10 C 26/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 17 841 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 17 841,28 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 461 Kč od 23. 8. 2022 do 4. 10. 2022 ve výši 288,07 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 961 Kč od 5. 10. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 95,95 % ročně z částky 10 040,95 Kč za dobu od 23. 8. 2022 do 13. 9. 2022 ve výši 559,46 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 10 040,95 Kč od 14. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 8. 2022 dosáhne částky 56 678 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 24. 1. 2023 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 17 841 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela se žalovanou dne 18. 11. 2019 úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalobkyně vyplatila žalované úvěr dne 20. 11. 2019, a to na její účet. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem ve výši 95,95% ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 984 Kč, počínaje měsícem prosinec 2019. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalované ověřila její schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení její úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI a dále na základě provedeného vnitřního scoringu – hodnocení klienta. Žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli evidováni v insolvenčním rejstříku. Žalovaná dvakrát požádala o bezúplatný odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti, čemuž žalobkyně vyhověla. Po dobu odkladu těchto splátek (č. 4 a č. 20), konkrétně od 15. 3. 2020 do 14. 4. 2020 a následně od 15. 7. 2021 do 14. 8. 2021 neběžel sjednaný úrok za poskytnutý úvěr. Žalovaná dále využila ochranné doby podle zákona č. 177/2020 Sb., po dobu od 1. 6. 2020 do 31. 7. 2020 tak vzniklo žalobkyni právo na úrok za poskytnutý úvěr ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Žalovaná však neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, v důsledku čehož došlo ke dni 21. 8. 2022 k automatickému zesplatnění úvěru. Do tohoto data žalovaná uhradila celkem 26 splátek po 984 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalované částku 1 494 Kč sestávající ze šesti smluvních pokut po 249 Kč za prodlení s úhradou splátky č. 27 až 32, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 2 400 Kč sestávající za každou z 12 splátek (č. 21 až 32) á 200 Kč, s níž se žalovaná ocitla v prodlení po dobu delší 15 dnů, dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od dne 23. 8. 2022 do 4.10.2022 ve výši 540,51 Kč a ode dne 5.10.2022 do dne vyhotovení žaloby, vyjma ochranné doby od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020, tj. celkem ve výši 1 880,28 Kč. Dále žalobkyně požadovala úroky za poskytnutí úvěru ve výši 2 526,94 Kč a nezaplacenou jistinu ve výši 10 040,95 Kč, tj. celkem 12 567,89 Kč, které se staly součástí nové jistiny, dále úrok z prodlení z nové jistiny úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů ve výši 16 461 Kč od 23.8.2022 do 4.10.2022 v kapitalizované výši 288, 07 Kč, úrok z prodlení z částky 15 961 Kč od 5.10.2022 do zaplacení a dále úrok ve výši 95,95 % ročně z původní jistiny od 23.8.2022 do 13.9.2022 ve výši 559,46 Kč a úrok ve výši 11,75% ročně z původní jistiny od 14.9.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56 678 Kč. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalované výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaná na ni však nereagovala.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalované doručena do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro ni byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 17. 3. 2023. Žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů. Proto soud jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

6. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kopie občanského průkazu včetně souhlasu žalované s jeho kopírováním a uchováváním soud zjistil, že žalovaná podepsala tento návrh dne 18. 11. 2019 a požádala jím o poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč, s tím, že se zavázala žalobkyni vrátit částku 47 232 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 984 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to z části B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalované doklady a informace nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalované, a žalovaná jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnila. Návrh smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 21. 11. 2019.

7. Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo žalované zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 21. 11. 2019 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář a dodejka, dle které byla zásilka žalovanou převzata dne 29. 11. 2019). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byly žalované poskytnuty i informace o spotřebitelském úvěru (viz informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru a předsmluvní formulář).

8. Podle výpisu záznamů z registru SOLUS a z ověření v registru NRKI žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když v registru NRKI bylo žalované přiděleno CBS skóre 261, tj. kategorie I., tedy nízké skóre její platební morálky, v registru SOLUS nebyly u žalované evidovány žádné údaje.

9. Z listiny hodnocení klienta vyplývá, že žalovaná byla svobodná, měla mít příjem 9 100 Kč měsíčně představovaný rodičovským příspěvkem, nebydlela ve společné domácnosti s další osobou a její výdaje na bydlení měly činit 1 000 Kč měsíčně. Forma bydlení byla státní či obecní. Se zohledněním životního minima a výdajů na dítě ve výši 2 000 Kč měly celkové výdaje činit 6 410 Kč. Volné zdroje měly činit částku 1 690 Kč.

10. Podle Oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 10.4.2019 a kopie transakcí na účtu žalované a potvrzení banky za měsíc říjen a listopad 2019 pobírala žalovaná rodičovský příspěvek ve výši 9 100 Kč měsíčně.

11. Z částečného výpisu z účtu žalované [číslo] vedeného u UniCreditBank za měsíc listopad 2019 vyplývá, že žalované byl dne 7.10.2019 poukázán rodičovský příspěvek ve výši 9 100 Kč a že její počáteční zůstatek činil – 5 027,80 Kč.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 20. 11. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala na účet žalované částku ve výši 12 000 Kč.

13. Z karty klienta vyplývá, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalované na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr 26 řádných splátek, splátku splatnou v červnu 2022 uhradila v říjnu 2022 ve výši 500 Kč, celkem žalobkyni uhradila částku 26 084 Kč.

14. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 14. 5. 2020 spolu se sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 s upraveným splátkovým kalendářem, soud zjistil, že žalovaná využila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID -19, a to ode dne 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Po tuto dobu byla úroková sazba úvěru snížená na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře žalované ze dne 13. 3. 2020 a ze dne 12. 7. 2021 spolu s dopisy žalobkyně ze dne 17.3.2020 a 12. 7. 2021 a upravenými splátkovými kalendáři ze dne 17. 3. 2020 a 12. 7. 2021 má soud za prokázané, že došlo k odkladu splátek č. 4 a 20.

16. Upomínkou ze dne 23.11.2020 byla žalovaná vyzvána k zaplacení splátky č. 12, která byl splatná dne 15.11.2020.

17. Z výzev k zaplacení ze dne 18. 3. 2022, 19. 4. 2022, 16.5.2022, 15.6.2022, 18.7.2022 a 15. 8. 2022 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalované výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

18. Oznámením ze dne 21. 8. 2022 žalobkyně informovala žalovanou o zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celého dluhu.

19. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 1. 2023 spolu s plnou mocí a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalované předžalobní výzvu a oznámila jí, že ke dni 21. 8. 2022 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení jejích závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.

20. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, neboť je s ohledem na skutkový stav zjištěný z provedených důkazů, považoval za nadbytečné.

21. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalovaná podala u žalobkyně návrh smlouvy o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 12 000 Kč, který žalobkyně odsouhlasila. Žalobkyně následně vyplatila žalované na dohodnutý účet částku 12 000 Kč. Žalovaná svůj dluh postupně splácela, a žalobkyni uhradila za dobu od prosince 2019 do října 2022 celkem 26 084 Kč. Žalobkyně poté s odkazem na prodlení žalované se splátkami zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovanou k jeho zaplacení.

22. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

23. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Z § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ Zosú“), podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet.

29. Žalovaná k posouzení své úvěruschopnosti předložila žalobkyni Oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory, potvrzení banky za měsíc říjen a listopad 2019 a částečný výpis z účtu za měsíc listopad, z nichž je zřejmé, že žalovaná pobírala pouze rodičovský příspěvek ve výši 9 100 Kč měsíčně a že její počáteční zůstatek v měsíci listopad činil – 5 027,80 Kč. Žádný další příjem žalované nebyl žalobkyní tvrzen ani doložen. Žalovaná byla svobodná, měla jedno dítě a nebydlela s další osobou. Jestliže splátka úvěru činila 984 Kč a celkové výdaje žalované měly podle hodnocení klienta činit 6 410 Kč, pak je zřejmé, že žalovaná neměla dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Žalobkyně, přestože jí tyto skutečnosti musely být zřejmé, se jimi řádně nezabývala. Žalobkyně vycházela v případě výdajů ze životního minima ve výši 3 410 Kč s tím, že volné zdroje ke splácení tak žalovaná měla ve výši 1 690 Kč. Žalobkyně si rovněž neověřila, zda se jedná skutečně o státní/obecní bydlení jak bylo žalovanou uvedeno ve formuláři„ hodnocení klienta“, když podle výpisu z katastru nemovitostí se jedná o budovu s bytovými jednotkami ve vlastnictví několika osob, tedy nelze předpokládat, že by výdaje na bydlení měla ve výši 1 000 Kč měsíčně. Soud má pochybnosti o tom, že by v této částce byly zahrnuty rovněž náklady na spotřebu elektrické energie, případně plynu a spotřebu vody, přičemž žalobkyně tyto údaje od žalované zjevně nepožadovala, přestože podle článku B) smlouvy tak měla možnost učinit, resp. si ji sama vyhradila. Nelze tedy předpokládat, že by výše nájemného včetně plateb za energie a služby činila pouze 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně si v tomto směru měla vyžádat nájemní smlouvu, či jiný relevantní doklad, prokazující tak nepřiměřeně nízké náklady na bydlení žalované. V registru NRKI bylo žalované přiděleno nízké skóre její platební morálky. Současně tak údaje poskytnuté žalovanou soud neposuzuje jako důvěryhodné, předně s ohledem na neurčitost druhu bydlení žalované a s tím související nedostatečně specifikované náklady nejen na bydlení ale i osobní potřeby žalované a jejího potomka, které nebyly vůbec uvedeny. Všechny tyto skutečnosti, stejně jako vědomí žalobkyně, že hodnocení smlouvy dle výpisu z nebankovního registru vycházelo jako špatné, měla zavdat žalobkyni pochybnost o dobré platební morálce žalované. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou k posouzení její úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovanou zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovanou žádným způsobem neověřovala a dále nezkoumala. S tak nízkým příjmem a nedostatečnými informacemi o výdajích žalované bylo lze předpokládat, že žalovaná nedostojí svému závazku.

30. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalované v zásadě vyhradila právo jí úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované v tomto směru nic nedoplnila.

31. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

32. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

33. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a zároveň, že žalovaná již před podáním žaloby žalobkyni zaplatila 26 084 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 12 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, jelikož nevzniklo na straně žalované ani bezdůvodné obohacení (výrok I. rozsudku).

34. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a příslušela by jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, respektive jejich náhradu nepožadovala. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení.