10 C 261/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 17 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 9 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,25 % ročně z této částky od 9.3.2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 393,17 Kč, úroku ve výši 19,07 % ročně z částky 10 000 Kč od 16.1.2021 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 730,56 Kč, a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč od 16.1.2021 do 8.3.2021, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 600 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 9 400 Kč od 9.3.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 180,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28.6.2021 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 17 400 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne 4.3.2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 300 Kč. První splátka byla splatná dne 11.3.2019, poslední splátka byla stanovena na 27.4.2020. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, a na dluh uhradila pouze 600 Kč, která byla původním věřitelem započtena částkou 466,66 Kč na úrok a částkou 133,34 Kč na hotovostní inkaso splátek. Poslední splátku žalovaný uhradil dne 14.3.2019. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením předmětné smlouvy tak, že se žalované dotázala na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které následně byly zaznamenány do zákaznické karty. Zjištěné údaje byly vždy ověřeny doloženými dokumenty. Žalovaná byla na mateřské dovolené a pobírala příspěvek ve výši 8 400 Kč, dále alimenty ve výši 1 000 Kč, neměla žádnou další půjčku či zápůjčku, právní předchůdkyně žalobkyně tak neměla pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Dne 15.1.2021 byla pohledávka původního věřitele za žalovanou s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná dne 19.2.2021 informována a vyzvána k zaplacení dlužné částky. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně proto požadovala úhradu dlužné částky ve výši 17 400 Kč sestávající z jistiny 10 000 Kč a dlužných úhrad za služby 17 400 Kč, dále úroků a úroků z prodlení v částce 1 393,17 Kč a 730,56 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 15.1.2021, a dále rovněž tak i úrok a úrok z prodlení z neuhrazené části jistiny od dne 16.1.2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoliv jí byla žaloba doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dne 21.10.2021 (zásilka uložena na poště dne 11.10.2021), na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně s tím vyslovila souhlas a u žalované se má za to, že s takovým postupem souhlasila, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagovala. (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou B21915 a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru /Fajnpůjčka/ [číslo] soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], dne 4.3.2019 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 8 000 Kč (sestávající z úroku v částce 2 000 Kč, administrativního poplatku 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč), celkem 18 000 Kč se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že žalovaná se zavázala zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to ve výši 32,15 % ročně po celou dobu trvání smlouvy.

7. Zákaznickou kartou ze dne 4.3.2019 má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, druh bydlení uvedla jako spolubydlící s partnerem. Žalovaná byla na mateřské dovolené a pobírala příspěvek ve výši 8 400 Kč. Celkový měsíční příjem žalované včetně alimentů ve výši 1 000 Kč byl 9 400 Kč. Výdaje činily celkem 6 500 Kč měsíčně s tím, že výdaje na bydlení 1 500 Kč a osobní výdaje 5 000 Kč. Žalovaná měla měsíčně k dispozici 2 900 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů doklad o přiznání mateřské a složenky.

8. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory, poštovní poukázky a výdajového pokladního dokladu soud zjistil, že žalovaná pobírala rodičovský příspěvek ve výši 8 400 Kč. Z nedatovaného pokladního dokladu je patrné pouze označení žalované, vyplaceno – [jméno] [příjmení], částka 1 500 Kč a nečitelný podpis příjemce.

9. Z tabulky žalobkyně na č.l. 16 spisu vyplývá, že žalovaná zaplatila na dluh ze smlouvy o úvěru dne 12.3.2019 částku 300 Kč a dne 14.3.2019 částku 300 Kč, celkem částku 600 Kč.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.1.2021 včetně příloh – seznamů postoupených pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovanou, a to s účinností ke dni 15.1.2021. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 19.2.2021, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 22.2.2021. Žalovaná byla současně vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 13.5.2021 a podacího lístku ze dne 14.5.2021 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] dne 4.3.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru – Fajnpůjčka [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se smlouvou ve výši 8 000 Kč, celkem částku 18 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 300 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 32,15 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaná splátky nehradila řádně a včas, na dluh uhradila pouze 600 Kč, dne 12.3.2019 a dne 14.3.2019 vždy částku 300 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byla doplňující ustanovení o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smlouvy byla se žalovanou vyplněna Karta zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15.1.2021 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 19.2.2021.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

16. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 9 400 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 4.3.2019. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v kartě zákazníka ke smlouvě ze dne 4.3.2019 uvedla, že je na mateřské dovolené, má jednu vyživovací povinnost, pobírá příspěvek ve výši 8 400 Kč a alimenty ve výši 1 000 Kč. Celkové výdaje pak měly činit 6 500 Kč, přičemž částka 1 500 Kč představovala výdaje na bydlení a částka 5 000 Kč osobní výdaje. Žalované pak mělo zůstat 2 900 Kč měsíčně. Žalovaná v kartě zákazníka dále uvedla, že žije s partnerem, nicméně nezmínila další příjmy a výdaje. Částka ve výši 1 500 Kč jako příspěvek na bydlení nepřipadá soudu jako pravděpodobná, žalovaná neuvedla druh bydlení, pouze, že je spolubydlící. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovanou, je s podivem, že k uzavření smlouvy přistoupila. Žalovaná má jednu vyživovací povinnost a disponovala pouze s částkou 9 400 Kč měsíčně. Při tak nízkém příjmu bylo lze předpokládat, že nebude schopna pravidelně splácet svůj závazek, byť jen ve splátkách po 300 Kč týdně, což ostatně dokládá skutečnost, že na dluh uhradila pouze první dvě splátky. Z předložených důkazů vyplývá, že tedy právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu ji posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 24. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 10 000 Kč, a že žalovaná zaplatila 600 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 9 400 Kč, které je povinna vydat (10 000 Kč – 600 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 9 400 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

25. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 9 400 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25% ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 9.3.2021, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 19.2.2021, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 22.2.2021, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 25.2.2021 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 8.3.2021 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně, žalobkyně požadovala 10 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava žaloby, výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tak 2 252 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 54 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 17 400 Kč, soud žalobu co do částky 9 400 Kč zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 46 % od jejího„ úspěchu“. Protože žalovaná ve sporu převážně neuspěla, uložil jí soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně, tedy částku 180,20 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.