10 C 310/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 249 094,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 138 860,08 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 304,97 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 860,08 Kč od 29. 6. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 110 234,39 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 302,13 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7 717,30 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 118 946,52 Kč od 29. 6. 2024 do zaplacení, se z a m í t á.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 5 153,40 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28. 6. 2024 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 249 094,47 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela Smlouvu o úvěru - Konsolidace půjček č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč s počátkem čerpání od 4.5.2021. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úroky a poplatky po 5 025,41 Kč. Žalobkyně uvedla, že posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet tak, že vycházela z informací poskytnutých žalovaným, tedy že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, čistý měsíční příjem má 19 992 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč, nemá žádné jiné splátky; a dále čerpala v interních a externích databází, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. Žalobkyně vyhodnotila, že kapacita žalovaného je pro splátkové zatížení dostatečná. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a to i přes výzvy žalobkyně ze dne 24. 10. 2023, 5. 12. 2023, 18. 12. 2023 a výzvy před zesplatněním. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného proto úvěr prohlásila za splatný v souladu se smluvními ujednáními ke dni 16. 1. 2024. Žalovaný na dluh uhradil celkem částku 161 139,92 Kč. Ke dni zesplatnění dluh na jistině podle žalobkyně činil 244 504,47 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 13 281,53 Kč dlužné jistiny 245 461,85 Kč od 16.8.2023 do data zesplatnění ve výši 12,90 %, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 16 022,27 Kč (tj. ve výši 13 105,17 Kč za dobu od 15.7.2021 do 26.5.2024 z aktuálně dlužné částky a ve výši 2 917,10 Kč za dobu od 1.6.2024 do 28.6.2024 z částky 257 806,60 Kč), dále poplatek za pojištění ve výši 2 490 Kč (5x 498 Kč), sankční poplatky ve výši 2 100 Kč (3x 600 Kč za odeslání upomínky k úhradě dluhu a 300 Kč za prohlášení úvěru za splatný), vše dle smlouvy a sazebníku, jakož i úrok z prodlení z dlužné jistiny a smluvního úroku za dobu od 29. 6. 2024 do zaplacení. Žalovaný ničeho nezaplatil, přestože byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dluhu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobě, pročež soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček ze dne 4. 5. 2021, Žádosti o úvěr – Konsolidace půjček, Základních produktových podmínek a Vysvětlení pojmů a doplnění předsmluvních informací soud zjistil, že žalobkyně měla uzavřít se žalovaným uvedenou smlouvu, na základě které se měla zavázat poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 300 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat vrátit žalobkyni tyto prostředky v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 523,41 Kč včetně pojištění (498 Kč) spolu s úrokem ve výši 12,9 % ročně, splatných vždy k 15. dni v měsíci. První splátka byla splatná dne 15. 6. 2021, a celkem měl žalovaný žalobkyni uhradit 485 111,25 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, a měl být splácen formou zápočtu z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, . Poskytnutým úvěrem měl být uhrazen dluh žalovaného u spol. , právnická osoba, . ve výši 89 157,75 Kč na účet č. , č. účtu, , a zbytek měl být žalovanému vyplacen na jeho běžný účet. V případě prodlení se splácením měla žalobkyně oprávnění prohlásit celý úvěr za ihned splatný.

6. V Žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že má základní vzdělání, bydlí u rodičů a je svobodný. Pracovní poměr měl sjednaný na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce měl činit 19 992 Kč, ostatní nezbytné měsíční náklady měly činit 0 Kč a celkový příjem domácnosti uvedl 40 000 Kč. Žalovaný měl do doby uzavření předmětné smlouvy úvěrový závazek s částkou k doplacení ve výši 89 157,75 Kč a výší měsíční splátky 2 432 Kč. Žalovaný v žádosti prohlásil, že ohledně jeho osoby nebyl prohlášen konkurz a že není v úpadku či v hrozícím úpadku, neprobíhá ohledně jeho majetku likvidace, nemá daňové nedoplatky a nemá nedoplatek na pojistném a penále na veřejném zdravotním pojištění, sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Žalovaný současně zmocnil žalobkyni k ověření uvedených údajů a provedení dalších zjištění, které by žalobkyně v souvislosti se schválením žádosti považovala za nezbytná.

7. Podle potvrzení o výši příjmu ze dne 20. 4. 2021 byl žalovaný zaměstnán jako skladník na dobu neurčitou od 11. 1. 2021 a její průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce roku 2021 činil 46 442 Kč včetně náhrady za dobu pracovní neschopnosti a průměrný měsíční příjem měl činit 19 992 Kč.

8. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti - konsolidace nezajištěna ze dne 22. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného provedla šetření v interních a externích databázích, zejména bankovních a nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů žalovaného byly odečteny její výdaje s tím, že bylo počítáno s částkou životního minima žalovaného, normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Podle vyjádření měl být příjem žalovaného ověřován z dokladu o příjmu a běžného účtu s tím, že žalovaný hradil náklady na bydlení ve výši 49,98 %. Jeho ostatní výdaje měly činit 0 Kč. Úvěrem měl být konsolidován dosavadní závazek žalovaného s měsíční splátkou 2 432 Kč.

9. Z platební historie a výpisů z úvěrového účtu, jakož i z amortizace spolu s umořovací tabulkou soud zjistil, že žalovaný načerpal od žalobkyně dne 4.5.2021 částku 300 000 Kč, přičemž částku 89 157,75 Kč za účelem konsolidace a částku 210 842,25 Kč převodem na účet žalovaného (viz rovněž výpis z běžného účtu). Za období od 15. 6. 2021 do 9.10.2023 zaplatil žalobkyni celkem 161 139,92 Kč. Podle výpisu z běžného účtu č. , č. účtu, ze dne 24. 5. 2021 vyplývá, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil 0 Kč s tím, že jako první platba byla na účet připsána dne 4. 5. 2021 částka ve výši 210 842,25 Kč. Konečný zůstatek za měsíc květen 2021 činil 229,95 Kč. Bezprostředně po načerpání úvěru žalovaný převedl postupně částku v celkové výši 206 000 Kč na účet vedený u , právnická osoba, . a , právnická osoba, .

10. Upomínkou ze dne 24.10.2023 a 5.12.2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky na splátkách a poplatcích včetně poplatku za upomínání a další upomínkou ze dne 18. 12. 2023 žalobkyně odkázala na předchozí výzvy k úhradě s upozorněním na vzniklý nedoplatek ve výši 23 309,90 Kč a nedostatek peněžních prostředků na účtu.

11. Dopisem ze dne 18. 1. 2024 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru ke dni 16.1.2024 a zároveň ho vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 262 998,97 Kč do 1.2.2024 s upozorněním na navyšování dluhu o úrok z prodlení, pokud jej neuhradí ve stanovené lhůtě. Odeslání oznámení žalobkyně doložila poštovním podacím archem ze dne 19.1.2024.

12. Z výzvy ze dne 3. 6. 2024 včetně poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě do sedmi dnů od odeslání výzvy s upozorněním na soudní vymáhání dluhu.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 300 000 Kč, a to z části jako konsolidaci závazků žalovaného ve výši 89 157,75 Kč a zbývající částka ve výši 210 842,25 Kč mu byla vyplacena na jeho běžný účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal úvěr postupně splácet a za dobu od 15. 6. 2021 do 9.10.2023 uhradil žalobkyni celkem 161 139,92 Kč. Žalovaný ničeho dalšího neuhradil, přestože byl vyzván výzvou ze dne 18. 1. 2024 k zaplacení.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 138 860,08 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 4. 5. 2021. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl průměrný měsíční příjem ve výši 19 992 Kč a celkový příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč. Žalovaný byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, bydlel u rodičů, měsíční náklady uvedl ve výši 0 Kč. Podle žádosti měl žalovaný do doby uzavření smlouvy závazek s částkou k doplacení ve výši 89 157,75 Kč a výší měsíční splátky 2 432 Kč. Žalobkyně argumentovala tím, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovních a nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. Výpočet disponibilní částky provedla tak, že od příjmu žalovaného odečetla jeho výdaje s tím, že počítala s částkou životního minima žalovaného, normativních nákladů na bydlení a výší měsíční splátky dosavadního závazku. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného, který byl před uzavřením smlouvy ověřován z dokladu o potvrzení příjmu ze dne 20.4.2021 za poslední 3 měsíce. Žalovaný byl zaměstnán od 1.1.2021 a již v průběhu těchto tří měsíců čerpal nemocenské dávky. Co bylo zdrojem jeho pravidelné obživy před 1.1.2021 není známo, a to i s ohledem na jeho věk v době uzavření smlouvy. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného pouze za měsíc květen 2021 vyplývá, že žalovaný měl na účtu počáteční zůstatek ve výši 0 Kč s tím, že dne 4.5.2021 načerpal úvěr ve výši 210 842,25 Kč, který bezprostředně téměř celý vyčerpal, přičemž jeho konečný zůstatek činil pouhých 229,35 Kč. Není tak zřejmé, za jakým účelem byl úvěr okamžitě spotřebován. Jiný výpis z účtu žalovaného za období předcházející poskytnutí úvěru žalobkyně soudu nepředložila, ač jak tvrdila, z jeho údajů při posouzení, zda je žalovaný schopen úvěr splácet vycházela. Žalobkyně se pak vůbec nezabývala výdaji žalovaného, neboť lze jen těžko uvěřit, že žalovaný neměl žádné výdaje. Žalobkyně se i přesto nezabývala tím, co tvoří výdaje žalovaného, kolik činí skutečně jeho náklady na stravu, dopravu, mobilní telefon, a bydlení, na jehož úhradě se měl podílet v rozsahu 49,98 %. Pokud tedy žalobkyně vycházela s touto procentuální výši životních nákladů a nákladů na bydlení, pak po odečtení splátky 5 523,41 Kč žalovanému zůstala k dispozici částka zhruba kolem 4 500 Kč. Je tedy evidentní, že žalovaný nemohl dlouhodobě (po dobu 8 let) tak vysokou finanční splátkovou zátěž plnit. Přestože žalovaný v žádosti o úvěr zmocnil žalobkyni k ověření jím uvedených údajů v žádosti a provedení dalších zjištění, žalobkyně od žalovaného žádné doklady v tomto směru nežádala, resp. soudu žádný z těchto dokladů k prokázání svých tvrzení nepředložila. Pokud žalobkyni tedy postačovaly pouze údaje uvedené žalovaným, které si blíže neověřila, a neověřila si ani celkový příjem domácnosti a nezkoumala ani konkrétní výdaje žalovaného, musela předpokládat, že se vystavuje riziku nesplácení závazku žalovaným. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný nedisponoval dostatečnými finančními prostředky na jeho živobytí, a není zřejmé, zda měl dostatek finančních prostředků na řádné splácení poskytnutého úvěru.

22. Žalobkyně tak zcela zřejmě řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto posoudil obě úvěrové smlouvy jako neplatné dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“24. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 300 000 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat ve smyslu § 2991 o.z. Žalovaný na dluh uhradil celkem 161 139,92 Kč, a soud tuto částku odečetl od částky 300 000 Kč. Zbývající dluh žalovaného tak činí 138 860,08 Kč. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná do této částky (výrok I. rozsudku). Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

25. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 29. 6. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 18. 1. 2024, podle níž měl dluh uhradit nejpozději do 1. 2. 2024. Lhůta k plnění tak žalované uplynula tímto dnem a ode dne následujícího, tj. od 2. 2. 2024, je proto žalovaný v prodlení. K tomuto dni činila sazba úroku z prodlení 14,75 % ročně. Žalobkyně požadovala zaplacení úrok z prodlení v kapitalizované výši 16 022,27 Kč od 15. 7. 2021 do 28. 6. 2024 a dále pak v nekapitalizované výši od 29. 6. 2024 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 138 860,08 Kč, přiznal žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky od 2. 2. 2024 do 28. 6. 2024 v kapitalizované výši 8 304,97 Kč, a dále pak ve výši 14,75 % ročně z částky 138 860,08 Kč od 29. 6. 2024 do zaplacení (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výše nákladů řízení se určí podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Soud vycházel z toho, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 249 094,47 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 138 860,08 Kč (tj. 55,74 % z předmětu řízení) a neúspěšná co do částky 110 234,39 Kč (tj. 44,26 % z předmětu řízení). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu žalobkyně odečíst její neúspěch, tj. míru úspěchu druhé strany. Náklady řízení tak představují zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 9 964 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 34 848 Kč, tj. odměna advokáta ve výši 27 900 Kč za tři úkony právní služby po 9 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) dle ustanovení § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., paušální náhrada hotových výdajů advokáta v celkové výši 900 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhrada 21 % DPH ve výši 6 048 Kč dle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu ve výši 11,5 % tak byly žalobkyni přiznány náklady ve výši 5 153,40 Kč (po zaokrouhlení). V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. lhůtu k plnění rovněž v trvání tří dnů.