10 C 261/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 59 475 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 20 696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,5 % ročně z této částky od 10. 11. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 38 779 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 298,52 Kč, úroku ve výši 22,38 % ročně z částky 35 074,46 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 324,99 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 074,46 Kč od 28.9.2023 do 9.11.2023 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 378,46 Kč od 10.11.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4. 4. 2024 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 59 475 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne 22.1.2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 41 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 40 198 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 35 602 Kč, s úrokovou sazbou 22,38 % ročně sjednanou ve smlouvě a částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, případně pojistné. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně ve 24 měsíčních splátkách po 3 384 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 27.1.2023. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, poslední splátku uhradila dne 24.11.2021. Ke dni 2.4.2022 činila dlužná jistina částku 35 074,46 Kč a poplatek částku 24 400,54 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Dne 21.9.2023 byla pohledávka původního věřitele za žalovanou s účinností ke dni 27.9.2023 smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována a vyzvána k zaplacení dlužné částky. Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem 20 304 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy tak, že od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalované, konkrétně z výměru starobního důchodu a přiznané dávky (P.S s ČSSZ), které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaná pobírala starobní důchod ve výši 17 014 Kč, neměla žádnou vyživovací povinnost, bydlela ve vlastním bytě či domě a nebyla vedena v insolvenčním rejstříku, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 59 475 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroku ve výši 5 298,52 Kč a úroku z prodlení ve výši 5 324,99 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 27.9.2023, a dále úroku a úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne 28.9.2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále také „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 22.1.2021 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 41 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 37 102 Kč (sestávajícím z úroku v částce 35 602 Kč a částky za zpracování úvěru 1 500 Kč) jakož i částky za doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč, tedy celkem částku 81 198 Kč, se žalovaná zavázala věřiteli uhradit ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 3 384 Kč, poslední splátku ve výši 3 366 Kč, vždy v jednoměsíčním období s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že se žalovaná zavázala hradit splátky spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 69 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

6. Zákaznickou kartou ze dne 22.1.2021 má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je rozvedená, bydlí ve vlastním bytě, má středoškolské vzdělání, pobírá starobní důchod ve výši 17 014 Kč a ostatní příjem měl činit 24 516 Kč (na základě pracovní smlouvy s ČSSZ). Mezi výdaji byly uvedeny externí splátky ve výši 14 000 Kč a odhadované měsíční výdaje žalované ve výši 2 000 Kč. Žalovaná nevlastnila automobil, měla zřízen bankovní účet a měla zápůjčku u jiné společnosti. Žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření výměr důchodu, pracovní smlouvu a výplatní pásky za měsíc listopad a prosinec 2020, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná uhradila na dluh v období od 21.2.2021 do 24.11.2021 šest splátek po 3 384 Kč, celkem částku ve výši 20 304 Kč.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, a to s účinností ke dni 27.9.2023. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 29.9.2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 27.10.2023. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 15.2.2024 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, dne 22.1.2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které byla žalované poskytnuta částka 41 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná rovněž potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala zaplatit souhrnný poplatek ve výši 37 102 Kč a částku 3 096 Kč za doplňkové pojištění, tedy zaplatit celkem částku 81 198 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách po 3 384 Kč (poslední ve výši 3 366 Kč) spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 69 % ročně, žalobkyní v požadované snížené výši 22,38 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaná podle žalobkyně na dluh uhradila celkem částku 20 304 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovanou byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaná uvedla údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 postoupila společnost , právnická osoba, pohledávku za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29.9.2023, kde byla zároveň vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 20 696 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 22.1.2021. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalované. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalované obsažené ve smlouvě, tedy že uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže tyto údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalované ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně navrhla k důkazu pouze kartu zákazníka podepsanou žalovanou. Z této karty zákazníka má soud za prokázané, že žalovaná sdělila nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalované, avšak jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy, výdaje nebo jiné závazky žalované, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, popřípadě dalších rejstřících klientských informací nikterak nevyplynulo. K ověření údajů poskytnutých žalovanou byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.

20. Žalovaná v kartě zákazníka v měsíci leden 2021 uvedla, že její měsíční příjem tvoří starobní důchod ve výši 17 0140 Kč a příjem z pracovní činnosti ve výši 24 516 Kč. Žalovaná rovněž uvedla, že bydlí ve vlastním bytě, je rozvedená a splácí závazek od jiné společnosti ve výši 14 000 Kč. Výdaje žalované měly činit 2 000 Kč, tato částka však nebyla nijak blíže specifikována a soudu se jeví jako zcela nereálná. Z uvedeného je tak zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovanou a nezabývala se tím, jaké má žalovaná skutečné měsíční výdaje, kolik činí její náklady na bydlení, na stravu, léky, dopravu apod. Žalobkyně si např. nevyžádala výpisy z účtu žalované, přestože podle karty zákazníka žalovaná bankovní účet měla a mohla tak lépe vyhodnotit její schopnost poskytnutý úvěr splácet, a to především s ohledem na ne zcela zanedbatelnou výši její měsíční splátky z dříve poskytnutého úvěru.

21. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

23. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 41 000 Kč, a že žalovaná zaplatila 20 304 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 20 696 Kč, které je povinna vydat (41 000 Kč – 20 304 Kč). Protože původní věřitel, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 696 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

24. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 20 696 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 10.11.2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 29.9.2023, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 27.10.2023, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 30.10.2023. Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 9.11.2023 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,5 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

25. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla ve věci z převážné části úspěšná, a měla by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení jí žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.