10 C 233/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 474,69 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 474,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 165,75 Kč od 1.10.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 21.10.2020, postoupenou zdejšímu soudu z důvodu místní nepříslušnosti, ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky 8 474,69 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě části B) návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 31. 10. 2016 a Všeobecných obchodních podmínek poskytla žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni 10. 8. 2018 (datum posledního čerpání úvěru) žalovaný postupně z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 30 688 Kč. Pro jednotlivá čerpání poskytnutého úvěru byly dohodnuty specifické podmínky jejich splácení pro čerpání úvěru (tzv. Komfort čerpání) souhrnně evidovaném na podúčtu [číslo]. Tuto část úvěru se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z dlužné částky vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč spolu s pojištěním ve výši 4,99% ze splátky úvěru, od června 2018 ve výši 5,99%. Roční úroková sazba činila 22,68 %. Splátky jednotlivých čerpání měly být žalovaným hrazeny souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla dohodnuta vždy na 17. den v měsíci následujícím po prvním čerpání úvěru. Žalovaný úvěr řádně a včas nehradila a na úvěr splatil celkem 39 400 Kč. Žalobkyně proto účtovala v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru. Do 30. 11. 2016 činila výše této smluvní pokuty 8 % z každé splátky, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů, a od 1. 12. 2016 ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů. V případě tohoto úvěru žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě smluvní pokuty ve výši 16,40 Kč formou automatizovaných písemných upomínek, naposledy dopisem ze dne 26. 8. 2020. Žalobkyně dále uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr posoudila na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, kde uvedl měsíční příjem 20 000 Kč a náklady na bydlení 6 000 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost a bydlí v domě/bytě. Žalobkyně také provedla kontrolu v registru SOLUS a dalších doplňkové kontroly (v interním blacklistu, katastru nemovitostí, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku apod.) a v potaz vzala také předchozí úvěr žalovaného, který byl řádně splacen. Dne 21. 7. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů, žalovaný však ničeho neuhradil. Žalobkyně proto dopisem ze dne 26. 8. 2020 od úvěrové smlouvy odstoupila. Splatnost úvěru nastala ke dni 30. 9. 2020 a dluh žalovaného podle žalobkyně tvoří částku 8 474,69 Kč a sestává se z jistiny ve výši 8 089,45 Kč, úroků ve výši 308,94 Kč, dlužného pojistného ve výši 59,90 Kč a smluvní pokuty ve výši 16,40 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 10. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil, soud proto věc se souhlasem žalobkyně rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze žádosti/smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] přihlášce k pojištění a všeobecných obchodních podmínek bylo soudem zjištěno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela předmětnou smlouvu, že na základě žádosti žalovaného se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový spotřebitelský úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč se základní pohyblivou roční sazbou úroku 22,68 %. Celý úvěr se žalovaný zavázal hradit žalobkyni v měsíčních splátkách ve výši 5% z dlužné částky, nejméně 500 Kč, a to vždy k 17. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru spolu se sjednaným úrokem, poplatky a pojištěním. Pro případ nesplácení úvěru si pak strany ve smlouvě sjednaly mj. smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné měsíční splátky, s jejíž úhradou by byl žalovaný v prodlení, a náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 100 Kč za odeslání upomínky a 800 Kč za náklady spojené s vymáháním splatného závazku. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebním úvěru bylo sjednáno i pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr – SOUBOR MASTER – se sazbou 4,99 % z měsíční splátky úvěru. V době uzavření smlouvy byl žalovaný svobodný a bezdětný, uvedl, že bydlí v domě, byt momentálně splácí, pracuje jako střední manažer u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíční příjmem ve výši 20 000 Kč a náklady na bydlení má ve výši 6 000 Kč.

6. Ze žalobkyní poskytnutého částečného výpisu z účtu žalovaného za měsíc listopad 2017 vyplývá, že žalovaný měl počáteční zůstatek ve výši - 30 Kč, konečný zůstatek pak ve výši 755,39 Kč. Z účtu je pak patrný příjem žalovaného ve výši 17 822 Kč od plátce [právnická osoba] a ve výši 5 688 Kč od plátce [právnická osoba]

7. Z platební bilance a výpisu z účtu žalobkyně bylo soudem zjištěno, že žalovaný postupně načerpal celkem 28 000 Kč s tím, že tyto finanční prostředky byly čerpány převodem na bankovní účet dne 28. 11. 2017 ve výši 8 000 Kč, dne 7. 6. 2018 ve výši 5 000 Kč a dne 10. 8. 2018 ve výši 15 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh zaplatil za období od 19. 12. 2017 do 18. 6. 2020 celkem částku 39 400 Kč.

8. Z výzvy – poslední možnost mimosoudního vyrovnání ze dne 21. 7. 2020 a z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vzhledem k prodlení žalovaného se splácením úvěru odstoupila v souladu s úvěrovými podmínkami od úvěrové smlouvy s tím, že úvěr se ke dni 30. 9. 2020 stal splatným v celém rozsahu. Současně s tím žalovaného upozornila na možnost účtování úroku z prodlení, pokud nebude dluh ke dni jeho splatnosti uhrazen.

9. Z výzvy ze dne 2. 10. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky před podáním žaloby.

10. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně na základě žalovaným odsouhlasené žádosti poskytla žalovanému finanční prostředky formou revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 30 000 Kč. Žalovaný čerpal finanční prostředky převodem na bankovní účet v celkové výši 28 000 Kč. Žalovaný postupně zaplatil žalobkyni částku ve výši 39 400 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, žalobkyně zesplatnila celý úvěr a vyzvala jej k jeho zaplacení výzvou ze dne 26. 8. 2020. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z údajů uvedených ve smlouvě, tj. žalovaný je svobodný, nemá žádné děti. Pracuje jako střední manažer u společnosti [právnická osoba] s příjmem 20 000 Kč měsíčně čistého, náklady na bydlení žalovaného činí 6 000 Kč, bydlí v domě a splácí byt, jiný příjem domácnosti jakož i výdaje žalovaného ve smlouvě uvedeny nebyly. Žalobkyně soudu nedoložila, že by si uvedené informace jakkoliv ověřovala. Dále žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z dostupných registrů, žádné další informace o úvěruschopnosti žalovaného nezjišťovala.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

15. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také„ ZoSÚ“), za jeho účinnosti byla smlouva uzavřena. Podle tohoto ustanovení věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

17. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem zjišťovala, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet, a že si ani od žalovaného nevyžádala všechny potřebné důkazy. Z důkazů předložených soudu žalobkyní k výzvě ze dne 22. 9. 2021 za účelem prokázání tvrzení, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, vyplývá, že žalobkyně prověřila příjmovou stránku žalovaného pouze na základě jím uvedených údajů v žádosti o úvěr. Žalobkyně dále tvrdila, že tyto údaje prověřovala doplňkovou kontrolou v interním blacklistu, katastru nemovitostí, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, databázi zaměstnavatelů ARES a databázi SOLUS, ale tato svá tvrzení nedoložila. Žalobkyně argumentovala tím, že při poskytování úvěru nezjistila žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že údaje poskytnuté žalovaným nejsou úplné, přesné a pravdivé. Ze žalobkyní předložené Žádosti/ Smlouvy o revolvingovém úvěru vyplývá, že žalovaný ohledně svých osobních a majetkových poměrů uvedl, že je svobodný, bydlí v domě, byt momentálně splácí, nemá žádnou vyživovací povinnost a jeho měsíční příjem měl činit 20 000 Kč. Výdaje na bydlení uvedl ve výši 6 000 Kč. K žádosti o úvěr však nebyly žalobkyní tvrzeny ani přiloženy žádné další relevantní důkazy prokazující majetkové poměry žalovaného, např. pracovní smlouva, byť částečný výpis z účtu za listopad 2017 obsahoval mzdu žalovaného ve výši 17 822 Kč od uvedeného zaměstnavatele a další příjem ve výši 5 688 Kč od společnosti [právnická osoba] Při absenci pracovní smlouvy nemá soud za osvědčené, že pracovní poměr žalovaného i nadále trval a že byl schopen splátky řádně a včas hradit. Částečný výpis z účtu žalovaného za jeden pouhý měsíc je rovněž nedostačující, neboť z něj není patrné měsíční hospodaření žalovaného. Již z toho výpisu je však zřejmá nedostatečná solventnost žalovaného vzhledem k zápornému počátečnímu zůstatku a zbývajícím finančním prostředkům ve výši cca 700 Kč. Žalovaný rovněž v žádosti uvedl, že splácí byt, žalobkyně se touto informací zřejmě nikterak nezabývala, jakož i výdaji žalovaného, tedy např. v jaké výši hradí inkaso (uvedena pouze nespecifikovaná částka 6 000 Kč měsíčně na bydlení), jaké jsou jeho náklady na stravu, dopravu apod., či zda disponuje ještě jiným příjmem, ač byla soudem k prokázání schopnosti žalovaného úvěr splácet vyzvána. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že není zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků ke splácení poskytnutého úvěru. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu ji posoudil jako neplatnou dle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

19. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 20. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 28 000 Kč a že žalovaný zaplatil celkem 39 400 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalovaného nevzniklo ani bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.