10 C 328/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného : t.č. stát. instituce , ulice a číslo , PSČ obec a číslo o zaplacení 16 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 700 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 5. 5. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 12 800 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 185,82 Kč, úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 12 833,42 Kč od 24.3.2023 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 346,91 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 833,42 Kč od 24.3.2023 do 4.5.2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 133,42 Kč od 5. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28.7.2023 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 16 500 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 21.11.2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 16 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 200 Kč s úrokovou sazbou 25,26 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 480 Kč, počínaje 28.11.2019 Poslední splátka byla stanovena na 14.1.2021. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, a na dluh uhradil částku 12 300 Kč, která byla původním věřitelem započtena částkou 3 166,58 Kč na jistinu, částkou 3 200 Kč na úrok, částkou 3 200 Kč na administrativní činnost a částkou 2 733,40 Kč na hotovostní inkaso splátek. Poslední splátku žalovaný uhradil dne 4.5.2021. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalovaného, zejména z pracovní smlouvy, výplatních pásek a čestného prohlášení žalovaného, které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaný byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], jako obsluha jeřábu s měsíčním příjmem ve výši 11 000 Kč, podle výplatních pásek ve výši 15 699 Kč, neměl žádnou vyživovací povinnost, bydlel s rodiči, měsíční výdaje měl ve výši 7 000 Kč a neměl žádný další závazek u jiné společnosti, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr je dostatečná. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, na základě kterých byla mezi účastníky v čl. 1 dohodnuta roční úroková sazba, žalobkyní požadovaná ve snížené výši 25,26% a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 23.3.2023 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný dne 23.3.2023 (správně 19.4.2023) informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně proto požadovala úhradu dlužné částky ve výši 16 500 Kč sestávající z jistiny 12 833,42 Kč a dlužných úhrad za služby 3 666,58 Kč, dále úroků a úroků z prodlení v částce 7 185,82 Kč a 2 346,91 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené jistiny od 15.1.2021 do dne postoupení pohledávky, a dále rovněž tak i úrok a úrok z prodlení z neuhrazené části úvěru ode dne 24.3.2023 do zaplacení.

2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

3. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

4. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou [anonymizováno] a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

5. Ze smlouvy o úvěru /Fajnpůjčka/ [číslo] soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO], dne 21.11.2019 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 16 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené zápůjčky v hotovosti. Poskytnutý úvěr spolu s poplatkem ve výši 12 800 Kč (sestávající z úroku v částce 3 200 Kč, poplatků za administrativní činnost 3 200 Kč a hotovostní inkaso splátek 6 400 Kč), celkem 28 800 Kč se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že žalovaný se zavázal zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to ve výši 32,15 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Podle čl. 5 smluvních podmínek platilo, že pokud žalovaný nesplní včas povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdkyně žalobkyně právo na zaplacení celé zbývající dosud neuhrazené částky.

6. Zákaznickou kartou ze dne 21.11.2019 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má učňovské vzdělání, žije s rodiči a nemá žádnou vyživovací povinnost. Zaměstnán byl jako obsluha jeřábu u společnosti [právnická osoba], [obec], s měsíčním příjmem ve výši 11 000 Kč. Výdaje uvedl ve výši celkem 7 000 Kč měsíčně s tím, že výdaje na bydlení činily 2 000 Kč a ostatní výdaje – telefon, jídlo, léky, doprava atd. činily 5 000 Kč. Žalovaný měl měsíčně k dispozici 4 000 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaný měl exekuci (výši neuvedl) a dále, že měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření údajů pracovní smlouvu, výplatní pásky a čestné prohlášení.

7. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 21.11.2019 vyplývá, že žalovaný bydlí ve společné domácnosti s otcem [jméno] [celé jméno žalovaného] na adrese [adresa žalovaného], na provoz domácnosti přispívá měsíčně částkou 2 000 Kč.

8. Žalobkyně k důkazu dále předložila dohodu o ukončení pracovního poměru, mzdové výměry, dvě totožné výplatní pásky a jednu téměř nečitelnou z nichž vyplývá, že žalovaný ukončil ke dni 31.8.2018 pracovní poměr, ke dni 21.5.2018 činila jeho základní hodinová mzda částku 85 Kč, ke dni 21.11.2018 částku 92 Kč. Mzda žalovaného v měsíci září 2019 činila 8 054 Kč (zde uvedena srážka exekuce ve výši 346 Kč) a v nečitelném období částku 1 551 Kč.

9. Z tabulky žalobkyně na č.l. 18 spisu vyplývá, že žalovaný zaplatil na dluh ze smlouvy o úvěru v období od 28.11.2019 do 4.5.2021 celkem částku 12 300 Kč.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23.3.2023 včetně příloh – seznamů postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovaným, a to s účinností ke dni 23.3.2023. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 19.4.2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 19.4.2023. Žalovaný byl současně vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 10.7.2023 a podacího lístku z téhož dne vyplývá, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] dne 21.11.2019 smlouvu o úvěru – Fajnpůjčka [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 16 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 12 800 Kč, celkem částku 28 800 Kč, v 60 týdenních splátkách po 480 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 32,15 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, na dluh v období od 28.11.2019 do 4.5.2021 uhradil celkem částku 12 300 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy byla se žalovaným vyplněna Karta zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.3.2023 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19.4.2023.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

16. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 3 700 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 21.11.2019. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka ke smlouvě ze dne 21.11.2019 uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako obsluha jeřábu s čistým měsíčním příjmem 11 000 Kč. Celkové výdaje pak měly činit 7 000 Kč, přičemž částka 2 000 Kč představovala výdaje na bydlení a částka 5 000 Kč osobní výdaje. Žalovanému pak mělo zůstat 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný v kartě zákazníka dále uvedl, že žije s rodiči, nicméně nezmínil další příjmy a výdaje. Z výplatní pásky za září 2019 lze vyčíst příjem ve výši 8 054 Kč, z nečitelného období na další pásce příjem 1 551 Kč s tím, že z těchto pásek rovněž vyplývá, že žalovaný měl exekuční srážku ve výši 346 Kč a daňové zvýhodnění na děti, byť v kartě zákazníka neuvedl žádnou vyživovací povinnost. Pokud tedy podle výplatní pásky za září 2019 žalovaný disponoval příjmem ve výši 8 054 Kč (jiný příjem uveden nebyl), pak mu po odečtení výdajů zůstávala pouze částka 1 054 Kč. Žalovaný hospodařil s velmi nízkým příjmem, který byl navíc postižen exekuční srážkou z dluhu, jehož výše a tedy i doba splácení uvedena nebyla. Dle přesvědčení soudu žalovaný při sjednávání úvěru neposkytl zcela pravdivé údaje a bylo jen na právní předchůdkyni žalobkyně, aby si tyto údaje řádně ověřila, například výpisem z účtu žalovaného, ze kterého je možno lépe posoudit jeho hospodaření. Je s podivem, že právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila finanční situaci žalovaného na základě poskytnutých údajů za dostatečnou a úvěr mu poskytla. Při tak nízkém příjmu bylo lze předpokládat, že nebude schopen pravidelně splácet svůj závazek. Z předložených důkazů vyplývá, že tedy právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu ji posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci, (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

24. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

25. Soud má proto za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

26. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 16 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 12 300 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 3 700 Kč, které je povinen vydat (16 000 Kč – 12 300 Kč). Protože právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 3 700 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

27. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 3 700 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. v žalobkyní požadované výši 8,25% ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 5. 5. 2023, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 19.4.2023, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 19.4.2023, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 24.4.2023 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 4.5.2023, a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,25 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu převážně úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.