10 C 249/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 58 116,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 25 997 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,5 % ročně z této částky od 10. 11. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 32 119,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 056,77 Kč, úroku ve výši 21,69 % ročně z částky 25 997 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 898,27 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 997 Kč od 28. 9. 2023 do 9. 11. 2023, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 4. 2024 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 58 116,32 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, IČO IČO (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 14.7.2021 smlouvu o úvěru č. číslo, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 36 303 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou 21,69 % ročně sjednanou ve smlouvě, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč, případně pojistné. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 78 týdenních splátkách po 851 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 11.1.2023. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 14.7.2021. Ke dni 24.12.2021 činila dlužná jistina částku 25 997 Kč a poplatek částku 32 119,32 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Dne 21.9.2023 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností ke dni 27.9.2023 smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 4 003 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalovaného, konkrétně z pracovní smlouvy a výplatních pásek za duben a květen 2021, které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaný byl zaměstnán jako dělník ve společnosti Městská správa bytového a nebytového fondu s měsíčním příjmem 14 125 Kč, další čisté příjmy domácnosti měl 13 000 Kč, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě, neměl úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti a nebyl veden v insolvenčním rejstříku, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 58 116,32 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroku ve výši 4 056,77 Kč a úroku z prodlení ve výši 4 898,27 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 27.9.2023, a dále úroku a úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne 28.9.2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru č. číslo soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO IČO (dále také „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 14.7.2021 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 36 303 Kč (sestávajícím z úroku v částce 24 177 Kč, částky za zpracování úvěru 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč), celkem částku 66 303 Kč a pojištění ve výši 2 340 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 78 pravidelných týdenních splátkách po 851 Kč, poslední splátku ve výši 776 Kč, vždy v sedmidenním období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že se žalovaný zavázal hradit splátky spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 88 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

6. Zákaznickou kartou ze dne 14.7.2021 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je zaměstnán jako dělník u název se sídlem v obec s čistým měsíčním příjmem ve výši 14 125 Kč. Další čistý příjem domácnosti uvedl ve výši 13 000 Kč a počet zdrojů příjmu jeden. Odhadované měsíční výdaje blíže nespecifikované uvedl ve výši 4 000 Kč. Žalovaný nevlastnil automobil, neměl zřízen bankovní účet a neměl úvěr u jiné společnosti. Žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření pracovní smlouvu a výplatní pásky za duben a květen 2021, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě č. číslo soud zjistil, že žalovaný uhradil dne 14.7.2021 částku ve výši 4 003 Kč.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 27.9.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 29.9.2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 27.10.2023. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 15.2.2024 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO IČO dne 14.7.2021 smlouvu o úvěru č. číslo, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný rovněž potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 36 303 Kč a částku 2 340 Kč za doplňkové pojištění, tedy zaplatit celkem částku 38 643 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 851 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 88 % ročně, žalobkyní v požadované snížené výši 21,69 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný podle žalobkyně na dluh uhradil celkem částku 4 003 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaný uvedl údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 postoupila společnost právnická osoba pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29.9.2023, kde byl zároveň vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 25 997 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 14.7.2021. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalovaného. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tedy že uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže tyto údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla k důkazu pouze kartu zákazníka podepsanou žalovaným. Z této karty zákazníka má soud za prokázané, že žalovaný sdělil nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy, výdaje nebo jiné závazky žalovaného, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, popřípadě dalších rejstřících klientských informací nikterak nevyplynulo. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.

20. Žalovaný v kartě zákazníka v měsíci červenec 2021 uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 14 125 Kč a další příjem domácnosti 13 000 Kč. Celkem měl mít žalovaný k dispozici 37 125 Kč, nicméně žalovaný neuvedl žádného dalšího člena domácnosti ani druh tohoto dalšího příjmu ve výši 13 000 Kč, není tak zřejmé z čeho pochází. V tomto směru považuje soud uvedený údaj za nepravdivý. Výdaje žalovaného měly činit 4 000 Kč, tato částka však nebyla nijak blíže specifikována. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovaným a nezabývala se tím, jaké má žalovaný skutečné měsíční výdaje, kolik činí jeho náklady na bydlení, na stravu, telefon, dopravu apod. Soud nahlédl do přehledu věcí vedených proti žalovanému a zjistil, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl několik exekucí. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 4 003 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 25 997 Kč, které je povinen vydat (30 000 Kč – 4 003 Kč). Protože původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 25 997 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 25 997 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 10.11.2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 29.9.2023, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 27.10.2023, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 30.10.2023. Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 9.11.2023 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,5 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.