10 C 251/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 40 405,61 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 17 612 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 600,73 Kč za dobu od 24. 2. 2023 do 17. 5. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 612 Kč od 18. 5. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 22 793,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 558,43 Kč, úroku ve výši 11,13 % ročně z částky 39 939,61 Kč za dobu od 18.5.2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 862,76 Kč od 24.2.2023 do 17.5.2023 a úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 22 793,61 Kč od 18.5.2023 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17.5.2023 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 40 405,61 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 16.5.2021 účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 82 226 Kč, a to za účelem zaplacení kupní ceny předmětu financování – traktůrku od [právnická osoba], který si žalovaný téhož dne u společnosti převzal. Cena za zboží byla prodejci uhrazena žalobkyní dne 20.5.2021. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 937 Kč, kdy první splátka byla splatná 16.6.2021. Roční úroková sazba byla stanovena na 11,13 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků posuzujících jeho příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávajíc poskytnuté informace a dále kontrolou v registru NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru NRKI byl proveden s pozitivním výsledkem, dotaz do registru CEE a ISIR byl proveden s negativním výsledkem. Žalobkyně na základě zjištěných informací rovněž provedla výpočet měsíčního limitu splátek klienta a domácnosti s tím že využila nižší hodnotu měsíčního limitu a vyhodnotila, že solventnost žalovaného je dostačující. Žalovaný však porušil svoji povinnost řádně a včas úvěr splácet a dostal se do prodlení. V důsledku prodlení žalovaného proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 9.2.2023, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne 9.2.2023, a současně ho vyzvala k zaplacení dluhu. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný uhradil celkem částku 66 614 Kč, (z níž po zesplatnění dluhu uhradil žalobkyni částku 8 811 Kč). Žalobkyně tuto částku započítala na úrok, jistinu a poplatky. Ve zbylé výši dluh nezaplatil, přestože byl o zaplacení upomenut předžalobní upomínkou. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném celkem částku ve výši 40 405,61 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 39 939,61 Kč, poplatku za pojištění ve výši 240 Kč a smluvní pokuty ve výši 226 Kč (tj. ve výši dlužné splátky). Dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 1 558,43 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 463,49 Kč vždy ke dni sepsání žaloby, jakož i úrok ve výši 11,13 % ročně z dlužné jistiny od 18.5.2023 do zaplacení a úrok z prodlení z celkové dlužné částky 40 405,61 Kč od 18.5.2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z Úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 16.5.2021 včetně splátkového kalendáře, Úvěrových podmínek žalobkyně platných od 1.11.2019 zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 82 226 Kč za účelem nákupu zboží – traktůrku s tím, že takto poskytnuté finanční prostředky žalobkyně poukázala přímo na účet prodejce [právnická osoba]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 36 splátkách po 2 937 Kč spolu s úrokem ve výši 11,13 % ročně. Splatnost první splátky byla dne 16. 6.2021. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni uhradit, činila 97 092 Kč. Mezi stranami bylo sjednáno pojištění ve výši 240 Kč měsíčně. Předmět financování žalovaný převzal v den uzavření smlouvy, což stvrdil svým podpisem. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaný je svobodný, vlastní dům/byt, má základní vzdělání, trvalý pobyt má na adrese [adresa žalovaného]. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Součástí smluvního ujednání byly sankce pro případ porušení splácení ve formě smluvní pokuty, nákladů na upomínání a úrok z prodlení.

5. V Kartě klienta – ověření bonity žalovaného bylo vedle jeho identifikačních údajů uvedeno, že žalovaný bydlí na adrese [adresa žalovaného], je svobodný, bydlí ve vlastním bytě/domu, je zaměstnán s příjmem 62 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti má ve výši 11 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti byl uveden 0 Kč. Žalovaný neměl vyživovací povinnost.

6. Podle úvěrové zprávy měl žalovaný dva existující splátkové úvěry, ukončený jeden splátkový a jeden nesplátkový úvěr a dále odmítnutých pět splátkových úvěrů a jeden nesplátkový. V době poskytnutí předmětného úvěru žalovaný již splácel spotřební úvěr s datem od září 2020 do září 2029, zbývalo mu uhradit 616 230 Kč, dále investiční úvěr s datem od března 2021 do března 2029, zbývalo mu uhradit 200 001 Kč, žalovanému celkem zbývalo zaplatit 816 231 Kč. Z této zprávy dále vyplývá, že žalovanému bylo v období od listopadu 2020 do března 2021 odmítnuto pět osobních úvěrů v celkové požadované výši 2 350 000 Kč, a že v lednu 2021 mu byl odmítnut kontokorentní úvěr ve výši 20 000 Kč.

7. Z opisu výpisu proplacení smlouvy [číslo] soud zjistil, že dne 20.5.2021 byla na účet prodejce [bankovní účet] pod variabilním symbolem čísla smlouvy poukázána částka ve výši 82 226 Kč.

8. Podle splátkového kalendáře žalovaný hradil nepravidelně, poprvé se dostal do prodlení již u sedmé splátky, poslední řádnou splátku zaplatil dne 15.1.2023, na dluh uhradil do 9. 20. 23 částku 55 803 Kč a poté až do 17. 5. 2023 dalších 8 811 Kč Celkem tak žalovaný zaplatil 64 614 Kč.

9. Žalobkyně výzvou ke splacení celého úvěru – zesplatnění ze dne 9. 2. 2023 vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru ve výši 49 521,07 Kč čerpaného na základě úvěrové smlouvy [číslo] stanovila mu k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu s upozorněním na soudní vymáhání dluhu v případě jeho neuhrazení. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 10. 2. 2023.

10. Předžalobní výzvou ze dne 2. 3. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 3. 3. 2023.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 82 226 Kč za účelem financování předmětu koupě, zde traktůrku, prostřednictvím jeho zprostředkovatele a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 9. 2. 2023 k úhradě dluhu nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný na dluh žalobkyni uhradil celkem částku 64 614 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 8 774 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. V daném případě však nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný ve smlouvě a kartě zákazníka – ověření bonity klienta uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí ve vlastním domě/bytě a je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 62 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného měly činit 11 000 Kč, žalovaný neuvedl žádnou další měsíční splátku. Žalobkyně ohledně prokázání schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr odkázala na pravdivost údajů tvrzených a podepsaných žalovaným a na kontrolu externích registrů. Jiné údaje žalobkyně nezjišťovala a jejich pravdivost neověřovala. Soud je však toho názoru, že při tak vysoké výši úvěru bylo namístě, aby si žalobkyně k ověření těchto údajů vyžádala výplatní pásky žalovaného alespoň za předchozí tři měsíce, eventuálně výpis z účtu žalovaného a pracovní smlouvu. Pochybnosti soud spatřuje rovněž v příjmové stránce žalovaného. Pokud žalovaný pobíral mzdu v nezanedbatelné výši a má, jak tvrdil vlastní bydlení, pak je zde patrný rozpor, neboť žalovaný uvedl adresu obecního úřadu jako trvalé bydliště. Vedle všech těchto pochybností, žalobkyně pokud měla k dispozici výpis z úvěrového registru, musela si být vědoma skutečnosti, že podle této zprávy žalovaný souběžně splácel dva dříve poskytnuté úvěry splátkami ve výši 8 575 Kč minimálně do září 2029 a v celkové výši dluhu 816 231 Kč, což představovalo nemalé finanční zatížení. Lze tak uzavřít, že žalovaný, přestože měly být jeho výdělkové poměry na dobré úrovni a výdaje na domácnost tyto nepřevyšovaly nehospodařil řádně a k uspokojování svých potřeb čerpal nemalé finanční částky, které zůstaly dosud neuhrazeny. Bylo jen na žalobkyni, aby si tyto skutečnosti řádně ověřila a zvážila, zda je žalovaný opravdu schopen úvěr splácet.

21. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 82 226 Kč a že žalovaný zaplatil celkem 64 614 Kč, jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení v částce 17 612 Kč (82 226 Kč – 64 614 Kč), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat (výrok I. rozsudek).

25. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 17 612 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně za období od 24. 2. 2023 (tj. od den následující po prvním dni prodlení žalovaného po uplynutí 14 denní lhůty stanovené ve výzvě ze dne 9. 2. 2023) do 17. 5. 2023 v kapitalizované výši 600,73 Kč a dále od 18. 5. 2023 až do zaplacení. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

26. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.