10 C 350/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 54 333,63 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 54 333,63 Kč, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 569,96 Kč, úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 53 825,63 Kč od 27.5.2024 do zaplacení, a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 53 825,63 Kč od 6.6.2024 do zaplacení a částky 508 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4.7.2024 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 54 333,63 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 21.4.2017 uzavřela se žalovaným Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, (dále jen „smlouva“). Dne 5.2.2018 byl mezi stranami uzavřen Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě – Smlouva o úvěru č. , hodnota, , jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 110 000 Kč, který mu byl téhož dne žalobkyní vyplacen na běžný účet. Žalobkyně dále uvedla, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy na základě informací, které jí žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr, a poskytnuté údaje si ověřila v bankovním registru klientských informací i nebankovním registru klientských informací. Konkrétně vycházela z příjmu žalovaného v průměrné výši 13 757 Kč, celkových výdajů domácnosti ve výši 8 000 Kč, úvěrové zprávy, výpisu z účtu žalovaného za období od 1.11.2017 do 31.1.2018. Žalovaný byl svobodný, bydlel v nájmu, neměl žádnou vyživovací povinnost a v době sjednání úvěru nesplácel žádný jiný produkt. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách 1 910 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 13,9 % ročně vždy k 13. dni v měsíci, počínaje dnem 13. 3. 2018 s tím, že poslední splátka byla stanovena na 13.2.2026. Dne 4.3.2018 žalovaný uhradil mimořádnou splátku ve výši 1 910 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný využil ochrannou dobu v důsledku pandemie covid a požádal o odklad splátek za období od 1.5.2020 do 31.10.2020, kdy úroková sazba od 1.5.2020 do 10.5.2020 činila 9 % ročně a od 11.5.2020 do 31.10.2020 činila 8,25 % ročně. Žalovaný hradil sjednané splátky až do 25. 2. 2024, na dluh uhradil celkem 121 200 Kč, od 25. 3. 2024 přestal splátky hradit. Protože tím žalovaný závažným způsobem porušil své smluvní povinnosti, zesplatnila žalobkyně sjednaný úvěr ke dni 27. 5. 2024, o čemž žalovaného informovala. Po zesplatnění žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho a dlužná pohledávka tak tvořila nesplacenou jistinu úvěru ve výši 53 825,63 Kč, částku 508 Kč představující náklady na upomínání a část nezaplaceného poplatku za informační sms, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 5 569,96 Kč, dále úrok z dlužné jistiny ve výši 13,9 % ročně od 27.5.2024 do zaplacení a s ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 6.6.2024 do zaplacení. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, žalovaný však ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Z Rámcové smlouvy č. , hodnota, ze dne 21. 4. 2017, Dodatku č.1, č. 2, č. 16 a č. 18 k rámcové smlouvě, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Obchodních podmínek, Podmínek pro čerpání úvěru účinných od 16. 3. 2017 a od 31. 10. 2018, Ceníku a Splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným rámcovou smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému služby, včetně platebních, a to zřídit mu běžný účet č. , č. účtu, a dále mu dne 5.2.2018 poskytla neúčelový a nezajištěný úvěr č. , hodnota, na dobu určitou 97 měsíců ve výši 110 000 Kč. Tento úvěr měl být čerpán převodem na výše uvedený běžný účet. Žalovaný se zavázal splácet tento úvěr v 96 měsíčních splátkách po 1 910 Kč, vždy ke každému 13. dni v měsíci. První splátka byla splatná 13. den v měsíci následující po měsících, kdy došlo k čerpání úvěru. Mezi účastníky byla sjednána úroková sazba ve výši 13,9 % ročně s tím, že v případě prodlení se splácením měla být úroková sazba zvýšena o 0,8 % vždy jedenkrát za kalendářní měsíc. Žalovaný měl celkem uhradit 183 344, 86 Kč, resp. 150 264,14 Kč s bonusovou úrokovou sazbou 9,9 % ročně u 79 splátek. Mimořádnou úhradou splátky dne 4.3.2018 zbývala žalovanému uhradit částka 146 649,68 Kč v počtu 77 splátek. Podle dodatků č. 16 a č. 18 byly žalovanému nastaveny splátkové prázdniny u splátek splatných dne 25.7.2022, 25.8.2022, 25.7.2023 a 25.8.2023. V případě prodlení se splácením úvěru byl žalovaný povinen hradit úrok z prodlení v zákonné výši a účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním pohledávky. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že si vědom své finanční situace a že ví, že bude schopen úvěr splácet. Ve smlouvě však absentují informace o majetkových poměrech žalovaného k prokázání schopnosti poskytnutý úvěr splácet. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky, ceník a splátkový kalendář.

6. Z přehledu žádosti o úvěr – aplikační data vyplývá, že žalovaný je svobodný, má středoškolské vzdělání, bydlí v nájmu od 1.7.2017, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán od 1.7.2015 u spol. , právnická osoba, s příjmem 13 757 Kč. Podle úvěrové zprávy ze dne 5.2.2018 neměl mít žádný aktivní produkt. Výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 6 000 Kč na bydlení, 2 000 Kč na léky, jídlo a dopravu. Výdaje domácnosti a výdaje žalovaného dle expertní analýzy byly vypočteny na 3 410 Kč. Dne 5.2.2018 byla žalovanému schválena žádost do výše požadovaného úvěrového rámce 120 000 Kč.

7. Podle úvěrové zprávy žalovaný v době před uzavřením předmětné smlouvy se žalobkyní nečerpal žádný úvěr ani půjčku.

8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 2. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému dne 5. 2. 2018 částku 110 000 Kč na jeho běžný účet č. , č. účtu, a že mu v březnu a dubnu 2024 účtovala náklady na vymáhání ve výši 500 Kč a poplatek ve výši 25 Kč.

9. Podle výpisu z účtu žalovaného za období od 1.11.2017 do 31.1.2018, kterým žalobkyně ověřovala jeho úvěruschopnost měl žalovaný počáteční zůstatek na účtu ve výši -68,37 Kč, konečný zůstatek ve výši - 94,47 Kč. Z výpisu je patrné, že žalovanému byla poukazována mzda od spol. , právnická osoba, ve výši 13 233 Kč, 18 212 Kč a 9 825 Kč. Žalovanému byla v tomto období připsána částka 47 272,09 Kč a částka 47 298,19 Kč byla odepsána. Podle pohybu na účtu žalovaný finanční prostředky vždy spotřeboval výběry z bankomatu a platbou u obchodníků. Ve výpise není uvedena platba za nájem a SIPO.

10. Z přehledu plateb úvěru a tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný zaplatil na dluh od 4.3.2018 do 25.2.2024 celkem 121 200 Kč.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 27.5.2024 soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 5.6.2024 s upozorněním na soudní vymáhání dluhu v případě jeho neuhrazení.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 110 000 Kč na jeho běžný účet č. , č. účtu, ve formě úvěru. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 96 splátkách po 1 910 Kč měsíčně (se sjednaným úrokem ve výši 13,9 % ročně), vždy ke každému 13. dni v měsíci, celkem měl zaplatit 183 344,86 Kč, resp. 150 264,14 Kč s bonusovou úrokovou sazbou 9,9 % ročně u 79 splátek. Po mimořádné úhradě splátky dne 4.3.2018 měl žalovaný uhradit částku 146 649,68 Kč v počtu 77 splátek. První splátka byla splatná 13. den v měsíci následující po měsících, kdy došlo k čerpání úvěru. Podle žalobkyně žalovaný uhradil celkem 121 200 Kč, a ničeho dalšího neuhradil, přestože byl vyzván výzvou ze dne 27. 5. 2024 k zaplacení.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.

20. V daném případě však i přes písemnou výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Sama úvěrová smlouva neobsahuje žádný údaj o příjmech a výdajích žalovaného. Podle přehledu žádosti byl žalovaný svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, bydlel v nájmu a jeho příjem ze zaměstnání činil 13 757 Kč čistého. Výdaje měl mít ve výši 6 000 Kč na bydlení a ve výši 2 000 Kč na léky, jídlo a dopravu. Z předložených listin vyplývá, že žalobkyně k majetkové situaci žalovaného v době poskytování úvěru nedoložila, že by měla k dispozici potvrzení o zaměstnání žalovaného o výši jeho příjmu ani pracovní smlouvu, ale měla vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalovaného o poukázaných částkách. Osobní údaje žalovaného jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, zaměstnání, příjem, výdaje apod., nebyly též nijak doloženy. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně jakýmkoli způsobem uvedené údaje o poměrech žalovaného zkoumala a ověřovala. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Žalobkyně rovněž nezjišťovala především základní výdaje, zejména na bydlení žalovaného, aby je mohla od příjmů odečíst a mohla dojít k závěru, zda má žalovaný dostatek disponibilních prostředků na splácení poskytnutého úvěru. Předložené důkazy nedokládají, že se žalobkyně reálně zajímala o doložení nákladů, které žalovaný hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby, když z výpisů z účtu vyplývaly převážně výdaje na stravu. Nebylo nijak doloženo, že žalovaný bydlí v nájmu a jaké náklady vynakládá na nájem, topení, energie, vodné, stočné, apod. Bez důsledného prověření skutečných podstatných výdajů žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení žalovaného o jeho poměrech objektivně ověřit. Celková výše poskytnutého úvěru přesahující 100 000 Kč není nezanedbatelná ve vztahu k tvrzenému měsíčnímu příjmu žalovaného. Problematickému hospodaření žalovaného nasvědčoval rovněž záporný zůstatek na běžném účtu. Podle shora uvedených zjištění měla mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 Zosú.

21. Soud proto posoudil úvěrovou smlouvu ze dne 5. 2. 2018 jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“23. Protože žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 110 000 Kč, a žalovaný zaplatil žalobkyni 121 200 Kč, nevzniklo na straně žalovaného ani bezdůvodné obohacení, které by byl povinen žalobkyni vrátit ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Soud proto rozhodl, jak výroku I. rozsudku uvedeno a žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I. rozsudku).

24. Výrok II. rozsudku o nákladech řízení tohoto rozsudku se opírá o ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, příslušela by mu tedy náhrada nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřísluší.