10 C 297/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 59 223 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 27 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,25 % ročně z této částky od 27.1.2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 31 923 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 443,65 Kč, úroku ve výši 25,14 % ročně z částky 29 283,43 Kč od 15.12.2022 do zaplacení, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 435,74 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 283,43 Kč od 15.12.2022 do 26.1.2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 983,43 Kč od 27.1.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29.6.2022 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky 59 223 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 15.12.2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 33 858 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 20 500 Kč, s úrokovou sazbou 25,14 % ročně sjednanou ve smlouvě, částku za zpracování úvěru a za další péči o zákazníka ve výši 10 262 Kč a pojištění. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně ve 24 měsíčních splátkách po 2 661 Kč Poslední splátka byla stanovena na 15.12.2021. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 16.1.2020. Ke dni 26.8.2020 činila dlužná jistina částku 29 283,43 Kč, poplatek pak částku 29 939,57 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Součástí smlouvy bylo zároveň ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 56 %, žalobkyní požadovaná ve snížené výši 25,14 % a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 14.12.2022 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností ke dni 16.12.2022 smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 2 700 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalovaného, konkrétně ze živnostenského listu a faktur v hotovosti 9,10,11/ 2019, které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaný uvedl hlavní příjem z podnikání jakožto OSVČ, žil s rodiči, měsíční příjem činil celkem 72 439 Kč, neměl žádný další závazek u jiné společnosti a nebyl veden v insolvenčním rejstříku, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 59 223 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 14.12.2022, a dále ode dne 15.12.2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že žalovaný uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO] (dále také„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 15.12.2019 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 30 762 Kč (sestávajícím z úroku v částce 20 500 Kč a částky ve výši 10 262 za zpracování úvěru a za další péči o zákazníka) a pojištění ve výši 3 096 Kč, tedy celkem částku 63 858 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit ve 24 měsíčních splátkách po 2 661 Kč, poslední splátku ve výši 2 655 Kč. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že se žalovaný zavázal ke splátkovému období počínající ke dni uzavření smlouvy spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 56 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky.

6. Zákaznickou kartou ze dne 15.12.2019 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání, je OSVČ s měsíčním čistým příjmem ve výši 19 434 Kč. Další příjem domácnosti měl činit 53 000 Kč. Blíže nespecifikované výdaje žalovaného měly činit 10 000 Kč měsíčně, žalovaný nesplácela žádný další úvěr či zápůjčku. Žalovaný nevlastnil automobil, neměl zřízen bankovní účet. Úvěr byl sjednán za účelem bydlení. Jako adresu trvalého pobytu žalovaný uvedl [stát. instituce] ([ulice a číslo]), adresu výběru [ulice a číslo], [PSČ] [obec]. Žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření živnostenský list a faktury v hotovosti za měsíc září, říjen a listopad 2019, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaný na dluh zaplatil pouze částku 2 700 Kč dne 16.1.2020.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.12.2022 a seznamu pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 16.12.2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 16.12.2022, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 13.1.2023. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 1.6.2023 a podacího lístku ze dne 2.6.2023 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Z ostatních důkazů soud nevycházel, neboť je nepovažoval s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby za podstatné.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] dne 15.12.2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný rovněž potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 30 762 Kč a částku 3 096 Kč za doplňkové pojištění, tedy zaplatit celkem částku 63 858 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách po 2 661 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 56 % ročně, žalobkyní v požadované snížené výši 25,14 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný na dluh uhradil dne 16.1.2020 pouze částku ve výši 2 700 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaný uvedl údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.12.2022 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16.12.2022, kde byl zároveň vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka v měsíci prosinec 2019 uvedl, je svobodný, bydlí u rodičů a jeho měsíční příjem z podnikatelské činnosti činí 19 434 Kč, další příjem domácnosti uvedl ve výši 53 000 Kč. Adresu trvalého bydliště uvedl [ulice a číslo], [obec], což je adresa městského úřadu. Výdaje žalovaného měly činit 10 000 Kč, tato částka však nebyla nijak blíže specifikována. Žalobkyně argumentovala tím, že měsíční příjem žalovaného činí 72 439 Kč, přestože dle vyplněné karty činil pouze 19 434 Kč. Rozdíl ve výši 53 000 Kč představoval další příjem domácnosti, nicméně ani tento nebyl blíže specifikován, tedy zda se jedná o další příjem žalovaného a jaký, či příjem rodinných příslušníků. Podle karty zákazníka měl být úvěr poskytnut za účelem bydlení. Jakou částku žalovaný tedy vynakládá na bydlení neuvedl, např. zda přispívá rodičům. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovaným a nezabývala se tím, jaké má žalovaný skutečné měsíční výdaje, kolik činí jeho náklady na bydlení, na stravu, dopravu apod. V případě žalovaného si právní předchůdkyně žalobkyně neověřila, že celkové příjmy domácnosti dosahovaly skutečně uvedené výše. Soud proto nemohl než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona spotřebitelském úvěru.

20. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, a že žalovaný zaplatila 2 700 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 27 300 Kč, které je povinen vydat (30 000 Kč – 2 700 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 27 300 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 27 300 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 27.1.2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 16.12.2022, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 13.1.2023, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 16.1.2023 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 26.1.2023 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,25 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.