10 C 334/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 17 644 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 5 644 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 12 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 25. 9. 2020 do zaplacení.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 480,93 Kč, dále úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 29. 8. 2020 do 24.9.2020 a úrok z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 25.9.2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 810,70 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 27.5.2021, postoupenou zdejšímu soudu z důvodu místní nepříslušnosti, domáhala zaplacení částky ve výši celkem 17 644 Kč s příslušenstvím. Tato částka sestávala z jistiny ve výši 12 000 Kč, poplatku ve výši 100 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 544 Kč. Žalobkyně uvedla, že dne 5.4.2019 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou Smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění smlouvy o úvěru ze dne 5.4.2019. Žalovaná uzavřela smlouvu v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru [právnická osoba] a.s., IČO [číslo] (dále jen„ zprostředkovatel“), kde zároveň při podpisu Smlouvy obdržela požadovanou výši jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč, což stvrdila podpisem smlouvy. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s příslušenstvím do 5.5.2019. Žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas, čímž jí vznikla povinnost uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.8.2020, s účinností ke dni 28.8.2020, o čemž byla žalovaná písemně informována oznámením ze dne 8.9.2020. Ode dne postoupení pohledávky neuhradila žalovaná na svůj dluh ničeho. Žalobkyně s ohledem na prodlení žalované požadovala úrok z prodlení v kapitalizované výši 1 480,93 Kč a dále z dlužné jistiny úrok z prodlení jdoucí ode dne následujícího po účinnosti postoupení pohledávky. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu výzvou ze dne 3. 5. 2021.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Podáním doručeným soudu dne 15.12.2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky ve výši 5 644 Kč, představující poplatek za upomínání ve výši 100 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 544 Kč s ohledem na to, že nedisponuje důkazy k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala před prvním jednáním soudu žalobu zpět co do částky 5 644 Kč, soud v tomto rozsahu řízení zastavil.

5. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaná na výzvu nereagovala, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

6. Soud ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

7. Ze žalobkyní předložené Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5.4.2019, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Obchodních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které žalované poskytla finanční prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti, v prodejně [právnická osoba] a.s., kdy jejich převzetí žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se pak zavázala finanční prostředky vrátit v jediné splátce do 30 dní a pro případ prodlení s vrácením uvedené částky uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky a dále náklady spojené s vymáháním dluhu. Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byl rovněž opatřen podpisem žalované. Smlouva dále obsahuje identifikační údaje žalované včetně čísla občanského průkazu, absentují však informace o majetkových poměrech žalované k prokázání schopnosti poskytnutý úvěr splácet.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.8.2020 spolu s přílohou a potvrzením o úplatě ze dne 1.9.2020 a přílohy KIZAP [číslo] soud zjistil a vzal za prokázané, že pohledávka za žalovanou byla postoupena včetně příslušenství z právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8.9.2020 ve spojení s podacím archem ze dne 9.9.2020 soud zjistil, že žalovaná byla o postoupení pohledávky a výši závazku informována právní předchůdkyní žalobkyně, a žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení oznámení.

9. Upomínkami žalobkyně ze dne 14.9.2020, 5.11.2020 a 7.12.2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky s tím, že jí byla nabídnuta možnost mimosoudního vyrovnání dluhu.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 3.5.2021, ve spojení s podacím poštovním archem dokládajícím odeslání upomínky dne 5.5.2021, soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby k úhradě dlužné částky vyzvána.

11. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 12 000 Kč, kterou převzala v prodejně [právnická osoba] a.s. při podpisu smlouvy o úvěru [číslo] dne 5.4.2019. Žalovaná se současně zavázala úvěr splatit do 30 dní a v případě prodlení uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky a náklady na upomínání. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.8.2020 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 8.9.2020.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

16. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 12 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 5.4.2019. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni usnesením č.j. 10 C 334/2021-10 ze dne 10.12.2021 z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. [jméno] úvěrová smlouva neobsahuje žádný údaj o příjmech a výdajích žalované, z jakých konkrétních údajů právní předchůdkyně žalobkyně v rámci posouzení solventnosti žalované vycházela tak není známo. Žalobkyně se pak vyjádřila k této věci pouze v tom smyslu, že důkazy k posouzení úvěryschopnosti žalované bohužel nedisponuje. Z předložených důkazů tedy nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně porovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a z tohoto důvodu ji posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 23. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 12 000 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 12 000 Kč, které je povinna vydat. Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 12 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok II. rozsudku).

24. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 12 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25% ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 25.9.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 8.9.2020, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 9.9.2020, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 14.9.2020 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 24.9.2020 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně, žalobkyně požadovala 9,75% ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III. rozsudku).

25. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem pod bodem IV. rozsudku ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 146 odst. 2, věta prvá o.s.ř., podle kterého platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady a rovněž dle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady částky 17 644 Kč. Žalobkyně následně vzala žalobu zpět co do částky 5 644 Kč. Žalobkyně tak z procesního hlediska zavinila zastavení řízení co do částky 5 644 Kč, a v této části neměla ve věci úspěch. Soud vyhověl žalobě co do částky 12 000 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná co do částky 12 000 Kč (tj. 68 % z předmětu řízení) a neúspěšná co do částky 5 644 Kč (tj. 32 % z předmětu řízení). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu žalobkyně ve výši 68 % z předmětu řízení odečíst její neúspěch, tj. míru úspěchu žalovaného ve výši 32 % Náklady řízení žalobkyně jsou představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč, odměnou advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava žaloby, jednoduchá výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem 2 252 Kč. Protože žalovaná je povinna uhradit 36 % nákladů řízení, přiznal soud žalobkyni nárok na zaplacení částky ve výši 810,70 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku IV. rozsudku lhůtu k plnění rovněž v trvání tří dnů.