10 C 237/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 50 349,22 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 1 500 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 21 680 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 31. 7. 2020 do zaplacení.

III. Žaloba o zaplacení částky ve výši 27 169,22 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 23 354 Kč od 28. 6. 2020 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 030,21 Kč, a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 376,96 Kč od 28. 6. 2020 do 30. 7. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 696,96 Kč od 31. 7. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75% ročně z částky 21 680 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 14.6.2021 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 50 349,22 Kč s příslušenstvím představující úrok a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně uvedla, že dne 27.4.2019 uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které mu ještě téhož dne v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy předala. Dle smlouvy, jejíž nedílnou součástí byl Předpis splátek, se žalovaný zavázal vrátit společnosti celkovou částku 46 480 Kč, zahrnující jistinu ve výši 25 000 Kč, úrok ve výši 2 407 Kč (15%), poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 323 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 27.5.2019 a poslední splátku měl žalovaný uhradit nejpozději do 27.6.2020 Smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti, ve které žalovaný mimo jiné uvedl i okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci a jejichž správnost potvrdil svým podpisem. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako skladník s příjem ve výši 20 824 Kč, výdaje uvedl ve výši 6 500 Kč, žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Po ověření předložených dokladů od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů měla právní předchůdkyně žalobkyně za dostatečně ověřenou úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný uhradil pouze jednu splátku, a to dne 27.4.2019 ve výši 3 320 Kč. Dle smlouvy byla mezi účastníky dohodnuta v případě prodlení s placením splátek smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, žalobou uplatňována ve výši 7 904,28 Kč. Dne 24.6.2020 byla pohledávka původního věřitele [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 24.7.2020. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala částku 50 349,22 Kč, jež tvořila nesplacenou jistinu ve výši 23 354,88 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 2 022,08 Kč, úhrady za služby ve výši 17 067,98 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ve výši 7 904,28 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 030,21 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny a dlužného úroku od 28.6.2020 do zaplacení, jakož i úrok ve výši 15% ročně z jistiny od 28.6.2020 do zaplacení. Jelikož žalovaný nereagoval ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně podáním ze dne 14.10.2021 vzala žalobu co do částky 1 500 Kč zpět představující smluvní pokutu s odůvodněním, že za období od 28.6.2019 do 20.5.2020 činila částku 6 404,28 Kč, nikoli 7 904,28 Kč, jak původně požadovala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ve smyslu § 96 odst. 1 o.s.ř., jak výše uvedeno, soud v tomto rozsahu řízení podle v tomto rozsahu zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I. rozsudku).

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, pročež soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Ze žádosti o poskytnutí úvěru, Smlouvy o úvěru a předpisu splátek ze dne 27.4.2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela dne 27.4.2019 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnutý úvěr spolu s náklady v celkové výši 21 480 Kč, tedy celkem částku 46 480 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky byl věřitel oprávněn požadovat vedle narostlého úroku také úrok z prodlení v zákonné výši, v případě porušení povinnosti žalovaného splácet řádně a včas, byl žalovaný rovněž povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky a to za každý den prodlení. Pro případ nesplnění povinnosti žalovaným uhradit příslušnou splátku včas, mohl věřitel požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Ze žádosti o úvěr pak vyplývá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, když žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu a je zaměstnán jako skladník s měsíčním příjmem ve výši 20 824 Kč. Průměrné měsíční výdaje byly uvedeny v celkové výši 6 500 Kč, z toho 3 000 Kč na bydlení a energie, 3 500 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Žalovanému tak zbývalo 14 024 Kč měsíčně. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů občanský průkaz, pracovní smlouvu a výplatní pásky. Žalovaný neměl sjednaný žádný jiný úvěr.

6. Z pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2007 a výplatních pásek žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán jako skladník u společnosti [právnická osoba] [obec] na dobu neurčitou, v lednu 2019 čerpal zálohu ve výši 5 500 Kč, mzdu na účet 14 934 Kč, v únoru 2019 byla mzda na účet ve výši 23 377 Kč a v březnu ve výši 19 142 Kč.

7. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný úvěr [číslo] nesplácel řádně a včas, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil pouze jednu splátku dne 28.4.2019 ve výši 3 320 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020, dodatku ke smlouvě ze dne 13.7.2020, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 29.7.2020, seznamu postoupených pohledávek, a z oznámení o postoupení pohledávky, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Oznámením ze dne 24.7.2020 právní předchůdce žalobkyně žalovaného vyrozuměl o postoupení pohledávky, a současně jej vyzval k jejímu zaplacení. Potvrzením o expedici obyčejných zásilek ze dne 29.7.2020 žalobkyně doložila předání zásilek právní předchůdkyní žalobkyně s datem odeslání 27.7.2020.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 23.11.2020 ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 24.11.2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 8.12.2020 a zároveň ho upozornila na soudní vymáhání pohledávky v případě, že žalovaný na výzvu nezareaguje.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 27.4.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytl finanční částku ve výši 25 000 Kč, a to převzetím hotovosti téhož dne v okamžiku podpisu smlouvy. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 320 Kč, spolu s náklady ve výši 21 480 Kč, celkem částku 46 480 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, uhradil pouze jednu splátku dne 28.4.2019 ve výši 3 320 Kč. Dlužná částka tak činí na jistině 23 354,88 Kč, na úroku 2 022,08 Kč, na úhradách za služby 17 067,98 Kč a na smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně částku 6 404,28 Kč. Žalobkyně rovněž nárokuje kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 030,21 Kč, úrok ve výši 15% ročně z jistiny a zákonný úrok z prodlení z jistiny a úroku vždy od 21.5.2020 do zaplacení. Smlouvou ze dne 24.6.2020 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalovaný byl o této skutečnosti právní předchůdkyní žalobkyně písemně vyrozuměn dopisem ze dne 24.7.2020 a následně i žalobkyní, která ho vyzvala k úhradě dluhu samostatně zaslanou předžalobní upomínkou. Žalovaný však na výzvu nikterak nereagoval.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 21 680 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 27.4.2019. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že jeho průměrný měsíční čistý příjem činí 20 824 Kč, výdaje tvořené jednak náklady na bydlení 3 000 Kč a osobními náklady 3 500 Kč činily celkem 6 500 Kč. Z předložených důkazů však nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, resp. jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké jsou platby na SIPO, a další konkrétní výdaje. Soud má za to, že uvedené měsíční výdaje 6 500 Kč neodpovídají skutečným výdajům osoby, která bydlí v nájmu a musí tak hradit nájemné, zálohy na služby, vodné, stočné a další běžné poplatky, jakož i dopravu, stravu, ošacení atd. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nahlédla do insolvenčního či exekučního rejstříku nebo do evidencí klientských informací, aby ověřila skutečné zadlužení žalovaného. Ač žalobkyně k důkazu doložila pracovní smlouvu a výplatní pásky za tři měsíční období, z nichž je patrné, že žalovaný dosahoval průměrného příjmu cca 21 000 Kč čistého, nebylo však prokázáno, zda žalovanému finanční prostředky na splácení úvěru postačovaly. Jakým způsobem žalovaný hospodaří, žalobkyně soudu neosvědčila, např. prostřednictvím výpisu z účtu žalovaného. Lze se tak pouze domnívat, že žalovanému i přes v kartě zákazníka uvedené informace týkající se jeho solventnosti mohly postačovat na úhradu splátek, nicméně tato skutečnost nebyla žalobkyní dostatečně prokázána, o čemž svědčí i to, že žalovaný na dluh uhradil pouze jednu splátku. Z předložených důkazů tak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně porovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z..

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 25 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 3 320 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 21 680 Kč, které je povinen vydat (25 000 Kč – 3 320 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 21 680 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

22. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 21 680 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 31.7.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24.7.2020, které bylo žalovanému odesláno dne 27.7.2020 a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 30.7.2020, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala 10 % ročně. (výrok II. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu nárok na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok III. rozsudku).

23. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a rovněž i s ohledem na ust. § 146 odst. 2, 2. věta o.s.ř., když žaloba byla co do částky 1 500 Kč vzata zpět z důvodů na straně žalobkyně, která zavinila zastavení řízení v tomto rozsahu. Žalovaný pak byl ve věci z převážné části úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku IV. rozsudku uvedeno.