10 C 341/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 43 761 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 39 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 869,45 Kč za dobu od 15. 3. 2023 do 17. 7. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 000 Kč od 18. 7. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 4 761 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 562,67 Kč za dobu od 1. 3. 2023 do 17. 7. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 41 357,06 Kč za dobu od 18.7.2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 818,33 Kč od 15. 3. 2023 do 17. 7. 2024 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 087,06 Kč od 18.7.2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 3 049 k rukám právního zástupce žalobkyně, , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 19.7.2024 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 43 761 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 4.11.2022 účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 39 000 Kč za účelem nákupu zboží u prodejce s tím, že žalobkyně částku poukázala na účet společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Roční úroková sazba byla stanovena na 25,317684 % ročně dle bodu 4 smlouvy. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit v 38 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč, kdy poslední splátka byla splatná 2.1.2026. Celkem se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni 57 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované a kontrolou v registru SOLUS a NRKI. Vycházela z příjmu žalované ve výši 25 450 Kč, splátek ve výši 300,08 Kč a životního minima ve výši 5 700 Kč s tím, že žalované zůstala částka 19 449,92 Kč. Žalovaná však porušila svoji povinnost řádně a včas úvěr splácet, v důsledku prodlení žalované proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 28.2.2023, o čemž žalovanou informovala a současně ji vyzvala k zaplacení dluhu. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla o zaplacení upomenuta. Žalobkyně proto požadovala po žalované celkem částku ve výši 43 761 Kč, která sestává z nesplacené jistiny ve výši 36 857,06 Kč, dlužných splátek do data zesplatnění úvěru ve výši 4 500 Kč, úrokového vyrovnání ve výši 674 Kč (poměrná část úroku z částky 792,55 Kč od 2.2.2023 do 28.2.2023), nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč (jako součet poplatků za zaměstnanecký aparát, telekomunikační služby, provozní náklady a náklady na systém správy pohledávek) a poplatků ve výši 1 000 Kč dle bodu 5. smlouvy za zaslané upomínky dne 6.1.2023 a 3.2.2023). Dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 9 562,67 Kč za dobu od 1.3.2023 do 17. 7. 2024, dále zákonný úrok z prodlení ve výši 8 687,78 Kč za dobu od 15. dne po zaslání výzvy ke splacení celého úvěru do dne sepsání žaloby, jakož i úrok ve výši 15 % ročně z částky 41 357,06 Kč od 18.7.2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 43 087,06 Kč od 18.7.2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z Úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 4.11.2022 včetně splátkového kalendáře, Úvěrových podmínek žalobkyně platných od 1.7.2022 a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 39 000 Kč za účelem nákupu zboží, a to motorového vozidla tv. zn. Renault Clio s tím, že takto poskytnuté finanční prostředky žalobkyně poukázala přímo na účet prodejce společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, se sídlem , adresa, . Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 38 splátkách po 1 500 Kč s úrokem ve výši 25,317684 % ročně. Splatnost první splátky byla dne 2.12.2022, poslední splátky dne 2.1.2026. Celková částka, kterou měla žalovaná žalobkyni uhradit činila 57 000 Kč. Mezi stranami nebylo sjednáno žádné pojištění. Pro případ prodlení byla žalovaná povinna uhradit náklady na upomínky, smluvní pokutu a úrok z prodlení. Podle splátkového kalendáře žalovaná neuhradila ani jednu splátku.

5. Podle Matričního listu klienta k požadavku na uzavření úvěrové smlouvy ze dne 4.11.2022 vedle svých identifikačních údajů žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí ve vlastním bytě/domě, má učňovské vzdělání, pracuje u zaměstnavatele , jméno FO, , se sídlem v , obec, jako řadový nebo vedoucí pracovník, její čistý měsíční příjem činí 25 450 Kč a měsíční příjem partnera 30 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že má jednu vyživovací povinnost a měsíční výdaje na domácnost ve výši 5 500 Kč. Žádné měsíční splátky žalovaná neuvedla ani nijak blíže nespecifikovala své výdaje.

6. Podle úvěrové zprávy měla žalovaná existující kreditní kartu a jeden splátkový a nesplátkový úvěr, jeden nesplátkový úvěr ukončený, osobní úvěr poskytnutý v říjnu 2021 se splátkou 100 Kč měsíčně a datem ukončení v červnu 2029 s tím, že žalované zbývalo uhradit 8 062 Kč a revolvingový úvěr poskytnutý v květnu 2021 s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a výší zbývajících splátek 4 052 Kč. Žalovaná měla dále kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč od 28.1.2021, k září 2022 s využitelnou částkou 104 Kč.

7. Žalobkyně předložila printscreen ze systémů kontrol, z něhož vyplývá, že žalovaná neměla záznam v registru SOLUS, ISIR, neměla žádnou exekuci, v registru NRKI procházela se záznamem pozitivním a splátkou v celkové výši 301 Kč.

8. Bankovní výpis z účtu žalobkyně prokazuje, že dne 18.11.2022 poukázala žalobkyně na účet prodejce č. , č. účtu, , společnosti , právnická osoba, ., částku ve výši 39 000 Kč, po VS , var. symbol, (číslo smlouvy).

9. Výpis čerpání splátek a úhrad ve spojení s přehledem splácení – Saldokonto úvěrové smlouvy č. , hodnota, ke dni 17.7.2024 prokazuje, že žalovaná neuhradila ani jednu splátku, a že ke dni 28.2.2023 byl úvěr zesplatněn. Nesplacená jistina činila 36 857,06 Kč, žalobkyně dále účtovala úroky, úroky z prodlení, dlužné splátky, pokuty, poplatky a vynaložené náklady, celkem dluh vyčíslila na 62 011,45 Kč.

10. Žalobkyně výzvou k zaplacení celého úvěru – zesplatnění ze dne 28. 2. 2023 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy č. , hodnota, a stanovila jí k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu, tedy do 14.3.2023. Součástí výzvy byla kalkulace finančního vyrovnání. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 28. 2. 2023.

11. Předžalobní výzvou ze dne 9. 8. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 9. 8. 2023.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč za účelem financování předmětu koupě, zde motorového vozidla tv. zn. Renault Clio, prostřednictvím jeho zprostředkovatele a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaná peněžní prostředky řádně a včas nevrátila, vyzvala žalobkyně žalovanou výzvou ze dne 28. 2. 2023 k úhradě dluhu nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaná na dluh žalobkyni neuhradila ničeho, a to ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 39 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. V daném případě však nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v matričním listu klienta uvedla, že je vdaná, má jednu vyživovací povinnost, bydlí ve vlastním obydlí a je zaměstnána na dobu neurčitou s tím, že její čistý měsíční příjem činí 25 450 Kč a příjem partnera 30 000 Kč. Měsíční výdaje žalované měly činit 5 500 Kč a ke dni sepsání tohoto listu, tj. k 4.11.2022 žalovaná neuvedla žádnou další měsíční splátku. Žalobkyně ohledně prokázání schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr odkázala na pravdivost údajů tvrzených a signovaných žalovanou a na kontrolu externích registrů. Jiné údaje žalobkyně nezjišťovala a jejich pravdivost neověřovala. Pochybnosti o řádném zkoumání bonity žalované soud spatřuje v nijak nedoloženém příjmu žalované, partnera žalované a ve výši měsíčních výdajů. Žalobkyně si nevyžádala žádné doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalované, např. pracovní smlouvu a výpis z účtu žalované alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalované, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké byly její platby na SIPO, dopravu a kolik vynaložila na stravu a na domácnost. Podle úvěrové zprávy žalovaná splácela dříve poskytnutý úvěr, ačkoli v matričním listu klienta žádný jiný finanční závazek neuvedla. Žalobkyně tedy nikterak neprověřovala, resp. soudu nepředložila žádný důkaz o tom, zda příjem žalované činí skutečně 25 450 Kč měsíčně, například pouhým výpisem z účtu a ani zda uváděný příjem jejího partnera skutečně činil 30 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 39 000 Kč a že žalovaná na dluh žalobkyni ničeho neuhradila, jedná se na její straně o bezdůvodné obohacení v částce 39 000 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudek).

25. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 39 000 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně za období od 15. 3. 2023 (tj. den následující po prvním dni prodlení žalované po uplynutí 14 denní lhůty stanovené ve výzvě ze dne 28. 2. 2023) do 17. 7. 2023 v kapitalizované výši 7 869,45 Kč a dále od 18. 7. 2023 až do zaplacení. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

26. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 049 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 78,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,12 % a úspěchu žalované v rozsahu 10,88 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 719 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 43 761 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 252 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).