10 C 33/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 62 483 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 34 308 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 272 Kč od 17. 7. 2021 do zaplacení a z částky ve výši 14 036 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 18 481 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 32 517 Kč od 17. 7. 2021 do 17. 1. 2022, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 481 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení, částky ve výši 9 694,08 Kč, úroku ve výši 59,84 % ročně z částky 45 835,63 Kč od 17. 7. 2021 do 9. 8. 2021 a to ve výši 1 761,60 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 45 835,63 Kč od 10. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 17. 7. 2021 dosáhne částky 125 107 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 25. 1. 2022 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 52 789 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela se žalovanou dne 21.12.2020 úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 48 000 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictví prostředků komunikace na dálku. Žalobkyně vyplatila žalované úvěr dne 22.12.2020. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem ve výši 59,84 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 2 896 Kč, splatných vždy k 11. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem leden 2021, to vše dle splátkového kalendáře. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalované ověřila její schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení její úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalobkyně tedy vycházela s čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 13 190 Kč, nákladů ve výši 6 463 Kč s tím, že volné zdroje ke splácení měla ve výši 5 727 Kč. Žalovaná neměla žádnou vyživovací povinnost, další závazky vůči žalobkyni ani jiným subjektům, žalobkyně tak neměla pochybnosti o důvěryhodnosti žalovanou poskytnutých údajů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta, jakož i lustrace v insolvenčním rejstříku. Žalovaná však nedostála svým závazkům neboť úvěr nesplácela řádně a včas, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 15.7.2021 s tím, že do tohoto dne žalovaná uhradila celkem 13 692 Kč, tedy částku 2 896 Kč ve dnech 11.1.2021 a 11.2.2021, částku 2 500 Kč ve dnech 19.4.2021 a 29.4.2021, částku 900 Kč dne 10.5.2021 a částku 2 000 Kč dne 11.6.2021. Po zesplatnění úvěru a po podání žaloby žalovaná uhradila dne 11.2.2022 částku 2 896 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení dlužné jistiny 50 492,25 Kč, smluvní pokuty, ve výši 1 497 Kč (za 3 upomínky po 499 Kč), náhradu nákladů v souvislosti s prodlením žalované ve výši 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny od 17.7.2021 do dne vyhotovení žaloby ve výši 9 694,08 Kč a dále úrok ve výši 59,84 % ročně z částky 45 835,63 Kč (původní dlužná jistina) od 17.7.2021 do 90. dne prodlení, tj. 1 761,60 Kč a dále od 91. dne ve výši 8,25 % ročně do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 17. 7. 2021 dosáhne částky 125 107 Kč. Žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení běžící od 17. 7. 2021 do zaplacení z dlužné jistiny. Žalovaná ničeho neuhradila, ač byla předžalobně upomenuta.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalované doručena do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro ni byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 3.3.2022. Žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

6. Soud z textu návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] dodatku [číslo] k Návrhu smlouvy o úvěru a Předsmluvního formuláře zjistil, že zjistil, že žalovaná měla požádat o úvěr ve výši 48 000 Kč, s tím, že se měla zavázat vrátit žalobkyni částku ve výši 104 256 Kč ve 26 měsíčních splátkách po 2 896 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1, jakož i Dodatku dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalované doklady a informace nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalované, a žalovaná jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnila. Za žalovanou měl být návrh i Dodatek podepsán v jeden okamžik dne 21.12.2020 jedinečným kódem„ [číslo]“. Z žalobkyní předložené elektronické smlouvy a jejího Dodatku ve formátu PDF však nelze zjistit, kdo a kdy připojil na tyto dokumenty uvedené číslo na místo podpisu žalované, tj. zda byl připojen před tím, či po té, kdy měla být smlouva podepsána žalovanou. Žalobkyní předložené elektronické dokumenty tedy neobsahují žádné údaje o připojení žádného z podpisů. Smlouva i Dodatek dále odkazovala na úvěrové podmínky, jež mají být nedílnou součástí smlouvy, nicméně ani na nich není připojen podpis žalované.

7. Z důkazu o přijaté SMS soud zjistil, že dne 21.12.2020 měla být žalobkyni doručena potvrzovací SMS s textem„ Souhlasim, [jméno] [příjmení], [číslo]“ z telefonního čísla [tel. číslo].

8. Z textu Prohlášení klienta a informace pro klienta ze dne 21.12.2020 soud dále zjistil, že toto prohlášení mělo být podepsáno žalovanou rovněž 21.12.2020, a to jedinečným kódem„ [číslo]“.

9. Žalobkyně oznámila žalované přípisem ze dne 23.12.2020, že její návrh na uzavření smlouvy byl akceptován, jak vyplývá z tohoto přípisu. Toto oznámení bylo žalované zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 21.12.2020 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář a dodejka z 29. 12. 2020). Ze splátkového kalendáře vyplývá, že žalované byly stanoveny jednotlivé splátky a byla jí stanovena splatnost jednotlivých splátek s tím, že k 11.7.2021 byla takto splatná částka ve výši celkem 20 272 Kč.

10. Soud dále zjistil, že žalobkyně má k dispozici kopii občanského a řidičského průkazu žalované (viz občanský a řidičský průkaz).

11. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaná měla uvést, že je zaměstnána na dobu neurčitou a její pravidelný čistý měsíční příjem měl činit 13 190 Kč. Jako její výdaje bylo v hodnocení klienta uvedeno životní minimum ve výši 3 860 Kč, dále náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč, a proto její celkové výdaje měly činit 6 463 Kč. S připočtením rezervy ve výši 1 000 Kč měly volné zdroje žalované činit 5 727 Kč. Z hodnocení klienta dále vyplývá, že žalovaná měla být vdaná, nicméně neměla žít s manželem ve společné domácnosti, a měla bydlet u rodičů, a v domácnosti s ní neměla žít žádná další osoba.

12. Z kopie výplatních lístků má soud za prokázané, že výše příjmu žalované činila v říjnu 2020 částku 13 142 Kč a v listopadu 2020 částku 12 639 Kč. Mzda byla žalované zasílána na účet [jméno] [příjmení], jak je zřejmé z porovnání výplatních lístků a výpisů z jeho účtu za srpen až listopad 2020. Doručovací adresa [jméno] [příjmení] je totožná s adresou žalované na smlouvě.

13. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 21.12.2021 a z ověření v registru NRKI (CBS) má soud za prokázané, že žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když zároveň v registru NRKI je osoba žalované vyhodnocena jako osoba s nejnižším skóre, tj. jako osoba s vyšším rizikem, kdy úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.

14. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 22.12.2020 a důkazu o odeslání 1 Kč má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala na účet žalované částku ve výši 48 000 Kč.

15. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalované na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkem částku 13 692 Kč. Z tvrzení žalobkyně pak soud zjistil, že žalovaná uhradila po podání žaloby ještě částku 2 896 Kč Celkem tak žalovaná zaplatila 16 588 Kč.

16. Z výzvy k zaplacení ze dne 12. 4. 2021, 11. 6. 2021 a 12. 6. 2021 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalované výzvu s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru a rovněž na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

17. Z oznámení ze dne 15. 7. 2021 vyplývá, že žalobkyně odeslala žalované oznámení o zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celého dluhu, a to nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení.

18. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 1. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalované předžalobní výzvu a oznámila jí, že ke dni 15. 7. 2021 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení jejích závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru. Odeslání výzvy je doloženo poštovním podacím archem z téhož dne.

19. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

20. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

21. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

22. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

25. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

26. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

27. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

28. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

29. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

30. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

31. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

32. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

33. Podle § 1968 věta prvá o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

34. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 31 412 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy.

35. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou uzavřela písemnou smlouvu o spotřebitelkám úvěru. Z provedeného dokazování však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť za žalovanou byla elektronická smlouva podepsána číselným kódem. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód SMS měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Dále nebylo prokázáno, že by kód byl zaslán právě žalované, a že by telefonní číslo, z něhož měl být SMS kód zaslán, patří žalované, která jej zaslala zpět. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód zaslán žalované za účelem podpisu úvěrové smlouvě právě ve znění předloženém soudu, a že by tento kód byl použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

36. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí ZSU ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.

37. Žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalobkyně má k dispozici k posouzení své úvěruschopnosti jen dva výplatní listy za říjen a listopad 2020, z nichž je zřejmé, že průměrný měsíční příjem žalované za uvedené měsíce činí 12 890,50 Kč. Žalobkyně se pak spokojila pouze s tím, že bylo tvrzeno, že výdaje na bydlení žalované činí 2 603 Kč, a neřešila rozpor mezi tím, že žalovaná uvedla, že nežije se svým manželem, nicméně mzda jí byla zasílána na účet na jméno„ [jméno] [anonymizováno]“, který měl shodnou adresu se žalovanou. Rovněž se žalobkyně nezabývala tím, že žalovaná měla bydlet u rodičů, ale v domácnosti s ní neměla žít žádná další osoba, a neověřovala si ani, zda žalovaná skutečně u rodičů bydlí a jaké jsou její další výdaje. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých zřejmě žalovanou k posouzení její úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovanou zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovanou žádným způsoben neověřovala a dále nezkoumala. Žalobkyně si např. nevyžádala výpisy z účtu žalované. Obdobně nelze přehlédnout, že z registru NRKI (Nebankovní registr klientských informací) vyplynulo, že bonita žalované je hodnocena nízkým skóre, neboť jde o osobu s nejnižší platební morálkou.

38. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalované v zásadě vyhradila právo jí úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované v tomto směru nic nedoplnila.

39. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně vyplatila žalované na její účet částku ve výši 48 000 Kč, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vrátit ve smyslu § 2991 o.z. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem 16 588 Kč, a soud tuto částku odečetl od částky 48 000 Kč. Protože tak zbývající dluh žalované činí 31 412 Kč, přiznal soud žalobkyni nárok na tuto částku, a to spolu s úrokem z prodlení z této částky podle § 1970 o.z. ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne od 17. 7. 2021 do zaplacení z částky 20 272 Kč, neboť žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu v souvislosti s doručením splátkového kalendáře, přičemž k tomuto datu byla splatná právě výše uvedená částka (viz splátkový kalendář). Ve zbývajícím rozsahu přiznal soud žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení až od 27. 7. 2021, protože žalovaná byla vyzvána k zaplacení celého dluhu až výzvou ze dne 15. 7. 2021, v níž jí byla stanovena 10 denní lhůta k zaplacení. Soud má za to, že výzva byla žalované odeslána následujícího dne, a proto uplynula dnem 26. 7. 2021, a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. Soud tento úrok z prodlení přiznal ve zbývajícím rozsahu z částky 14 036 Kč, až do 11. 2. 2022, kdy žalovaná uhradila 2 896 Kč. Z tohoto důvodu pak soud přiznal úrok z prodlení z částky 11 140 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení.

40. Ze všech výše uvedených důvodů soud rozhodl, jak výroku I. rozsudku uvedeno. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud pak ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána o zaplacení částky 52 789 Kč a 9 694 Kč, přičemž je důvodná pouze v rozsahu 31 412 Kč, rovná úspěch žalobkyně v zásadě jejímu neúspěchu. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.