10 C 291/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 118 352,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 110 115 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 22 413,68 Kč za dobu od 27. 6. 2019 do 27. 7. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 110 115 Kč od 28. 7. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 237,06 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 676,64 Kč za dobu od 27. 6. 2019 do 27. 7. 2021, kapitalizovaným úrokem ve výši 39 091,18 Kč a úrokem ve výši 13,06 % ročně z částky 115 008,06 Kč od 28.7.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 27 095,80 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne [číslo] znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 118 352,06 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 23.9.2018 smlouvu o úvěru [číslo] jejíž součástí byly úvěrové podmínky. Tvrdila, že smlouva byla uzavřena elektronickou formou prostřednictvím Správce financí, tj. webového rozhraní žalobkyně, jež je obdobou internetového bankovnictví s tím, že v rámci registrace klienta do systému je ověřována totožnost klienta poskytnutím osobních a kontaktních údajů (rodné číslo, číslo mobilního telefonu, e-mail, občanský průkaz). Registrace a podpis smlouvy byl žalovanou učiněn za pomoci SMS kódu na telefonním čísle [číslo] a IP adrese [číslo]. Žalovaná se u žalobkyně registrovala dne 20.9.2018, když projevila souhlas s užíváním Správce financí a s možností elektronického uzavírání smluv. Smlouva byla elektronicky podepsána kódem [číslo] dne 23.9.2018. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost posouzením příjmové a výdajové stránky, když z výpisů z bankovního účtu žalované zjistila, že žalovaná jako zaměstnanec dosahovala čistého měsíčního příjmu 17 000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI, byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotazy do registru CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem – v registru nenalezen. Žalobkyně tak neměla pochybnosti o úvěruschopnosti a dobré platební morálce žalované. Na základě předmětné smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 120 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 3 051 Kč. K čerpání úvěru došlo 25. 9. 2018, proto první splátka byla splatná 28. 10. 2018. Mezi stranami byl sjednán úrok ve výši 13,06 % ročně. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila pouze 9 885 Kč, a tato částka byla žalobkyní započtena na úrok, jistinu a poplatky. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dlužné částky, využila žalobkyně svého práva a celý úvěr ke dni 12. 6. 2019 zesplatnila a požadovala splacení celého úvěru dopisem ze dne 12.6.2019. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla o zaplacení upomenuta. Žalobkyně proto požadovala částku ve výši 118 352,06 Kč, sestávající neuhrazené jistiny ve výši 115 008,06 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 460 Kč (součet poplatků za proces vymáhání prostřednictvím SMS, telefonátů a e-mailů ve výši 2x 100 Kč a za doporučené psaní ve výši 130 Kč), smluvních pokut ve výši 1 000 Kč (tj. 2x smluvní pokuta ve výši 500 Kč za opakované prodlení žalované s úhradou dlužné částky), poplatků ve výši 390 Kč (za možnost odložení splátek 10x 39 Kč) a poplatků za pojištění ve výši 1 494 Kč (poplatky za 4 až 9 splátku, tedy 6x 249 Kč).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z úvěrové smlouvy – hotovostní úvěr [číslo] ze dne 23.9.2018 a úvěrových podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 120 000 Kč, který se měla žalovaná zavázat splácet v 60 měsíčních splátkách ve výši 3 051 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 13,06% ročně, dále pojištění ve výši 249 Kč a sankce pro případ prodlení s úhradou splátek, a to smluvní pokuta ve výši 500 Kč za splátku v prodlení, smluvní pokuta ve výši 10% ze splatné jistiny, úrok z prodlení v zákonné výši a vynaložené náklady na upomínky. Smlouva byla podepsána oprávněným zaměstnancem žalobkyně, podpis žalované měl být uveden v kolonce„ podpis klienta“ s uvedeným kódem [číslo]. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je vdaná, bydlí v podnájmu, má střední vzdělání, je zaměstnána s příjmem 17 000 Kč čistého měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti měl činit 20 000 Kč. Žalovaná neměla žádnou vyživovací povinnost. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně, dle nichž si žalobkyně při uzavírání smlouvy vyžádá od klienta dokumenty potvrzující pravdivost jí sdělených údajů. Důvěryhodnost a platební morálku klienta je prověřována též z údajů z databáze [příjmení] nebo NRKI, ze správy pohledávek či od třetích osob.

5. Kopií občanského a řidičského průkazu bylo doloženo, že žalobkyně zjišťovala totožnost žalované.

6. Z dokumentu Dohledání informací o činnosti klienta bylo zjištěno, že dokument obsahuje číslo smlouvy [číslo], jméno a příjmení žalované s datem narození, telefonní [číslo] e-mail [email], IP adresu - 1.a 2.kód [číslo] a IP adresu – elektronický podpis úvěru [číslo] ze dne zaslání sms 23.9.2018, jakož i kód sms – elektronický podpis úvěru [číslo] ze dne zaslání 23.9.2018.

7. Z přípisu společnosti [právnická osoba] a společnosti T- [právnická osoba] soud zjistil, že telefonní [číslo] není provozováno v jejich síti, a IP adresa [číslo] nepatří do rozsahu přidělených IP adres společnosti T- [právnická osoba] Společnost O2 [právnická osoba] sdělila, že ohledně telefonního čísla [číslo] jim stávající legislativní úprava nedovoluje zálohovat provozní a lokalizační údaje k možnému pozdějšímu vydání po uplynutí retenčního období 6 měsíců, kdy mají po uplynutí této lhůty uloženou povinnost data smazat.

8. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 12.1.2022 soud zjistil, že žalobkyně dne 25.9.2018 poukázala na účet žalované č. [bankovní účet], pod variabilním symbolem [číslo] (číslo smlouvy) částku ve výši 120 000 Kč.

9. Výpisem z účtu za měsíc červenec a srpen 2018 bylo doloženo, že žalované byla na účet poukazována mzda ve výši cca 17 000 Kč, a že konečný zůstatek měla žalovaná vždy v záporné hodnotě cca – 150 Kč.

10. Z úvěrové karty a úvěrové zprávy soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím této zprávy zkoumala úvěruschopnost žalované. V kartě bylo uvedeno, že žalovaná je vdaná, nemá vyživovací povinnost a bydlí v nájmu. Příjem ze zaměstnání byl ve výši 17 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč a výdaje byly uvedeny v částce 20 000 Kč. Podle úvěrové zprávy měla žalovaná jeden splátkový úvěr, a to osobní úvěr poskytnutý v lednu 2018 se splátkou 3 416 Kč měsíčně a datem ukončení v únoru 2020 s tím, že zůstatek jistiny byl ve výši 61 488 Kč. Žalované byla dále v květnu roku 2018 odmítnuta žádost o úvěr na stavební spoření ve výši 3 500 000 Kč.

11. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaná načerpala u žalobkyně dne 25.9.2018 částku 120 000 Kč. Z tohoto výpisu je dále zřejmé, že žalovaná zaplatila žalobkyni na svůj dluh celkem 9 885 Kč, a to dne 29.10.2018 částkou 3 051 Kč, dne 27.11.2018 částku 3 051 Kč, dne 8.1.2019 částku 132 Kč, dne 15.1.2019 částku 3 151 Kč a dne 17.1.2019 částkou 500 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh již ničeho neuhradila.

12. Žalobkyně výzvou ze dne 12.6.2019 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy [číslo] stanovila jí k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 13.6.2019.

13. Předžalobní výzvou ze dne 28.11.2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do sedmi dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 28.11.2019.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] která však za žalovanou nebyla podepsána. Žalobkyně však poskytla dne 25.9.2018 na účet žalované částku ve výši 120 000 Kč. Žalovaná na dluh žalobkyni postupně uhradila částku 9 885 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradila ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

16. Podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý 17. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

22. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

23. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

24. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

25. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

26. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

27. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

28. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

29. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

32. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 110 115 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

33. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je pouze uveden číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinila právě žalovaná, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Postup uzavření smlouvy nebyl prokázán ani na základě sdělení mobilních operátorů za účelem zjištění IP adresy ke dni 23.9.2018, tedy ke dni údajnému uzavření smlouvy. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

34. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Dle sdělení žalobkyně měla výše čistého měsíčního příjmu žalované činit 17 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti pak 20 000 Kč. Žalovaná byla vdaná, bydlela v podnájmu a neměla žádnou vyživovací povinnost. Měsíční výdaje domácnosti měly činit 20 000 Kč. Žalobkyně k prokázání tvrzení, že řádně zkoumala bonitu žalované předložila soudu výpis z účtu žalované za měsíc červenec 2018 a částečný výpis za měsíc srpen 2018, z něhož je sice patrné, že žalovaná pobírala mzdu ve výši 17 000 Kč, nicméně tato částka byla žalovanou téměř okamžitě vyčerpána s tím, že v obou měsících měla na účtu vždy záporný zůstatek. Již tato skutečnost, stejně jako vědomí žalobkyně, že žalovaná souběžně splácela dříve poskytnutý úvěr splátkou ve výši 3 416 Kč, měla zavdat žalobkyni pochybnost o dobré platební morálce žalované. Stejně tak žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že provedla lustraci žalované v externích registrech. Soud z výpisu z insolvenčního rejstříku zjistil, že žalovaná byla již v minulosti zadlužená, kdy sama podala návrh na schválení oddlužení, které úspěšně splnila v srpnu 2017. Podle úvěrové zprávy již v lednu 2018 čerpala osobní úvěr a v květnu téhož roku žádala o úvěr ve výši 3 500 000 Kč, který jí byl odmítnut. Žalobkyně se pak vůbec nezabývala výdaji žalované, tedy např. v jaké výši hradí inkaso, jaké jsou její náklady na stravu, dopravu apod., ani to, že další příjem domácnosti měl činit 20 000 Kč. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že není zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení žalobkyní poskytnutého úvěru, když souběžně měla splácet svůj dřívější závazek. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

36. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

37. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 120 000 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 9 885 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 110 115 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudek).

38. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 110 115 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 9,75 % ročně za období od 27.6.2019 do 27.7.2021, tedy od 15. dne po zesplatnění úvěru ke dni sepsání žaloby v kapitalizované výši 22 413,68 Kč a dále od 28.7.2021 až do zaplacení. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

39. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

40. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože žalovaná měla úspěch v řízení oproti celku v nepatrné výši, tj. 7%, přiznal soud žalobkyni plnou náhradu nákladů ve výši 27 095,80 Kč, která je představována zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 735 Kč a náklady za právní zastupování advokátem ve výši 17 580 Kč (odměna advokáta dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky číslo 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., ve výši 5 860 Kč za jeden úkon právní služby x 3 úkony, 3x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., zvýšené o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 ve spojením s § 151 odst. 2 o.s.ř. částkou 3 880,80 Kč, neboť zástupce žalobkyně, jakožto advokát prokázal, že je plátcem DPH). Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).