10 C 328/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 39 083,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 008 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 892,55 Kč za dobu od 15. 2. 2022 do 2. 5. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 3. 5. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 3 075,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 638,12 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 37 649,81 Kč od 3. 5. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 75,88 Kč za dobu od 15. 2. 2022 do 2. 5. 2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 075,03 Kč od 3. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 742 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 4. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 39 083,03 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 4. 6. 2021 uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo]. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla podle žalobkyně řádně posouzena jeho úvěruschopnost. Žalovaný byl na základě této smlouvy oprávněn čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce ve výši 43 000 Kč. Žalovaný se zavázal finanční prostředky žalobkyni vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky vždy do 20. dne kalendářního měsíce s tím, že první splátka byla splatná k 20. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k prvnímu čerpání. Žalovaný se dále zavázal zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné a nepravidelné poplatky. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný načerpal celkem částku ve výši 42 275 Kč a uhradil celkem částku 6 267 Kč. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 31. 1. 2022 a požadovala po žalovaném okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalovaný však ani přes výzvu dluh žalobkyni nezaplatil. Žalobkyně proto žalobou požadovala zaplacení jistiny ve výši 37 649,81 Kč, poplatky za pojištění ve výši 233,22 Kč, náklady na vymáhání ve výši 200 Kč (2x 100 Kč), jakož i smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 4. 6. 2021 a úvěrových podmínek zjistil, že účastníci uzavřeli tuto smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 43 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve splátkách po 4 % z dlužné částky Úrok byl podle smlouvy sjednán ve výši 26,28 % ročně. Úvěr byl čerpán na nákup černé techniky v ceně 42 275 Kč (Apple iPhone 12) s tím, že se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v této souvislosti ještě 24 splátek po 1 973 Kč s úrokem 10,66 % ročně, které byly připočítávány ke splátce revolvingového úvěru. Mezi stranami byly dohodnuty sankce pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek, a to smluvní pokuta ve výši 500 Kč za splátku v prodlení, smluvní pokuta ve výši 10% ze splatné jistiny, úrok z prodlení v zákonné výši a vynaložené náklady na upomínky. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů. Žalovaný měl být podnikatelem s čistým měsíčním příjmem 33 000 Kč, měl mít učňovské vzdělání a žádnou vyživovací povinnost. Příjem ostatních členů domácnosti měl činit 27 000 Kč. Pojištění nebylo mezi stranami sjednáno.

5. Z úvěrové karty ke smlouvě [číslo] vyplývá, že žalovaný byl svobodný, měl být podnikatelem, bydlet u rodičů a neměl žádné děti. Jeho měsíční příjem měl činit 33 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti měl činit 27 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti žalovaného měly představovat 5 500 Kč. Dále zde byly uvedeny měsíční výdaje žalovaného, které měly představovat životní minimum dospělých členů domácnosti 3 860 Kč, žalované neměl mít žádné další splátky s tím, že se splátkou úvěru 1 720 Kč mělo žalovanému zbývat 27 420 Kč. Podle úvěrové zprávy žalovaný do doby uzavření smlouvy nečerpal žádný úvěr.

6. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaný načerpal u žalobkyně dne 4. 6. 2021 částku 42 275 Kč. Žalovanému byly účtovány úroky a pojištění. Žalovaný zaplatil žalobkyni na svůj dluh celkem 6 267 Kč.

7. Žalobkyně výzvou ze dne 31. 1. 2022 vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy [číslo] stanovila mu k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 1. 2. 2022.

8. Předžalobní výzvou ze dne 18. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 21. 2. 2022.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout bezúčelový revolvingový úvěr s limitem do 43 000 Kč a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Žalobkyně žalovanému poskytla dne 4. 6. 2021 částku ve výši 42 275 Kč na nákup černé techniky. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 31. 1. 2022 k úhradě dluhu nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný na dluh žalobkyni uhradil částku 6 267 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 36 008 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 33 000 Kč s tím, že jeho výdaje měly činit 5 500 Kč. Přestože však další příjem domácnosti měl činit 27 000 Kč a žalovaný měl uvést, že bydlí u rodičů, žalobkyně počítala s životním minimem členů domácnosti s částkou 3 860 Kč, což je částka životního minima pro pouze jednu osobu v domácnosti (viz § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). Je proto otázkou, zda žalovaný skutečně bydlel u rodičů, a tedy jeho výdaje činily pouze 5 500 Kč. Žalobkyně se tak zcela zřejmě vůbec nezabývala tím, čím je tvořen další příjem domácnosti žalovaného ve výši 27 000 Kč, co konkrétně tvoří jeho výdaje, kolik činí jeho skutečné náklady na bydlení, na stravu, ani si neověřovala, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

18. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

19. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

20. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši celkem 42 275 Kč a že žalovaný zaplatil celkem 6 267 Kč, jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení v částce 36 008 Kč (42 275 Kč – 6 267 Kč), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat (výrok I. rozsudek).

21. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 36 008 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 11,75 % ročně za období od 15. 2. 2022 (tj. od prvního dne prodlení žalovaného po uplynutí 14 denní lhůty stanovené ve výzvě ze dne 1. 2. 2022) do 2. 5. 2022 v kapitalizované výši 892,55 Kč a dále od 3. 5. 2022 až do zaplacení. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

22. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celé výši, neboť neměla úspěch jen v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 564 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 39 083,03 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 378 Kč Celkem tak žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 3 742 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Soud doplňuje, že nepřiznal žalobkyni odměnu za podání ze dne 31. 10. 2022 a paušální náhradu ve výši 300 Kč, neboť tyto náklady nepovažoval za účelné, když žalobkyně tímto podáním k výzvě soudu doplnila svoji žalobu, přičemž skutečnosti v doplnění uvedené, měly být uvedeny již v žalobě.