10 C 341/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 30 997,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 15 687 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 170,19 Kč za dobu od 15. 6. 2021 do 31. 8. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 687 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 15 310,52 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 146,88 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 36 144,40 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 374,70 Kč za dobu od 15. 6. 2021 do 31. 8. 2021, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 310,52 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 31. 8. 2021 ve znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 30 997,52 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 12. 3. 2020 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] jejíž součástí byly úvěrové podmínky. Tvrdila, že smlouva byla uzavřena elektronickou formou prostřednictvím Správce financí, tj. webového rozhraní žalobkyně, jež je obdobou internetového bankovnictví s tím, že v rámci registrace klienta do systému je ověřována totožnost klienta poskytnutím osobních a kontaktních údajů (rodné číslo, číslo mobilního telefonu, e-mail, občanský průkaz). Registrace a podpis smlouvy byl žalovanou učiněn za pomoci SMS kódu na telefonním čísle [číslo] a IP adrese [číslo]. Žalovaná se u žalobkyně registrovala dne 29. 9. 2019, když projevila souhlas s užíváním Správce financí a s možností elektronického uzavírání smluv. Smlouva byla elektronicky podepsána kódem [číslo] dne 29. 9. 2019. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její úvěruschopnost důsledným zjišťováním jejího kreditního skóre, a pro tento účel využila statistický model. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI, byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotazy do registru CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem – v registru nenalezen. Žalobkyně tak neměla pochybnosti o úvěruschopnosti a dobré platební morálce žalované. Na základě předmětné smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,28 % ze sjednaného úvěrového rámce. Ve splátkách byly zahrnuty si jednané úroky a pravidelné, případně nepravidelné poplatky. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila pouze 5 130 Kč, a tato částka byla žalobkyní započtena na úrok, jistinu a poplatky. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dlužné částky, využila žalobkyně svého práva a celý úvěr ke dni 31.5.2021 zesplatnila a požadovala splacení celého úvěru dopisem z téhož dne. Protože žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla o zaplacení upomenuta, požadovala žalobkyně z titulu této smlouvy jistinu ve výši 14 222,72 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 530 Kč (součet poplatků za proces vymáhání prostřednictvím SMS, telefonátů a e-mailů ve výši 4 x 100 Kč a za doporučené psaní ve výši 130 Kč), a smluvní pokuty ve výši 1 484 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 9. 6. 2019 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] jejíž součástí byly rovněž úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy se žalovanou žalobkyně posoudila její úvěruschopnost zjišťováním jejího kreditního skóre, a pro tento účel využila statistický model. Žalobkyně i v tomto případě provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI, byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotazy do registru CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem – v registru nenalezen. Na základě předmětné smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 19 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Ve splátkách byly zahrnuty si jednané úroky a pravidelné, případně nepravidelné poplatky. Žalovaná načerpala 23 190 Kč a na poskytnutý úvěr uhradila pouze 17 373 Kč. Žalobkyně to částku započetla na úrok, jistinu a poplatky. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dlužné částky, využila žalobkyně svého práva a celý úvěr zesplatnila ke dni 31.5.2021 a požadovala splacení celého úvěru dopisem z téhož dne. Protože žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla o zaplacení upomenuta, požadovala žalobkyně z titulu této smlouvy jistinu ve výši 13 694,80 Kč, poplatky ve výši 236 Kč, náklady na vymáhání ve výši 330 Kč (součet poplatků za proces vymáhání prostřednictvím SMS, telefonátů a e-mailů ve výši 2 x 100 Kč a za doporučené psaní ve výši 130 Kč) a smluvní pokuty ve výši 500 Kč 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ze smlouvy – Kreditní karta [příjmení] [jméno] [číslo] datované ze dne 9. 6. 2019 a zjistil, že účastníci uzavřeli tuto smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 19 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet ve splátkách po 4 % z dlužné částky Úrok byl podle smlouvy sjednán ve výši 26,28 % ročně. Úvěr byl čerpán na nákup černé techniky v ceně 8 990 Kč s tím, že žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni v této souvislosti ještě 25 splátek po 450 Kč s úrokem 20,98 % ročně, které byly připočítávány ke splátce revolvingového úvěru. Mezi stranami byly dohodnuty sankce pro případ prodlení žalované s úhradou splátek, a to smluvní pokuta ve výši 500 Kč za splátku v prodlení, smluvní pokuta ve výši 10% ze splatné jistiny, úrok z prodlení v zákonné výši a vynaložené náklady na upomínky. Žalovaná ve smlouvě uvedla, že je svobodná a má vlastní bydlení. Žalovaná byla zaměstnána s příjmem 28 100 Kč čistého měsíčně, měla základní vzdělání, a dvě vyživované děti. Příjem ostatních členů domácnosti nebyl uveden.

5. Kopií občanského bylo doloženo, že žalobkyně zjišťovala totožnost žalované, a ověřovala, že žalovaná je svobodná.

6. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaná neměla do doby uzavření smlouvy žádné úvěrové závazky.

7. Z úvěrové karty ke smlouvě [číslo] vyplývá, že žalovaná byla svobodná, byla zaměstnána a měla dvě děti. Její měsíční příjem měl činit 28 100 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činil 0 Kč a měsíční výdaje domácnosti žalované měly činit 2 000 Kč. Dále zde byly uvedeny měsíční výdaje žalované, které měly představovat životní minimum dospělých členů domácnosti 3 140 Kč, životní minimum na dvě vyživované děti 4 280 Kč, splátku úvěru 760 Kč s tím, že takt mělo žalované zbývat 19 920 Kč. V úvěrové kartě byly uvedeny ještě minimální výdaje na bydlení 2 150 Kč a buffer domácnosti 859 Kč.

8. Podle potvrzení SOLUS z 20.1.2022 žalobkyně učinila 9.6.2019 dotaz na žalovanou, která neměla žádný závazek po splatnosti.

9. Z potvrzení ze dne 14. 2. 2022 soud zjistil, že žalobkyně dne 25.6.2019 poukázala částku ve výši 8 990 Kč na účet totožný pro zaplacení černé techniky podle smlouvy [číslo] (viz i tato smlouva).

10. Z výpisu čerpání splátek a úhrad vyplývá, že žalovaná načerpala u žalobkyně dne 9. 6. 2019 částku 8 9990 Kč a dále 14 200 Kč (od 25.9.2019 do 31.3.2020). Celkem tak žalovaná čerpala 23 190 Kč. Z výpisu je dále zřejmé, že žalovaná zaplatila žalobkyni na svůj dluh celkem 17 373 Kč.

11. Žalobkyně výzvou ze dne 31. 5. 2021 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy [číslo] stanovila jí k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 1. 6. 2021.

12. Soud ze smlouvy – Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr [číslo] datované dnem 12. 3. 2020 a úvěrových podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 15 000 Kč, který se měla žalovaná zavázat splácet ve splátkách 3,28 % z úvěrového rámce. tj. 492 Kč. Úrok byl podle smlouvy sjednán ve výši 29,88 % ročně. Dále bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru a sankce pro případ prodlení s úhradou splátek, a to smluvní pokuta ve výši 500 Kč za splátku v prodlení, smluvní pokuta ve výši 10% ze splatné jistiny, úrok z prodlení v zákonné výši a vynaložené náklady na upomínky. Smlouva byla podepsána oprávněným zaměstnancem žalobkyně, místo podpisu žalované je na smlouvě uvedeno [číslo]. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je svobodná a má vlastní bydlení. Žalovaná byla na mateřské dovolené s příjmem 11 000 Kč čistého měsíčně, měla základní vzdělání, dvě vyživované děti a příjem ostatních členů domácnosti měl činit 50 000 Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno číslo účtu žalované č. [bankovní účet].

13. Kopií občanského průkazu bylo doloženo, že žalobkyně zjišťovala totožnost žalované.

14. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že tato zachycuje úvěr žalované z černa 2019. Žalovaná čerpala finanční prostředky v rámci úvěrového rámce ve výši 19 000 Kč, v prosinci 2019 byla v prodlení s úhradou 897 Kč, a výše jejího dluhu se postupně zvyšovala, když v červnu 2019 činila 8 990 Kč a v únoru 2020 pak 19 307 Kč.

15. Z úvěrové karty ke smlouvě [číslo] vyplývá, že žalovaná byla svobodná, byla na mateřské dovolené, a měla dvě děti. Její měsíční příjem měl činit 11 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti pak 50 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti žalované měly činit 15 000 Kč. Dále zde byly uvedeny měsíční výdaje žalované, které měly představovat životní minimum dospělých členů domácnosti 3 140 Kč, životní minimum na dvě vyživované děti 4 280 Kč, splátky žalobkyni 760 Kč, splátku úvěru 492 Kč s tím, že takt mělo žalované zbývat 2 328 Kč. V úvěrové kartě bylo počítáno i s dalším příjem ostatních členů domácnosti 50 000 Kč, a výdaji představujícími buffer domácnosti 859 Kč, měsíční obecné výdaje 15 000 Kč a výši splátky úvěru 492 Kč.

16. Z dokumentu Dohledání informací o činnosti klienta bylo zjištěno, že dokument obsahuje číslo smlouvy [číslo], jméno a příjmení žalované s datem narození, telefonní [číslo] e-mail [email], IP adresu - 1.a 2.kód [číslo] a IP adresu – elektronický podpis úvěru [číslo] ze dne zaslání sms 12.3.2020, jakož i kód sms – elektronický podpis úvěru [číslo].

17. Z přípisu společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že telefonní [číslo] není provozováno v jejich síti, a IP adresu [číslo] nenalezla. Společnost T- [právnická osoba] přípisem z 6.4.2022 sdělila, že uvedené telefonní číslo je registrováno na žalovanou, nicméně IP adresa [číslo] nepatří uvedené společnosti, a proto k ní nemůže nic bližšího sdělit. Společnost O2 [právnická osoba] sdělila, že jí stávající legislativní úprava nedovoluje zálohovat provozní a lokalizační údaje k možnému pozdějšímu vydání po uplynutí retenčního období 6 měsíců, kdy mají po uplynutí této lhůty uloženou povinnost data smazat.

18. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 21. 2. 2022 soud zjistil, že žalobkyně dne 12. 3. 2020 poukázala na účet žalované č. [bankovní účet], pod variabilním symbolem [číslo] (číslo smlouvy) částku ve výši 15 000 Kč tato částka byla připsána na účet žalované, jak potvrzuje i výpis z účtu žalované za únor a březen 2020 a přípis [právnická osoba] ze dne 5. 4. 2022.

19. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaná načerpala u žalobkyně dne 12. 3. 2020 částku 15 000 Kč. Z tohoto výpisu je dále zřejmé, že žalovaná zaplatila žalobkyni na svůj dluh celkem 5 130 Kč.

20. Žalobkyně výzvou ze dne 31. 5. 2021 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy [číslo] stanovila jí k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 1. 6. 2021.

21. Předžalobní výzvou ze dne 17. 6. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do sedmi dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 18. 6. 2021.

22. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] která však za žalovanou nebyla podepsána. Žalobkyně však poskytla dne 25.9.2018 na účet žalované částku ve výši 120 000 Kč. Žalovaná na dluh žalobkyni postupně uhradila částku 9 885 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradila ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

23. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

24. Podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý 25. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

26. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

29. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

30. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

31. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

32. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

33. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

34. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

35. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

36. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 15 687 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření ani jedné ze smluv. Pokud jde o smlouvu [číslo] ze dne 9. 6. 2019, žalovaná tuto smlouvu sice podepsala, nicméně žalobkyně dostatečným způsobem před uzavřením smlouvy neposoudila schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná byla podle smlouvy a úvěrové karty svobodná, a měla dvě vyživované děti. Její měsíční čistý příjem ze zaměstnání měl činit 28 100 Kč. Výdaje domácnosti žalované měly podle úvěrové karty činit 2 000 Kč, dále představovaly životní minimum dospělých členů domácnosti 3 140 Kč a životní minimum na dvě vyživované děti 4 280 Kč. Minimální výdaje na bydlení měly činit 2 150 Kč a buffer domácnosti 859 Kč. Žalovaná měla mít vlastní bydlení. Žalobkyně se však spokojila pouze s těmito tvrzeními žalované o výši jejích příjmů a výdajů a nijak si tyto skutečnosti neověřovala, např. tím, že by jí žalovaná předložila pracovní smlouvu, doklad o vlastnictví nemovitosti či výpis z účtu. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva [číslo] je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

37. Pokud jde o smlouvu [číslo] ze dne 12. 3. 2020, ani v tomto případě soud nedospěl k závěru že byla platně uzavřena. Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalovaná předmětnou smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je pouze uveden číselný kód. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinila právě žalovaná, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Postup uzavření smlouvy nebyl prokázán ani na základě sdělení mobilních operátorů za účelem zjištění IP adresy ke dni 12. 3. 2020, tedy ke dni údajnému uzavření smlouvy. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

38. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované. I v tomto případě z předložených důkazů vyplynulo, že žalobkyně nedostatečně prověřovala úvěruschopnost žalované. Podle této„ druhé“ smlouvy byla žalovaná na mateřské dovolené, přestože jí od 9. 6. 2019 nepřibylo žádné dítě – tj. měla stále dvě děti. Přestože měla být ke dni 9. 6. 2019 zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 28 100 Kč, není zřejmé, z jakého důvodu měla následně nastoupit na mateřskou dovolenou, a její příjem měl činit pouze 11 000 Kč. Pokud pak v úvěrové kartě byl uveden příjem ostatních členů domácnosti 50 000 Kč, při výpočtu výdajů domácnosti žalované bylo počítáno s životním minimem dospělých členů domácnosti ve výši 3 140 Kč, což představuje životní minimum pouze za jednu dospělou osobu. Žalobkyně se však těmito rozpory nezabývala. Pokud měsíční výdaje domácnosti žalované měly činit 15 000 Kč, není zřejmé, co konkrétně představovaly, když ve smlouvě z 9. 6. 2019 měly činit 2 000 Kč Ani v tomto případě si však žalobkyně příjmy a výdaje žalované neověřovala, stejně jako to, zda má žalovaná vlastní bydlení. Žalobkyně se tak ni v tomto případě vůbec nezabývala skutečnými výdaji žalované, tedy např. v jaké výši hradí inkaso, jaké jsou její náklady na stravu, dopravu apod. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že není zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení žalobkyní poskytnutého úvěru, když souběžně měla splácet svůj dřívější závazek. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ.

39. Soud doplňuje, že v obou případech přihlédl k absolutní neplatnosti úvěrových smluv z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

40. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

41. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši celkem 38 190 Kč (23 190 Kč + 15 000 Kč) a že žalovaná zaplatila celkem 22 503 Kč (17 373 Kč + 5 130 Kč), jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 15 687 Kč (38 190 Kč – 22 503 Kč), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudek).

42. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 15 687 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně za období od 15. 6. 2021 (tj. od prvního dne prodlení žalované) do 31. 8. 2021, v kapitalizované výši 170,19 Kč a dále od 1. 9. 2021 až do zaplacení. Soud úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 15. 6. 2021, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky upomínkou ze dne 31. 5. 2021, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 14 dní od vyhotovení přípisu. Z tohoto důvodu lhůta k plnění žalované uplynula dnem 14. 6. 2021 a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

43. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla ve sporu převážně úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).