen 2022 hradila nájem ve výši 16 000 Kč. V květnu 2022, tedy předcházejícím měsíci poskytnutí úvěru měla žalovaná na účtu záporný zůstatek, přestože ji na účet přišlo téměř sto tisíc korun českých. Z uvedeného je tak evidentní, že žalovaná řádně nehospodařila se svými financemi. Údaje, které žalovaná poskytla žalobkyni se tak nejeví soudu jako důvěryhodné a bylo jen na žalobkyni, jak si jejich pravdivost ověří.

30. Žalobkyně tedy řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

31. Soud doplňuje, že přihlédl k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

32. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

33. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 40 000 Kč a že žalovaná zaplatila 35 179 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 4 821 Kč (40 000 Kč – 35 179 Kč), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 4 821 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % za období od 26. 1. 2023 (tj. od prvního dne prodlení žalované) do 17. 4. 2023 v kapitalizované výši 162,46 Kč a dále od 18. 4. 2023 až do zaplacení, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky upomínkou ze dne 11. 1.2023, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 14 dní od vyhotovení dopisu. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

34. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

35. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná, by měla nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, avšak v řízení jí žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.