10 C 249/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 58 116,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 25 997 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,5 % ročně z této částky od 10. 11. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 32 119,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 056,77 Kč, úroku ve výši 21,69 % ročně z částky 25 997 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 898,27 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 997 Kč od 28. 9. 2023 do 9. 11. 2023, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 4. 2024 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 58 116,32 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 14.7.2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 36 303 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou 21,69 % ročně sjednanou ve smlouvě, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč, případně pojistné. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 78 týdenních splátkách po 851 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 11.1.2023. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 14.7.2021. Ke dni 24.12.2021 činila dlužná jistina částku 25 997 Kč a poplatek částku 32 119,32 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Dne 21.9.2023 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností ke dni 27.9.2023 smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 4 003 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalovaného, konkrétně z pracovní smlouvy a výplatních pásek za duben a květen 2021, které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaný byl zaměstnán jako dělník ve společnosti Městská správa bytového a nebytového fondu s měsíčním příjmem 14 125 Kč, další čisté příjmy domácnosti měl 13 000 Kč, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě, neměl úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti a nebyl veden v insolvenčním rejstříku, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 58 116,32 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroku ve výši 4 056,77 Kč a úroku z prodlení ve výši 4 898,27 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 27.9.2023, a dále úroku a úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne 28.9.2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále také „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 14.7.2021 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 36 303 Kč (sestávajícím z úroku v částce 24 177 Kč, částky za zpracování úvěru 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč), celkem částku 66 303 Kč a pojištění ve výši 2 340 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 78 pravidelných týdenních splátkách po 851 Kč, poslední splátku ve výši 776 Kč, vždy v sedmidenním období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že se žalovaný zavázal hradit splátky spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 88 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

6. Zákaznickou kartou ze dne 14.7.2021 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je zaměstnán jako dělník u , název, se sídlem v , obec, s čistým měsíčním příjmem ve výši 14 125 Kč. Další čistý příjem domácnosti uvedl ve výši 13 000 Kč a počet zdrojů příjmu jeden. Odhadované měsíční výdaje blíže nespecifikované uvedl ve výši 4 000 Kč. Žalovaný nevlastnil automobil, neměl zřízen bankovní účet a neměl úvěr u jiné společnosti. Žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření pracovní smlouvu a výplatní pásky za duben a květen 2021, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě č. , číslo, soud zjistil, že žalovaný uhradil dne 14.7.2021 částku ve výši 4 003 Kč.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 27.9.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 29.9.2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 27.10.2023. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 15.2.2024 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, dne 14.7.2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný rovněž potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 36 303 Kč a částku 2 340 Kč za doplňkové pojištění, tedy zaplatit celkem částku 38 643 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 851 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 88 % ročně, žalobkyní v požadované snížené výši 21,69 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný podle žalobkyně na dluh uhradil celkem částku 4 003 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaný uvedl údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 postoupila společnost , právnická osoba, pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29.9.2023, kde byl zároveň vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 25 997 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 14.7.2021. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalovaného. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tedy že uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže tyto údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla k důkazu pouze kartu zákazníka podepsanou žalovaným. Z této karty zákazníka má soud za prokázané, že žalovaný sdělil nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy, výdaje nebo jiné závazky žalovaného, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, popřípadě dalších rejstřících klientských informací nikterak nevyplynulo. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.

20. Žalovaný v kartě zákazníka v měsíci červenec 2021 uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 14 125 Kč a další příjem domácnosti 13 000 Kč. Celkem měl mít žalovaný k dispozici 37 125 Kč, nicméně žalovaný neuvedl žádného dalšího člena domácnosti ani druh tohoto dalšího příjmu ve výši 13 000 Kč, není tak zřejmé z čeho pochází. V tomto směru považuje soud uvedený údaj za nepravdivý. Výdaje žalovaného měly činit 4 000 Kč, tato částka však nebyla nijak blíže specifikována. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovaným a nezabývala se tím, jaké má žalovaný skutečné měsíční výdaje, kolik činí jeho náklady na bydlení, na stravu, telefon, dopravu apod. Soud nahlédl do přehledu věcí vedených proti žalovanému a zjistil, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl několik exekucí. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 4 003 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 25 997 Kč, které je povinen vydat (30 000 Kč – 4 003 Kč). Protože původní věřitel, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 25 997 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 25 997 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 10.11.2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 29.9.2023, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 27.10.2023, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 30.10.2023. Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 9.11.2023 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,5 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.