10 C 332/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 24 632 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 24 632 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 761,55 Kč, úroku ve výši 21 % ročně z částky 3 906,32 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 990,34 Kč a úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3 906,32 Kč od 28.9.2023 do zaplacení,a dále kapitalizovaného úroku ve výši 21 329,69 Kč, úroku ve výši 21 % ročně z částky 9 509,80 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7 920,87 Kč a úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 9 509,80 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28.6.2024 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 24 632 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dvě smlouvy o půjčce. Jednalo se jednak o smlouvu č. , číslo, ze dne 8.8.2011, na základě které byla žalované poskytnuta půjčka ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 16 720 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 554 Kč, s úrokovou sazbou 21 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 800 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 366 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 612 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 1.10.2012. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, poslední splátku uhradila dne 9.10.2012. Ke dni 19.3.2013 činila dlužná jistina částku 9 509,80 Kč, poplatek pak částku 7 950,20 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Žalobkyně dále dne 13.11.2011 uzavřela se žalovanou smlouvu č. , číslo, , na základě které byla žalované poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit 10 000 Kč a spolu s tím zaplatit částku ve výši 8 360 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou 21 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 900 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 306 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 6.1.2013. Žalovaná i v tomto případě svůj dluh nehradila řádně a včas, ke dni 6.1.2013 činila dlužná jistina částku 3 906,32 Kč, poplatek částku 3 265,68 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Součástí obou smluv bylo ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 21 %, a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 21.9.2023 byly obě pohledávka původního věřitele za žalovanou s účinností ke dni 27.9.2023 smluvně postoupeny žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována a vyzvána k zaplacení dlužných částek. Žalovaná do postoupení pohledávek uhradila celkem 30 448 Kč (tj. u smlouvy ze dne 8.8.2011 částku 19 260 Kč a u smlouvy ze dne 13.11.2011 částku 11 188 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vždy řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením obou smluv tak, že se žalované dotázala na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které následně byly zaznamenány do zákaznické karty. Zjištěné údaje byly vždy ověřeny doloženými dokumenty. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky v celkové výši 24 632 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jednotlivé půjčky do dne postoupení pohledávky, tj. 27.9.2023, a dále ode dne 28.9.2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o půjčce č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále také „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 8.8.2011 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené zápůjčky v hotovosti. Poskytnutou půjčku spolu s poplatkem ve výši 16 720 Kč (sestávajícím z úroku v částce 2 554 Kč, odměny za administrativní zpracování ve výši 3 800 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 366 Kč), tedy celkem částku 36 720 Kč, se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 612 Kč. Soud dále ze smlouvy o půjčce zjistil, že žalovaná se zavázala zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 21 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o půjčce byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

6. Ze Zákaznické karty žalované ze dne 8.8.2011 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalované základní údaje o její osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Žalovaná uvedla, že je v domácnosti s příjmem 17 130 Kč měsíčně (v kolonce - mzda uvedena částka 6 130 Kč, státní podpora 6 000 Kč a jiné příjmy 5 000 Kč). Žalovaná neuvedla žádnou vyživovací povinnost, bydlela v nájmu, u poskytovatele měla dříve půjčku, u jiné společnosti půjčku neměla. Žalovaná nevlastnila automobil a byla majitelkou bankovního účtu. Výdaje žalovaná uvedla v celkové výši 7 100 Kč (nájem 3 000 Kč, telefon 600 Kč a výdaje na domácnost 3 500 Kč). Z karty dále vyplývá, že žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně výměr MD a nájemní smlouvu, které však nebyly předloženy k důkazu.

7. Z přehledu plateb ke smlouvě č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná v období od 12.8.2011 do 9.10.2012 zaplatila na dluh platbami v rozmezí od 100 Kč do 1 248 Kč (tedy v odlišné výši, než bylo stanovené smlouvou) postupně částku v celkové výši 19 260 Kč.

8. Ze smlouvy o půjčce č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále také „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 13.11.2011 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené zápůjčky v hotovosti. Poskytnutou půjčku spolu s poplatkem ve výši 8 360 Kč (sestávajícím z úroku v částce 1 277 Kč, odměny za administrativní zpracování ve výši 1 900 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč), tedy celkem částku 18 360 Kč, se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 306 Kč. Soud dále ze smlouvy o půjčce zjistil, že žalovaná se zavázala zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 21 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o půjčce byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

9. Ze Zákaznické karty žalované ze dne 13.11.2011 má soud za prokázané, že i zde žalobkyně vyžádala od žalované základní údaje o její osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Žalovaná uvedla, že je v domácnosti s příjmem 20 130 Kč měsíčně (v kolonce - mzda uvedena částka 3 800 Kč, státní podpora 9 330 Kč a další příjmy domácnosti 7 000 Kč). Žalovaná uvedla, že má tři vyživovací povinnosti, rok narození , datum, , , datum, a , datum, , bydlení uvedla v nájmu, u poskytovatele měla dříve půjčku, u jiné společnosti půjčku neměla. Žalovaná nevlastnila automobil a uvedla, že není majitelkou bankovního účtu. Výdaje žalovaná uvedla v celkové výši 14 354 Kč (nájem 4 000 Kč, telefon 600 Kč, splátky půjček 2 753 Kč a výdaje na domácnost 7 000 Kč). Z karty dále vyplývá, že žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně výměr MD + přídavky, příspěvek na bydlení a další (nečitelný) příspěvek, které však nebyly předloženy k důkazu.

10. Z přehledu plateb ke smlouvě č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná v období od 18.11.2011 do 9.10.2012 zaplatila na dluh platbami v rozmezí od 100 Kč do 1 000 Kč (tedy v odlišné výši, než bylo stanovené smlouvou) postupně částku v celkové výši 11 188 Kč.

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovanou, a to s účinností ke dni 27.9.2023. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 29.9.2023, když jeho odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 27.10.2023. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

12. Z předžalobní upomínky ze dne 3.6.2024 a podacího lístku ze dne 4.6.2024 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, dvě smlouvy o půjčce, dne 8.8.2011 smlouvu č. , číslo, , na základě které byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se současně zavázala zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s půjčkou ve výši 16 720 Kč, tedy celkem částku 36 720 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 612 Kč. Žalovaná na dluh uhradila nepravidelnými platbami celkem částku 19 260 Kč. Dne 13.11.2011 uzavřela žalovaná smlouvu č. , číslo, , na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč rovněž v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s půjčkou ve výši 8 360 Kč, celkem částku 18 360 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 306 Kč. Žalovaná na dluh uhradila nepravidelnými platbami celkem částku 11 188 Kč. Převzetí finančních prostředků žalovaná vždy potvrdila svým podpisem. Celkové částky se žalovaná zavázala uhradit spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 21 % ročně po celou dobu trvání obou smluv. Před uzavřením obou smluv se žalovanou byla vždy vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaná uvedla údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 postoupila společnost , právnická osoba, s účinností ke dni 27.9.2023 pohledávky za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29.9.2023, kde byla zároveň vyzvána k zaplacení dlužných částek ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

14. Vzhledem k tomu, že obě smlouvy o půjčce byly uzavřeny v roce 2013, dopadá na posuzovaný právní vztah o půjčce ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. do 31.12.2013 (dále jen „občanský zákoník“) s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle § 657 občanského zákoníku platí, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

15. Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Ve smyslu ustanovení § 456 věta prvá občanského zákoníku se musí předmět bezdůvodného obohacení vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

16. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také „ZoSÚ“), za jeho účinnosti byla smlouva uzavřena. Podle tohoto ustanovení věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

17. Podle § 1968 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.1.2014, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření ani jedné smlouvy o půjčce. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalované. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalované obsažené ve smlouvě, tj. že jí uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže jí uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalované ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. Rovněž poukázala na to, že sice v době uzavření obou smluv o půjčce měla zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, avšak nikoliv pod sankcí neplatnosti smluv, která byla do zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, vložena až s účinností od 25.2.2013. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně navrhla k důkazu výlučně karty zákazníka podepsané žalovanou. Z těchto karet zákazníka má soud za prokázané, že žalovaná sdělila nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalované, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalované nebo její jiné závazky, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovanou byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.

21. Žalobkyně tvrdí, že u žalované byla ověřena výše jejího příjmu, a to z výměru sociální podpory, avšak soudu tuto listinu nedoložila. Shodně tak nedoložila ani doklady, z nichž měly být ověřeny výdaje žalované, tedy předně nájemní smlouvu. Žalobkyně výslovně uvedla, že nemá tyto doklady k dispozici ani ona, ani její právní předchůdkyně. Z obou zákaznických karet bylo zjištěno, že žalovaná nebyla zaměstnaná, byla ženou v domácnosti a její příjem byl tvořen dávkami státní sociální podpory, kdy pobírala příspěvek zřejmě na živobytí (nečitelné), příspěvek na bydlení a přídavky na děti. V případě uzavření první smlouvy ze dne 8. 8. 2011 žalovaná neuvedla žádnou vyživovací povinnost, příjmy měla v celkové výši 17 130 Kč, mezi nimiž byla uvedena částka 5 000 Kč označená jako jiný příjem žadatele, avšak nijak blíže nespecifikována. Převážnou část výdajů tvořil nájem ve výši 3 000 Kč a výdaje na domácnost 3 500 Kč. Druhou půjčku žalovaná uzavřela v rozmezí pouhých tří měsíců, tedy v době, kdy splácela půjčku první. I zde tvoří hlavní příjem žalované dávky sociální podpory a opět nespecifikovaný další příjem domácnosti ve výši 7 000 Kč. Zda žalovaná žila ve společné domácnosti s další osobou není uvedeno, tedy není zřejmé, o jaký příjem se jedná. V kartě zákazníka vztahující se k druhé půjčce žalovaná uvedla tři vyživovací povinnosti ve věku 7 let, 8 let a 9 let. Ohledně nezletilých dětí není z karty patrno, jakou částku žalovaná na potřeby dětí měsíčně vynakládala. Náklady na nájemné a inkaso uvedla ve výši 4 000 Kč a oproti první půjčce jí výdaje na domácnost vzrostly na částku 7 000 Kč. Dále uvedla, že hradí telefon ve výši 600 Kč. Údaje vyplněné žalovanou nepůsobí věrohodně, a to předně vzhledem k tomu, že u prvé půjčky žalovaná vůbec neuvedla nezaopatřené děti a dále s ohledem na výši jiného příjmu a dalšího příjmu domácnosti, neboť není zřejmé, z jakých zdrojů tyto příjmy pocházejí. Již z těchto skutečností je patrné, že lze pochybovat o úvěruschopnosti žalované. Žalovaná dále uvedla, že bydlí v nájmu, přičemž tato skutečnost nebyla ověřena nájemní smlouvou, resp. tato nebyla soudu doložena, rovněž lze pochybovat o pravdivosti tvrzení, že nájem včetně inkasa žalovaná hradila pouze částkou 3 000 Kč a následně 4 000 Kč. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by při prověřování úvěruschopnosti žalované při uzavírání ani jedné ze smluv nahlédla do exekučního či insolvenčního rejstříku či do evidencí klientských informací (např. SOLUS či NRKI), aby ověřila zadlužení žalované a existenci či neexistenci pohledávek po splatnosti. Ze systému soudu bylo navíc zjištěno, že u žalované před uzavřením obou smluv probíhala dvě exekuční řízení. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím ani jedné z půjček, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím půjčky dostatečně a s odbornou péčí posouzena.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 30 000 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 30 448 Kč (19 260 Kč + 11 188 Kč), nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalované nevzniklo ani bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalované, který byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.