10 C 333/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 420,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 6 812,13 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 16. 11. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 16 370,02 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 821,18 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 9. 5. 2022 domáhala zaplacení částky ve výši 23 420,88 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že na základě žádosti/smlouvy o úvěru byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dne 6. 10. 2017 smlouva o úvěru na spotřebitelské zboží, ve které byla přesně stanovena výše a počet splátek. V souladu s žádostí byl žalovaný zařazen do seznamu žadatelů o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty. Žalobkyně tuto žádost vyhodnotila kladně a zaslala žalovanému tzv. Welcome Pack, ve kterém byl holder s kreditní kartou a informacemi o smlouvě, sazebník, pojistné podmínky, podmínky ke kartě apod. Tím došlo dle obchodních podmínek k uzavření smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky smlouvy o úvěru a smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty [právnická osoba] s. r. o. a sazebník poplatků. Žalovaný se pak ve smyslu článku 13 obchodních podmínek zavázal, že částku vyčerpanou z úvěru bude splácet od okamžiku alespoň částečného čerpání peněžních prostředků formou pravidelných měsíčních splátek ve výši dle sazebníku. Splátky byly vyčísleny ve výpisu zasílaném žalovanému žalobkyní a byly splatné vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. K prvnímu čerpání úvěrového rámce prostřednictvím úvěrové karty došlo ze strany žalovaného dne 19. 2. 2019. Žalovaný načerpal finanční prostředky ve výši celkem 36 309,13 Kč. Žalovaný se však opakovaně dostával do prodlení s úhradou měsíčních splátek, a proto byl upomínána k zaplacení. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou více jak tří měsíčních splátek, žalobkyně sdělila žalovanému dopisem ze dne 26. 10. 2021, že došlo k ukončení smlouvy a zesplatnění všech jeho závazků vyplývajících ze smlouvy. K zesplatnění došlo dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné splátky, tj. ke dni 26. 10. 2021. Žalovaný ani poté dluh neuhradil. Žalobkyně proto požadovala zaplacení jistiny splatné do zesplatnění ve výši 4 855 Kč, doplatek jistiny ve výši 17 578,31 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 % z dlužných splátek, tj. částku ve výši 238,73 Kč, poplatek za odeslání upomínky ve výši 3 x 150 Kč, poplatek ve výši 200 Kč představující náklady na odeslání okamžité splatnosti jistiny úvěru, úrok z prodlení podle sazebníku ve výši 98,84 Kč, jakož i zákonný úrok z prodlení z částky 22 633,31 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 30. 9. 2022. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalovaného podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Z úvěrové smlouvy č. [číslo] ze dne 6. 10. 2017, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z úvěrových podmínek a výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně soud zjistil, že se žalobkyně mimo jiné zavázala poskytnout žalovanému na dobu neurčitou neúčelový úvěr, který byl žalovaný oprávněn čerpat pomocí kreditní karty. Žalovaný se zavázal hradit čerpaný úvěr v měsíčních splátkách podle výše poskytnutého úvěrového rámce. Dále soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného měl činit 18 500 Kč a současně se mělo jednat o měsíční příjem domácnosti. Žalovaný byl svobodný, neměl žádné výdaje a bydlel u známých nebo příbuzných. Zároveň soud z čl. A úvěrové smlouvy zjistil, že žalobkyně zároveň poskytla žalované úvěr na koupi mobilního telefonu ve výši 8 649 Kč.

5. Z výpisů z 5. 5. 2021, 5. 6. 2021, 5. 7. 2021, 5. 8. 2021, 5. 9. 2021 a 5. 10. 2021 a přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný postupně načerpal celkem částku 36 309,13 Kč s tím, že tyto finanční prostředky byly čerpány výběry z bankomatu a nákupy u obchodníků. Žalovaný pak na svůj dluh uhradil celkem 29 497 Kč.

6. Z upozornění ze dne 25. 6. 2021 a dokladu o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky splatné k 15. 6. 2021 a zaplacení smluvní pokuty za prodlení, a upozornila jej na možnost zablokování kreditní karty a prohlášení celého úvěru za splatný. Výzvami z 25. 7. 2021 a 25. 8. 2021 a s doklady o odeslání má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení splátek splatných k 15. 6. 2021, 15. 7. 2021 a 15. 8. 2021.

7. Protože žalovaný ničeho nezaplatil, žalobkyně úvěr zesplatnila výzvou z 26. 10. 2021, a to do 20 kalendářních dní od vystavení výzvy, tj. do 15. 11. 2021. Výzva byla žalovanému odeslána 29. 10. 2021 (viz dodejka z téhož data).

8. Z předžalobní upomínky ze dne 29. 4. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky před podáním žaloby, a tuto výzvu mu téhož dne odeslala (viz upomínka a poštovní podací arch ze dne 29. 4. 2022).

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně na základě žádosti poskytla žalovanému finanční prostředky prostřednictvím kreditní karty v celkové výši 36 309,13 Kč. Žalovaný čerpal tyto finanční prostředky výběrem z bankomatu a nákupy u obchodníků. Žalovaný postupně splatil žalobkyni částku ve výši celkem 29 497 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení se splácením, žalobkyně zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

16. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky ve výši 6 812,13 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru ze dne 6. 10. 2017. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě i přes poučení žalobkyně dle ust. § 118a o.s.ř. při ústním jednání nebylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Z obsahu smlouvy vyplývá, že měsíční příjem žalovaného měl činit 18 500 Kč, a měl bydlet u známých nebo příbuzných. Přesto, že tato částka měla být současně příjmem domácnosti žalovaného, pak soud nemá za prokázané, že by žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti zkoumala příjmy i těchto dalších osob. Současně žalobkyně zjevně ani neověřovala, zda příjem žalované činí skutečně uvedenou částku. Soud pak má za nepravděpodobné, že by žalovaný, byť by bydlel u známých či příbuzných neměl vůbec žádné výdaje. Tyto náklady mu musely vzniknout minimálně za stravu a oblečení. Z tohoto důvodu má soud za to, že přestože měla žalobkyně pouze nedostatečné údaje o příjmech a výdajích žalovaného, spokojila se s tím. Je proto s podivem, že žalobkyně vyhodnotila finanční situaci žalovaného na základě takto poskytnutých údajů jako dostatečnou a finanční prostředky mu poskytla. Z předložených důkazů tedy vyplývá, že žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Z tohoto důvodu soud posoudil smlouvu jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

18. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci, (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

19. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

20. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 36 309,13 Kč a žalovaný zaplatil 29 497 Kč, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení doplatku poskytnuté jistiny ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona. Z tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 6 812,13 Kč (36 309,13 Kč – 29497 Kč), a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

21. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. v žalobkyní požadované výši 8,5% ročně. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni od 16. 11. 2021, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovanému uplynula lhůta k plnění dnem 15. 11. 2021 (viz bod 7 odůvodnění tohoto rozsudku). Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.