10 C 323/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 32 523 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1.7.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 023 Kč spolu s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 25 016 Kč od 1.7.2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky ve výši 516 Kč od 1.7.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 760,90 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 11.8.2021 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky 32 523 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 14.1.2021 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že část poskytnutého úvěru ve výši 27 500 Kč poukázala dne 21.1.2021 na účet žalovaného a částku 2 500 Kč z poskytnutého úvěru zaslala na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr včetně úroků ve výši 21,55 % ročně z poskytnutého úvěru, tj. částku ve výši 37 500 Kč ve 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje 20.2.2021. Žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho schopnost úvěr splácet, a to podle informací sdělených žalovaným a dále lustrací v centrální evidencí exekucí a insolvenčním rejstříku. Informace sdělené žalovaným si telefonicky ověřovala. Uvedla, že žalovaný splácel úvěr u [právnická osoba] částkou ve výši 4 000 Kč, neměl žádnou vyživovací povinnost a jeho průměrný měsíční příjem činil 18 000 Kč. Žalobkyně dále vycházela z normativních nákladů na bydlení, životního a existenčního minima, přičemž dospěla k závěru, že bonita žalovaného je dostačující. Žalovaný však neplnil řádně a včas svůj závazek, když uhradil pouze dvě splátky v měsíci únor a březen 2021, celkem částku 3 000 Kč, žalobkyně proto celý nesplacený úvěr zesplatnila ke dni 30.6.2021. K tomuto dni byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení s úhradou neuhrazených dlužných splátek ve výši 4 500 Kč a dále s neuhrazenou jistinou ve výši 25 016 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení nákladů vynaložených za zaslání tří upomínek vždy po 100 Kč a dále smluvní pokutu naběhlou před zesplatněním úvěru v celkové částce 1 497 Kč, a to za prodlení žalovaného se splacením tří řádných měsíčních splátek před splatností úvěru, když pokuta za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky činila 499 Kč. Dále žalobkyně uplatnila vůči žalovanému rovněž nárok na smluvní pokutu naběhlou po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, tj. z částky 29 516 Kč, kterou kapitalizovala za období od 1.7.2021 do 10.8.2021 částkou 1 210 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku ze dne 30.6.2021.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud provedl dokazování listinami založenými žalobkyní, z nichž zjisti následující skutkový stav:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně je subjektem oprávněným poskytovat spotřebitelské úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 14. 1. 2021, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisu úhrad má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Za žalobkyni byla smlouva podepsána jejím zástupcem [jméno] [příjmení], která byla označena jako„ samostatný zprostředkovatel“. Podle smlouvy představoval účel úvěru jednak provizi zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč a dále spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, počínaje dnem 20.2.2021. Celkově měl žalovaný uhradit částku 37 500 Kč, a to s ohledem na to, že mezi stranami byla sjednána zápůjční úroková sazba 21,55 %. Úvěr měl být žalovanému poskytnut na jeho účet. Podle článku II. písm. b) Smlouvy) byla částka 2 500 Kč poskytnuta žalovanému na účet zprostředkovatele, a to jako provize sjednaná mezi žalovaným a zprostředkovatelem. Žalovaný se dále ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou úvěru či jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 499 Kč a výši 0,1% denně z dlužné částky, zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, má soud za prokázané, že žalovaný obdržel zákonem vymezené předsmluvní informace. Součástí smlouvy byly rovněž údaje o žalovaném, tedy, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, bydlí v nájemním bytě, je zaměstnán s příjmem 18 000 Kč. Další příjem domácnosti byl uveden ve výši 38 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč a splátka úvěrů ve výši 4 000 Kč.

7. Podle formuláře Výdaje a příjmy spotřebitele, Závazky spotřebitele – čestné prohlášení žalovaného ze dne 14.1.2021 o jeho závazcích, výdajích, příjmech, ve spojení s výplatními páskami žalovaného za měsíce říjen až prosinec 2020, je zřejmé, že žalovaný uvedl, že je svobodný, pobírá mzdu ve výši 18 000 Kč měsíčně, přičemž z této mzdy vynakládá částku 5 000 Kč na bydlení a částku 4 000 Kč na splátku úvěru. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný nevyplnil kolonku ohledně počtu jeho dětí, a jako počet dalších osob ve společné domácnosti byla uvedena nula. Dále uvedl výši závazku vůči [právnická osoba], ze kterého při měsíční splátce 2 300 Kč zbývalo zaplatit 34 400 Kč. Z výplatních pásek a z výpisu transakcí z účtu žalovaného vyplývá, že žalovaný pobíral mzdu ve výši 17 162 Kč, 23 901 Kč a 17 952 Kč a že na účet žalovaného byla zaslána v listopadu 2020 mzda ve výši 17 162 Kč a v lednu 2021 mzda ve výši 17 952 Kč. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a výsledek zaznamenala do formuláře Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 21.1.2021 se závěrem vysoké bonity klienta, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 5 374 Kč a životního minima žalovaného 3 860 Kč a od toho odvozené částky odečetla exekučně nezabavitelné minimum ve výši 6 156 Kč měsíčně (viz životní a existenční minimum, výše normativních nákladů na bydlení, statistika rodinných účtů, výdaje na konečnou spotřebu domácnosti). Podle výstupu z insolvenčního rejstříku a výpisu z Centrální evidence exekucí má soud za prokázané, že žalovaný neměl ke dni 21.1.2021 žádný záznam.

8. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet částku ve výši 27 500 Kč dne 21.1.2021. Z potvrzení o provedení transakce rovněž ze dne 21.1.2021 vyplývá, že žalobkyně vyplatila na účet zprostředkovatelky, paní [jméno] [příjmení], částku 2 500 Kč.

9. Z listiny nazvané [příjmení] smlouvy a tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný byl v prodlení s úhradou splatnou 20. dne měsíce dubna, května a června 2021, a že na úvěr uhradil celkem částku 3 000 Kč.

10. Z upomínky ze dne 28. 4. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky 1 500 Kč a zároveň uplatnila i nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů s upomínáním ve výši 100 Kč a z upomínky ze dne 30. 5. 2021, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužných splátek v celkové výši 3 000 Kč a uplatnila nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů s upomínáním v celkové výši 200 Kč.

11. Oznámením o zesplatnění - předžalobní výzvy ze dne 30.6.2021 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru, o důsledcích zesplatnění, výši dlužné částky a zároveň mu byla poskytnuta lhůta v délce 10 dní od odeslání výzvy k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Odeslání výzvy žalovanému žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem z téhož dne.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

15. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu co do částky 24 500 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud nemá za to, že by žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě žalobkyně vycházela z čestného prohlášení týkající se závazků a výdajů žalovaného, negativních výpisů z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, jakož i ze tří předložených výplatních pásek a výpisu transakcí z účtu žalovaného. Z tiskopisu posouzení úvěruschopnosti ze dne 21.1.2021 vyplývá, že příjmy žalovaného měly činit 18 000 Kč. V čestném prohlášení týkající se závazků a výdajů pak žalovaný uvedl kromě částky 5 000 Kč na bydlení ještě částku 4 000 Kč představující splátku úvěru a nesplacenou část úvěru od [právnická osoba] ve výši 34 400 Kč při splátce 2 300 Kč měsíčně. Žádné další výdaje v tiskopise uvedeny nebyly. Žalovaný by tak měl k dispozici částku kolem 7 000 Kč, což by v případě splátky žalobkyně ve výši 1 500 Kč postačovalo, ovšem za předpokladu, že by takto uvedené výdaje byly reálné. Žalobkyně přestože si ověřovala pravdivost údajů poskytnutých žalovaným u jeho zaměstnavatele a nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále však již nezjišťovala, zda příjmy žalovaného postačují k uspokojení všech jeho nákladů. Žalobkyně za účelem zjištění jeho skutečných nákladů, které mimochodem nebyly vůbec uvedeny, vyjma blíže nespecifikovaných nákladů na bydlení, měla vyzvat žalovaného k předložení výpisu z jeho účtu za období předcházející poskytnutí úvěru, z něhož by bylo možné posoudit obvyklé hospodaření žalovaného s financemi. Již splátky úvěrů ve výši 4 000 Kč a 2 300 Kč v době, kdy žalobkyně úvěr žalovanému poskytla, svědčily o platební morálce žalovaného, o čemž ostatně vypovídá skutečnost, že žalovaný uhradil žalobkyni toliko dvě splátky. Navíc ve smlouvě je uveden další příjem domácnosti ve výši 38 000 Kč, který rovněž není blíže specifikován. Údaje poskytnuté žalovaným proto považuje soud za nevěrohodné. Z předložených důkazů tedy nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tj. jaké skutečně hradí náklady na bydlení s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaný vynaloží na stravu, domácnost, dopravu apod. Z předložených důkazů proto nevyplývá, že by žalobkyně řádně porovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 21.1.2021 na jeho bankovní účet částku ve výši 27 500 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 3 000 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 24 500 Kč, které je povinen vydat (27 500 Kč – 3 000 Kč). Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 24 500 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 24 500 Kč ode dne 1.7.2021, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů. (výrok I. rozsudku).

23. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i všech doprovodných ujednání včetně ujednání o výši poplatků za poskytnutí úvěru, o výši nákladů spojených s upomínáním a o smluvní pokutě (výrok II.).

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 302 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 500 Kč (převzetí a příprava žaloby, výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 378 Kč, celkem tak 3 480 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 75,3 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 32 523 Kč, soud žalobu co do částky 8 023 Kč zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 24,7 % od jejího„ úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu částečně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně, tedy částku 1 760,90 Kč (po zaokrouhlení), jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.