10 C 36/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky ve výši 5 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 202,41 Kč za dobu od 20. 9. 2019 do 19. 11. 2019 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 20. 11. 2019 do 10. 6. 2020, se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 11. 6. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 750,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], MPA, LL.M, advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 9. 11. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, tj. jistinu ve výši 10 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, úrok ve výši 4 202,41 Kč a úrok z prodlení z dlužné jistiny. Žalobkyně uvedla, že na základě žádosti žalovaného uzavřela se žalovaným dne 20. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] to prostřednictvím svých internetových stránek [webová adresa]. Žalovaný se před podáním žádosti zaregistroval na webových stránkách žalobkyně, kam zadal své osobní údaje a své heslo. Zaškrtnutím příslušných polí udělil souhlas se Všeobecnými obchodními podmínkami a následně požádal o úvěr. Poté byl vygenerován text smlouvy, formulář s předsmluvními informacemi a text Všeobecných obchodních podmínek, které byly žalovanému zaslány na jeho e-mail, přičemž dokumenty jsou dostupné žalovanému v jeho uživatelském profilu na webových stránkách žalobkyně. Žalovaný dokončil ověření své identity zpřístupněním údajů ze svého bankovního účtu vedeného u [právnická osoba] prostřednictvím aplikace Kontomatik. Vzhledem k tomu, že do této aplikace je možné přihlásit se pouze prostřednictvím přístupového hesla k internetovému bankovnictví, měla žalobkyně za to, že identita žalovaného byla řádně ověřena. Následně žalovaný zaškrtnutím políčka souhlasil s podmínkami smlouvy a Všeobecnými obchodními podmínkami. Tím došlo k uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 20. 9. 2019 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně, tj. částku 4 202,41 Kč ve 2 splátkách s tím, že 1. splátku ve výši 7 135,53 Kč uhradí do 20.10.2019 a 2. splátku ve výši 7 066,88 Kč uhradí do 19.11.2019. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení jistiny a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky od 20. 11. 2019 do 9. 11. 2022, a to ve výši celkem 10 860 Kč, kterou ve smyslu § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ponížila na částku 5 000 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani na základě zaslané předžalobní upomínky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podáním doručeným soudu dne 13.3.2023 vzala žalobkyně bez udání důvodu žalobu zpět co do částky výši 5 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 202,41 Kč za dobu od 20. 9. 2019 do 19. 11. 2019 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 20. 11. 2019 do 10. 6. 2020 s tím, že nadále trvá na nároku představující bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 Kč.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala před prvním jednáním soudu žalobu zpět co do částky 5 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 202,41 Kč za dobu od 20. 9. 2019 do 19. 11. 2019 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 20. 11. 2019 do 10. 6. 2020, soud v tomto rozsahu řízení zastavil, přičemž předmětem řízení nadále zůstala jistina ve výši 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 11. 6. 2020 do zaplacení.

5. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 27. 2. 2023. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných důkazů. Žalobkyně se z ústního jednání omluvila, proto bylo jednáno podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.

6. Soud ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Všeobecných obchodních podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen spolu s úrokem ve výši 0,9% denně z půjčené částky, tedy ve výši celkem 14 202,41 Kč do 60 dnů. Smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, se kterou by se žalovaný dostal do prodlení. Smlouva, ani formulář a všeobecné obchodní podmínky nebyly datovány, na smlouvě je připojen podpis jednatele žalobkyně. Za žalovaného bylo uvedeno v místě, kde měl být jeho podpis, jeho jméno, rodné číslo a IP adresa [číslo].

7. Z dotazníku [číslo] soud zjistil, že žalovaný měl být ke dni 20. 9. 2019 svobodný a měl bydlet sám v nájmu. Žalovaný měl být zaměstnán u [právnická osoba] a.s. s čistým měsíčním příjmem 21 000 Kč a měsíčními výdaji 10 000 Kč.

8. Z faktury [číslo] ze dne 20.9.2019 bylo zjištěno, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému 2 splátky zápůjčky ve výši 7 135,53 Kč a 7 066,88 Kč dle smlouvy [číslo].

9. Z výpisu z aplikace Kontomatik – [příjmení] [jméno] [příjmení] vyplývá, že žalovaný měl zůstatek na účtu č. [bankovní účet] k 2. 8. 2019 ve výši 144,45 Kč [právnická osoba] mu vyplatila v měsíci únor 2019 částku 9 644 Kč, v měsíci březen částku 9 124 Kč, v měsíci duben 2019 částku 24 333 Kč a v měsíci červen částku 22 328 Kč. Z uvedeného výpisu dále vyplývá, že v březnu 2019 činily výběry žalovaného částku 13 878,60 Kč, vklady částku 9 124,08 Kč a že žalovaný měl exekuční srážku ve výši 13 739,60 Kč, v měsíci duben činily výběry žalovaného částku 18 346,82 Kč, vklady 37 033,11 Kč s tím, že část vkladu tvořila půjčka ve výši 10 000 Kč. V květnu 2019 činily výběry žalovaného částku 25 351,76 Kč, vklady částku 21 785,17 Kč s tím, že žalovaný čerpal půjčku ve výši 8 000 Kč, splácel částku 3 951 Kč, v měsíci červen činily výběry žalovaného částku 38 681,22 Kč, vklady částku 27 640,58 Kč a v měsíci červenec 2019 činily výběry žalovaného částku 42 049,21 Kč, vklady částku 34 088,06 Kč, žalovaný čerpal půjčku ve výši 15 000 Kč, splácel částku 10 351 Kč.

10. Potvrzení o majiteli účtu ze dne 26.2.2021 a výpis z účtu žalobkyně č. [bankovní účet] za září 2019 prokazuje, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč dne 20. 9. 2019 na účet č. [bankovní účet], pod [variabilní symbol] (rodné číslo žalovaného).

11. Předžalobní výzvou ze dne 4. 6. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 10. 6. 2020. Výzva byla téhož dne zaslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 4. 6. 2020.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s úrokem vrátit v celkové výši 14 202,41 Kč ve dvou splátkách, a to do 20.10.2019 a do 19. 11. 2019. Žalobkyně žalovanému poskytla dne 20. 9. 2019 částku ve výši 10 000 Kč na účet žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu. Žalovaný ničeho žalobkyni nezaplatil.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

15. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

20. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

21. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

22. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

23. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

24. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

25. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 10 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

30. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť na místě podpisu žalovaného je pouze uvedena IP. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byla připojena informace o IP adrese, a není zřejmé, že se jedná o IP adresu žalovaného. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu podepsal právě 20. 9. 2019, a to ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah. Nadto sama žalobkyně v žalobkyně tvrdila, že žalovaný nejprve zaškrtnutím příslušných polí udělil souhlas se Všeobecnými obchodními podmínkami a požádal o úvěr, a teprve poté mu byly Všeobecné obchodní podmínky vygenerovány jako text. Je proto otázkou, co žalovaný před údajným uzavřením smlouvy odsouhlasil.

31. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí ZSU ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle dotazníku měl mít žalovaný čistý příjem od [právnická osoba] a.s. ve výši 21 000 Kč měsíčně. Jeho výdaje, které však nebyly nijak blíže specifikovány, měly činit 10 000 Kč. Podle aplikace Kontomatik – [příjmení] [jméno] měl žalovaný v měsíci březen, květen, červen a červenec vždy vyšší výdaje než příjmy, vyjma měsíce dubna, kdy mu však byla poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč. Z aplikace rovněž vyplývá, že žalovaný v uvedeném období čerpal finanční prostředky formou úvěrů či zápůjček. V měsíci únor a březen činila mzda žalovaného částku přes 9 000 Kč, v dubnu a červnu dosahovala částku kolem cca 23 000 Kč. Lze tak hovořit o špatném hospodaření žalovaného. Žalobkyně si pak nevyžádala žádné doklady, z nichž by vyplývalo, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tedy jaké skutečně hradil náklady na bydlení, jaké byly jeho platby na energie a SIPO, dopravu a kolik vynaložil na stravu a na domácnost. Skutečnost, že si žalovaný půjčoval finanční prostředky od úvěrových společností, potvrzuje nedobrou platební morálku žalovaného.

32. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

33. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

34. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

35. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

36. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a že žalovaný jí ničeho nevrátil, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

37. Protože je žalovaný v prodlení s úhradou částky 10 000 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu 11. 6. 2020 do zaplacení, když žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dluhu výzvou ze dne 4. 6. 2020 ve lhůtě do 10.6.2020.

38. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

39. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem pod bodem III. rozsudku ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 146 odst. 2, věta prvá o.s.ř., podle kterého platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady částky 15 000 Kč. Žalobkyně následně vzala žalobu zpět co do částky 5 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 202,41 Kč a úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 10 000 Kč od 20.11.2019 do 10.6.2020. Žalobkyně tak z procesního hlediska zavinila zastavení řízení co do částky 5 000 Kč (příslušenství pohledávky nemá na výši nákladů řízení vliv). Soud vyhověl žalobě co do částky 15 000 Kč, žalobkyně tak byla v této výši úspěšná (tj. 66,67% z předmětu řízení) a neúspěšná co do částky 5 000 Kč (tj. 33,33 % z předmětu řízení). Náklady řízení žalobkyně jsou představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč, odměnou advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava žaloby, výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem 2 252 Kč. Protože žalovaný je povinen uhradit 33,34 % nákladů řízení, přiznal soud žalobkyni nárok na zaplacení částky ve výši 750,80 Kč (po zaokrouhlení). V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku IV. rozsudku lhůtu k plnění rovněž v trvání tří dnů.