10 C 358/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 757,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 757,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 7.6.2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 757,40 Kč od 19. 8. 2023 do 6. 6. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 10 757,40 Kč od 7. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30.7.2024 domáhala po žalované zaplacení částky 10 757,40 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovanou dne 15. 2. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , a to distančním způsobem na adrese , www stránky, , na základě které poskytla žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 11 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby podle Sazebníku. Nedílnou součástí smlouvy byl mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaná požádala o úvěr prostřednictvím internetové stránky , www stránky, vyplněním žádosti a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila její úvěruschopnost. Smlouva byla uzavřena elektronicky. Nejprve byl žalované zpřístupněn v prostoru klientského profilu formulář SECCI (Standard European Consumer Credit Information, tj. standardní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru), který odsouhlasila a poté návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru, který žalovaná odsouhlasil kliknutím na opt-in volbu „Podepisuji“. Smlouva o spotřebitelském úvěru a formulář SECCI byly žalované automaticky zaslány na jím uvedenou e-mailovou adresu. Žalobkyně poskytla žalované dne 15.2.2023 peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná požádala 12x o odklad splatnosti úvěru, celkově o 154 dní, úvěr tak byl splatný dne 18.8.2023. Žalovaná na jistinu zaplatila dne 17.6.2024 částku 242,60 Kč. Žalobkyně požadovala po žalované v důsledku prodlení úrok z dlužné částky 10 757,40 Kč ode dne následujícího po splatnosti úvěru až do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v podané žalobě a žalovaná se na výzvu nevyjádřila, soud proto věc rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění:

5. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, souhlasu se zpracováním osobních údajů, Popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru, Sazebníku a Všeobecných obchodních podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do výše 11 000 Kč bez určení účelu jejich použití. Úvěr měl být splacen spolu s úrokem ve výši 0% jednou splátkou ve výši 14 164 Kč do 17.3.2023 a s RPSN při čerpání celého limitu ve výši 1732,08 %. Smlouva, ani ostatní dokumenty nebyly žalovanou podepsány, na smlouvě je připojena nečitelná parafa a text „Podepsáno elektronicky dne 2023-02-15“. Za žalovanou bylo uvedeno označení „dlužník“ a připojen prostý text „Já, , Jméno žalované, , rodné číslo , RČ, potvrzuji, že jsem Smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasím. Tímto podepisuji.“6. Podle textu PDF listiny označené jako „Autorizace ověření totožnosti“ měla být totožnost žalované ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (AISP). Protiúčet: , Jméno žalované, , č. ú. , č. účtu, ze dne 15.2.2023.

7. Kopií občanského průkazu žalované bylo doloženo, že žalobkyně měla k dispozici doklady žalované, z něhož vyplývá, že žalovaná je rozvedená.

8. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že mělo být provedeno 15. 2. 2023. Žalovaná v něm měla uvést, že ve společně hospodařící domácnosti bydlí 4 osoby s 2 příjmy. Výše pravidelných měsíčních výdajů žalované měla činit celkem 11 000 Kč, z toho na bydlení 5 000 Kč, na půjčky 4 000 Kč a ostatní výdaje 2 000 Kč. Žalovaná měla uvést, že její čistý měsíční příjem je 15 000 Kč s tím, že žalobkyně měla ověřit, že jeho výše je 11 144 Kč (viz dokument označený jako identifikované příjmy). Vypočítané minimální výdaje měly činit 7 855 disponibilní příjem 3 200 Kč, rezerva pro výdaje 700 Kč, počet doporučených prodloužení 11, žalobkyně uzavřela, že žalovaná je úvěruschopná.

9. V dokumentu označeném jako identifikované příjmy je obecně uvedeno, že žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

10. V obecných principech posuzování úvěruschopnosti pak žalobkyně obecně uvedla, jakým způsobem postupuje při zkoumání úvěruschopnosti svých klientů.

11. Přehled bankovních transakcí potvrzuje, že žalované byla vyplacena dne 15. 2. 2023 částka ve výši 11 000 Kč (VS , var. symbol, ).

12. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 15.3.2024 vyplývá, že majitelem účtu č. , č. účtu, byla v dotazovaném období od 1.12.2022 do 31.8.2023 , Jméno žalované, , r.č. , RČ, , tedy žalovaná. Z výpisu z tohoto účtu za uvedené období dále vyplývá, že žalované byla žalobkyní poukázána dne 15. 2. 2023 částka 11 000 Kč (VS , var. symbol, ). Z výpisu je dále patrné, že mezi pravidelné příjmy žalované patřil rodičovský příspěvek ve výši 8 333 Kč a platba od , jméno FO, ve výši 3 500 Kč. Žalovaná čerpala finanční prostředky i od dalších společností poskytující spotřebitelské úvěry. Mezi výdaje patřil mj. v měsíci prosinec 2022 nájem ve výši 15 000 Kč a v lednu 2023 částka 40 000 Kč s poz. „, Anonymizováno, “. Dne 29.1.2023 jí byla žalobkyní poskytnuta částka 3 300 Kč a dne 30.1.2023 částka 3 200 Kč. Žalovaná rovněž nemalé částky investovala prostřednictvím sazky.cz. Za uvedené období jí byla připsána částka 556 772,28 Kč a odepsána částka 551 380,50 Kč s tím, že počáteční zůstatek měla ve výši – 1 622,44 Kč.

13. Výzvou ze dne 30. 5. 2024 žalobkyně upozornila žalovanou na její prodlení s vrácením finančních prostředků a vyzvala ji k jejich vrácení do tří dnů. Výzva byla žalované odeslána 30. 5. 2024, jak potvrzuje podací lístek.

14. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr do výše 11 000 Kč a žalovaná se měla zavázat vrátit peněžní prostředky společně s úrokem a dalšími poplatky. Žalobkyně poskytla žalované dne 15. 2. 2023 částku ve výši 11 000 Kč na její účet. Žalovaná na dluh uhradila pouze částku 242,60 Kč a vzhledem k tomu, že dále již neuhradila ničeho, vyzvala ji žalobkyně k úhradě dluhu.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

17. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

18. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

19. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

23. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

24. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

25. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

26. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

27. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

28. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

29. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

32. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu co do částky 10 757,40 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

33. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je nečitelná parafa a text „Podepsáno elektronicky dne 2023-02-15“. Smlouva neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k nim byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byl připojen text „Podepsáno elektronicky dne 2023-02-15“, a z čeho lze dovodit, že se jedná o podpis žalované. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaná předmětnou smlouvu podepsala právě v uvedené datum 15. 2. 2023, a ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

34. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně i v tomto případě nepředložila soudu jediný důkaz prokazující majetkové poměry žalované, vyjma dokumentu označeném jako identifikované příjmy, který obsahuje pouze příjmy žalované, nikoli její pravidelné výdaje. Podle výpisu o posouzení úvěruschopnosti měly v domácnosti žalované bydlet čtyři osoby, z toho dvě pracující osoby s ověřeným měsíčním příjmem 11 144 Kč a výdaji v celkové výši 11 000 Kč (z toho 4 000 Kč na půjčky, 5 000 Kč na bydlení, zbylou částku tvořily ostatní výdaje). Jiný příjem uveden nebyl. Z výpisu z účtu žalované je zřejmé, že žalovaná finanční prostředky čerpala i od dalších společností poskytujících zápůjčky či úvěry a že nehospodařila řádně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes výzvu soudu ze dne 11.12.2024 soudu nepředložila důkazy prokazující bonitu žalované, vycházel soudu toliko z ověřeného příjmu, ze kterého je evidentní, že žalovaná nebyla schopna poskytnutý úvěr v době splatnosti uhradit, o čemž svědčí i skutečnost, že žalovaná požádala 12-krát o odklad splatnosti.

35. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

36. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

37. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

38. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalované částku 11 000 Kč a že žalovaná zaplatila 242,60 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 10 757,40 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

39. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o.z., nicméně až za dobu prodlení od 7. 6. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení finančních prostředků upomínkou ze dne 30. 5. 2024, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dny. Výzva byla žalované odeslána téhož dne a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalované doručena 3. 6. 2024. Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 6. 6. 2024 a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. Výši úroku z prodlení soud přiznal žalobkyni ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

40. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

41. O nákladech řízení soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná (zamítavý výrok nemá na výši nákladů vliv, neboť se jedná o příslušenství pohledávky), přiznal právo na jejich náhradu v plné výši a v celkové částce 2 252 Kč, představované jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč a jednak náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 900 Kč, dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, kvalifikovaná výzva k plnění) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, za 3 úkony právní služby po 100 Kč, obojí zvýšeno o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 252 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Třídenní lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.