10 C 284/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení , datum narození bytem adresa o zaplacení 62 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 7 370 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 5. 5. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 54 880 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 618,88 Kč, úroku ve výši 20,74 % ročně z částky 32 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 5 235,60 Kč, úroku ve výši 25,23 % ročně z částky 9 022,38 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 352 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 712 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 022,38 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 32 000 Kč od 24. 3. 2023 do 4. 5. 2023, a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 630 Kč od 5. 5. 2023 do zaplacení, <b>se zamítá.</b>

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28. 7. 2023 domáhala zaplacení částky v celkové výši 62 250 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dvě smlouvy o zápůjčce. Se žalovanou byla tedy dne 11. 2. 2020 uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 32 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tyto peníze vrátit a spolu s nimi zaplatit i úrok s úrokovou sazbou 20,74 % ročně za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 440 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 6 400 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 18 240 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 80 týdenních splátkách po 776 Kč počínaje 18. 2. 2020 Žalobkyně uvedla, že žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas a na dluh uhradila pouze částku 11 430 Kč Poslední splátku na tento dluh žalovaná zaplatila dne 24. 8. 2021. Žalobkyně dále uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva [číslo] dne 22. 10. 2019, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 31 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tyto peníze vrátit a spolu s nimi zaplatit úrok s úrokovou sazbou 25,23 % ročně za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 200 Kč, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 6 200 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 400 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázals zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 930 Kč počínaje 29. 10. 2019 Poslední splátka byla stanovena na 15. 12. 2020. Žalovaná ani tento svůj dluh nehradila řádně a včas, neboť uhradila podle žalobkyně pouze částku 44 200 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením předmětných smluv. Nedílnou součástí obou smluv byly smluvní podmínky, na základě kterých byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 23. 3. 2023 byly obě pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou postoupeny s účinností k témuž dni smluvně žalobkyni, o čemž byla žalovaná dopisem z téhož dne informována a vyzvána k zaplacení dlužné částky. Ke dni postoupení činila podle žalobkyně výše pohledávek 54 050 Kč a 15 000 Kč. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné částky v celkové výši 62 250 Kč sestávající z jistiny 32 000 Kč a z jistiny 9 022,38 Kč, poplatků, dále úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných vždy z neuhrazené části úvěrů do dne postoupení pohledávky, tj. 23. 3. 2023, a dále rovněž i úroků a úroků z prodlení z neuhrazené části úvěrů od dne 24. 3. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná uvedla, že uzavřela dne 19. 10. 2018 se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce na částku 90 000 Kč, přičemž zdejší soud v rozsudku v dané věci č.j. 12 C 259/2022-121 došel k jednoznačnému závěru, že uvedená společnost nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná odkázala na uvedený rozsudek, protože jejím jediným příjmem od 19. 10. 2018 je starobní důchod. Žalovaná potvrdila, že uzavřela se společností [právnická osoba] obě předmětné smlouvy, na základě kterých načerpala 32 000 Kč a 31 000 Kč. Uvedená společnost však obešla svoji zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele prohlášením žalované, že si je sama schopena posoudit, zda smlouva odpovídá jejím potřebám a finanční situaci. Skutečné příjmy a výdaje žalované nikdo nezkoumal a neověřoval, neboť v opačném případě by bylo zřejmé, že žalovaná nemá dostatek finančních prostředků na placení půjčky u [obec] [právnická osoba], společnosti [právnická osoba] a ještě právní předchůdkyně žalobkyně. Tvrzení žalobkyně o úvěruschopnosti žalované je systémově lživé. Díle uvedla, že celé znění smlouvy a její jednotlivá ustanovení jsou ve skutečnosti organizovaným pokusem o zastření nezákonné činnosti, tedy lichvy právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná uvedla, že úrok 94 %, na který jí byly půjčeny finanční prostředky, jsou lichvářské, když administrativní poplatek i poplatek za splácení v hotovosti jsou součástí celkové úrokové sazby vyjádřené RPSN. Žalovaná dále uvedla, se sjednáním půjčky snažila pomoci svému synovi, aby vydržel důsledky sporu s celním úřadem o ústavnost zákona o spotřebních daních, a z jeho peněz hradila první splátky. Vyhlášení konkurzu na majetek syna jej však ponechalo bez peněžních prostředků. Tuto skutečnost žalovaná vnímala jako nespravedlnost s tím, že vnímá i zoufalost celé absurdnosti rozhodování soudní moci o systematickém zneužívání tísně ekonomicky strádajících skupin obyvatel lichvářskými skupinami. Podle žalované by se soud měl s těmito skutečnostmi vypořádat.

3. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

4. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou [sp. zn.] a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

5. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 22. 10. 2019 spolu s přílohami soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], tohoto dne uvedenou smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 31 000 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem v částce 6 200 Kč, poplatků za administrativní činnost 6 200 Kč a hotovostní inkaso splátek 12 400 Kč, tedy celkem částku 55 800 Kč se žalovaná zavázala uvedené společnosti uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 930 Kč. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že jím byl refinancován spotřebitelský úvěr, který žalovaná čerpala u právní předchůdkyně žalobkyně v minulosti ve výši 10 065 Kč a zbývající částku 20 935 Kč žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy, což svým podpisem potvrdila. Podle čl. 5 smluvních podmínek platilo, že pokud žalovaná nesplní včas povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, měla právní předchůdkyně žalobkyně právo na zaplacení celé zbývající dosud neuhrazené částky.

6. Zákaznickou kartou ze dne 22. 10. 2019 má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je rozvedená, údaj o druhu bydlení nebyl vyplněn ani ověřován s tím, že se mělo jednat o její jediné bydliště za poslední tři roky. Žalovaná byla od srpna 2018 v domácnosti a její měsíční příjem měl tvořit starobní důchod ve výši 11 045 Kč a dále státní podpora 12 800 Kč. Příjem žalované tak měl celkem činit 23 845 Kč měsíčně. V kolonce měsíční výdaje bylo uvedeno 2 500 Kč na bydlení za nájem, inkaso a energie, 4 500Kč jako osobní výdaje a 2 950 Kč jako splátky úvěrů. Použitelný příjem podle této karty činil 13 895 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně bankovní výpisy, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

7. Z přehledu plateb na č.l. 32 spisu vyplývá, že žalovaná zaplatila na dluh ze smlouvy ze dne 22. 10. 2019 v období od 30. 10. 2019 do 28. 7. 2021 postupně celkem 44 200 Kč.

8. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 11. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], tohoto dne uvedenou smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 32 000 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem v částce 5 440 Kč, poplatků za administrativní činnost 6 400 Kč a hotovostní inkaso splátek 18 240 Kč, tedy celkem částku 62 080 Kč se žalovaná zavázala uvedené společnosti uhradit v 80 pravidelných týdenních splátkách po 776 Kč. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že jím byl refinancován spotřebitelský úvěr, který žalovaná čerpala u právní předchůdkyně žalobkyně v minulosti ve výši 15 423 Kč a zbývající částku 16 577 Kč žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy, což svým podpisem potvrdila. Podle čl. 5 smluvních podmínek platilo, že pokud žalovaná nesplní včas povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, měla právní předchůdkyně žalobkyně právo na zaplacení celé zbývající dosud neuhrazené částky.

9. Ze Zákaznické karty ze dne 11. 2. 2020 vyplývá, že žalovaná uvedla, že je rozvedená, údaj o druhu bydlení nebyl vyplněn, nicméně u kolonky„ žije s “ je doplněno„ se synem“. Tato skutečnost měla být ověřována blíže neurčeným dokladem s tím, že se mělo jednat o její druhé bydliště za poslední tři roky. Žalovaná byla od srpna 2018 v domácnosti a její měsíční příjem měl tvořit starobní důchod ve výši 11 045 Kč, dále státní podpora 11 821 Kč a další příjem 7 000 Kč. Příjem žalované tak měl celkem činit 29 866 Kč měsíčně. V kolonce měsíční výdaje bylo uvedeno 4 000 Kč na bydlení za nájem, inkaso a energie, 4 500Kč jako osobní výdaje a 1 700 Kč jako splátky úvěrů. Použitelný příjem podle této karty činil 19 666 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně bankovní výpisy, a nájemní či podnájemní smlouvu, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

10. Z přehledu plateb na č.l. 27 spisu vyplývá, že žalovaná zaplatila na dluh ze smlouvy ze dne 11. 2. 2020 v období od 18. 2. 2020 do 29. 7. 2020 postupně celkem 11 430 Kč.

11. Ze dvou dopisů ze dne 25. 2. 2021 soud zjistil, že žalovaná byla upozorněna právní předchůdkyní žalobkyně na to, že řádně nesplácí svůj dluh vůči í s tím, že jeho aktuální výše činila 20 400 Kč a 31 650 Kč. Žalovaná byla vyzvána, aby kontaktovala obchodního manažera a dohodla se na splátkách.

12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 včetně příloh – seznamů postoupených pohledávek a potvrzení o úhradě ze dne 28. 3. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovanou. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 19. 4. 2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 19. 4. 2023. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

13. Z předžalobní upomínky ze dne 10. 7. 2023 a podacího lístku ze dne 10. 7. 2023 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

14. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, neboť je s ohledem na svá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, považoval za nadbytečné.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], dvě smlouvy o úvěru, a to dne 22. 10. 2019, na základě které jí byla poskytnuta částka 31 000 Kč. Žalovaný se současně zavázala zaplatit rovněž souhrnný poplatek a celkovou částku 55 800 Kč se zavázala uvedené společnosti uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 930 Kč. Žalovaná dluh nehradila řádně a včas, nicméně na dluh za období od 30. 10. 2019 do 28. 7. 2021 postupně zaplatila celkem 44 200 Kč. Žalovaná dále s uvedenou společností uzavřela dne 11. 2. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které jí byla poskytnuta částka 32 000 Kč. Žalovaná se současně zavázala zaplatit i souhrnný poplatek, a tedy celkovou částku 62 080 Kč se zavázala uvedené společnosti uhradit v 80 pravidelných týdenních splátkách po 776 Kč. Žalovaná ani v tomto případě splátky nehradila řádně a včas, a na dluh za období od 18. 2. 2020 do 29. 7. 2020 zaplatila postupně celkem 11 430 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovanou s ní byla vyplněna vždy Karta zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 postoupila společnost [právnická osoba], své pohledávky za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 19. 4. 2023, a žalovaná byla vyzván k zaplacení ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ Zosú“), podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 7 370 Kč, neboť mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně nedošlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že její měsíční příjem činí v prvním případě celkem 23 845 Kč, a ve druhém případě celkem 29 866 Kč, přestože její jediný příjem měl činit starobní důchod. Její výdaje měly tvořit náklady na bydlení představující částku 2 500 Kč ke dni 22. 10. 2019 a částku 4 000 Kč ke dni 11. 2. 2020, osobní výdaje ve výši 4 500 Kč a dále náklady na splátky úvěrů, které ke dni 22. 10. 2019 měly činit 2 950 Kč měsíčně a ke dni 11. 2. 2020 pak„ jen“ 1 700 Kč. Již tento údaj není správný, když žalovaná měla na základě smlouvy uzavřené přímo s právní předchůdkyní žalobkyně ze dne 22. 10. 2019 splácet týdně 930 Kč, tedy 3 720 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně pak ani nezkoumala, z čeho konkrétně sestávají výdaje žalované, že náklady na bydlení představující nájemné, inkaso a platby za energie činí skutečně pouze 2 500 Kč, resp. 4 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně také nezkoumala, co má být dalším příjem žalované, tedy na co jí byla poskytnuta státní podpora, když z karty zákazníka vyplývá, že žalovaná byla rozvedená, a tedy se nemohlo jednat např. o vdovský důchod. Právní předchůdkyně žalobkyně se také nezabývala tím, v jaké výši jsou případné závazky žalované, a zda je řádně splácí. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 1 Zosú.

23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěry, a proto jsou obě uzavřené smlouvy neplatné dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

25. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

26. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši celkem 63 000 Kč (31 000 + 32 000), a že žalovaná zaplatila celkem 55 630 Kč (tj. 44 200 Kč + 11 430 Kč), jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 7 370 Kč, které je povinna vydat (63 000 Kč – 55 630 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 7 370 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

27. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 7 370 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 5. 5. 2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 19. 4. 2023, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 19. 4. 2023, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 24. 4. 2023 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 4. 5. 2023 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná, která byla v převážné části ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu poměrné části vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nepožadovala.