10 C 263/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 309 618,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 280 580 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 7. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 29 038,70 Kč, a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 309 618,70 Kč od 27. 7. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 309 618,70 Kč od 28. 6. 2021 do 7. 7. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 464,70 Kč od 8. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 68 752,87 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 309 618,70 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 9. 12. 2020 Smlouvu o úvěru vedenou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Podle žalobkyně byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami spolu s úrokem ve výši 13,99 % ročně a poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru a jeho správou. Žalobkyně dále uvedla, že mezi smluvními stranami bylo dohodnuto, že úrok i ceny za úkony byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna připisovat k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splácením splátek ve sjednaném termínu, právní předchůdkyně žalobkyně využila svého oprávnění a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 27. 6 2021. Žalovaný postupně uhradil od 9. 12. 2020 do 7. 1. 2022 celkem 19 420 Kč, a tato částka byla započtena na příslušenství pohledávky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 8. 2021, a toto postoupení bylo žalované oznámeno. Žalovaný byl upomenut o zaplacení dlužné částky, ničeho však neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalovanému vždy řádně doručeno, přesto se žalovaný se k ústním jednání, k němuž byla podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Žalobkyně se pak z druhého jednání ve věci omluvila. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze 7. 12. 2020 a Smlouvy o úvěru ze dne 9. 12. 2020 soud zjistil, že žalovaný požádal právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl, že má trvalý pobyt na adrese [adresa], má základní vzdělání, je svobodný, bydlí v nájmu a v domácnosti jsou celkem dvě osoby. Pracovní poměr měl na dobu neurčitou. Ze žádosti dále vyplývá, že čistý měsíční příjem žalovaného měl činit 26 416 Kč, náklady na nájem měly činit 9 000 Kč měsíčně a ostatní pravidelné výdaje měly představovat 500 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně poté uzavřela se žalovaným Smlouvu o úvěru ze dne 9. 12. 2020, na základě které žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 300 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal tyto finanční prostředky vrátit v měsíčních splátkách po 4 974 Kč do 16. 11. 2029 a zaplatit úrok 13,99 % ročně.

5. Z informace z CCB vyplývá, že žalovaný neměl žádný záznam a žádné existující kontrakty. Podle potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu z 9. 12. 2020 měl žalovaný průměrný čistý měsíční příjem za posledních dvanáct měsíců 27 944 Kč měsíčně. Ze mzdy nebyly prováděny srážky na základě výkonu rozhodnutí. Podle přehledu o neplatných dokladech nebyl občanský průkaz žalovaného evidován jako neplatný. Žalovaný rovněž neměl žádný záznam v insolvenčním rejstříku (viz výstup z insolvenčního rejstříku).

6. Z výpisů z účtu žalovaného za období od 8. 8. 2020 do 9. 10. 2020 soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu k 8. 8. 2020 činil - 66,62 Kč, žalovanému byla připsána na účet mzda 22 955 Kč, a z účtu byla vybrána v hotovosti najednou částka 22 800 Kč a konečný zůstatek pak k 9. 9. 2020 činil 11,10 Kč. Žalovanému byla na účet připsána mzda 11. 9. 2020 ve výši 29 734 Kč, z účtu byla dne 14. 9. 2020 vybrána najednou částka 29 600 Kč a dne 9. 10. 2020 byla žalovanému připsána částka 26 560 Kč.

7. Z přehledu plateb a čerpání žalovaného a přehledu splátek vyplývá, že žalovaný načerpal od právní předchůdkyně žalobkyně dne 9. 12. 2020 částku 300 000 Kč, a postupně uhradil od 9. 12. 2020 do 7. 1. 2022 celkem 19 420 Kč.

8. Z výzvy ze dne 27. 6. 2021 vyplývá, že žalovaný byl upozorněn na to, že vzhledem k tomu že neuhradil pohledávku z úvěrové smlouvy, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr za splatný k 27. 6. 2021. Výzva byla žalovanému odeslána dne 30. 6. 2021, jak je zřejmé z poštovního podacího archu z téhož data.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 8. 2021, přílohy č. 1 – seznam pohledávek a č. 7 – potvrzení o zaplacení kupní ceny soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným se všemi právy s ní spojenými žalobkyni. Žalovanému bylo současně oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni oznámením právní předchůdkyně žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne 10. 9. 2021.

10. Výzvou k zaplacení ze dne 16. 3. 2022 byl žalovaný opětovně vyzván k zaplacení v dodatečné lhůtě do 26. 3. 2022 tato výzva byla žalovanému odeslána 24. 3. 2022 (viz přehled o sledování zásilek).

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] Smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet v měsíčních splátkách s úrokem ve výši 13,99 %. Žalovaný splátky řádně nehradil, nicméně na dluh za období od 9. 12. 2020 do 7. 1. 2022 uhradil celkem 19 420 Kč. Žalovaný byl vyzván přípisem ze dne 27. 6. 2021 k okamžitému zaplacení stávajícího dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 8. 2021 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně svoji pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10. 9. 2021 a žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 280 580 Kč, neboť mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu a následné poučení soudu učiněného žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má trvalý pobyt na adrese úřadu, neboť adresa [adresa], je sídlem městského úřadu v Berouně, což je soudu známo z jeho úřední povinnosti a právní předchůdkyně žalobkyně mohla tuto informaci zjistit z veřejně dostupných zdrojů. Žalovaný dále uvedl, že bydlí v nájmu, a měl hradit nájemné ve výši 9 000 Kč měsíčně. Z předložených důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně toto tvrzení ověřovala. Pokud jde o prohlášení žalovaného, že jeho další výdaje činí pouze 500 Kč, pak soud jej nepovažuje za reálné, i s ohledem na to, že se žalovaným bydlela ve společné domácnosti další osoba. Z předložených důkazů není zřejmé, jaké měl žalovaný skutečné náklady na úhradu energií spojených s jeho bydlením, a náklady na stravu a oblečení. Právní předchůdkyně žalobkyně se rovněž nezabývala tím, z jakého důvodu žalovaný vybral vždy téměř celou částku své mzdy v hotovosti najednou, a tedy zda neměl nějaké další (nebankovní) závazky u třetích osob. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla k dispozici dostatečné informace o výdajích žalovaného, a tedy řádně ani nemohla porovnat jeho příjmy a výdaje ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

20. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši celkem 300 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 19 420 Kč jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení ve výši 280 580 Kč, které je povinen vydat (300 000 Kč – 19 420 Kč). Protože právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 280 580 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 8. 7. 2021 neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 27. 6. 2021. Výzva byla žalovanému odeslána 30. 6. 2021, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalovanému doručena 7. 7. 2021 (když dny 5. 7. 2021 a 6. 7. 2021 byly státními svátky). Lhůta k plnění tak žalovanému tímto dnem uplynula a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení.

24. Ze všech výše uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 68 752,87 Kč, přičemž tato částka představuje 81,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90,62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 9,38 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 12 385 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží mimosmluvní odměna za 6 úkonů právní služby po 9 540 Kč (dle ust. § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhradu hotových výdajů za 6 úkony právní služby po 300 Kč (dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.; (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby, účast na jednání, vyjádření z 5. 8. 2022 a z 8. 9. 2022), a dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu advokáta osobním automobilem k jednání soudu dne 24. 8. 2022 z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou dle ustanovení § 157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. ve výši celkem 466,06 Kč (osobní automobil zn. Škoda Citygo, spotřeba dle TP: 4,4 l /100 km (3. údaj o spotřebě), palivo benzin automobilový 95 oktanů, cena 44,50 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,70 Kč km podle vyhlášky č. 116/2022 Sb., počet km 70), a to včetně náhrady za ztrátu času advokáta (cesta k jednání soudu a zpět) za 2 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 12 538,28 Kč Celkem tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 84 629,33 Kč, a proto při 81,24 % z této částky, soud rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.

26. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).