10 C 363/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 42 915,39 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 37 695,39 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 10. 4. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 5 220 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 37 744,39 Kč od 16. 10. 2021 do 9. 4. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 49 Kč od 10. 4. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 2 947,35 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 8. 7. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky celkem 42 915,39 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného plnění na základě Smlouvy k službě Twisto účet. Žalobkyně uvedla, že poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost službu zřídit si službu Twisto účet, jejímž prostřednictvím může zákazník realizovat platby za zboží třetích osob až po jeho vyzkoušení. Objednávku této služby lze provést na stránkách vybraného e-shopu při objednání zboží. Žalobkyně má s těmito vybranými e-shopy uzavřenou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je postoupení práv e-shopů požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Žalobkyně dále poskytuje možnost zákazníkům zřídit si Twisto kartu, prostřednictvím které má zákazník možnost odložit platby do výše schváleného kreditního rámce prostřednictvím zřízeného Twisto účtu. Žalobkyně poskytuje i službu tzv. Twisto Slice, na základě které si zákazník může rozložit jakékoliv platby prostřednictvím Twisto karty či nákupy prostřednictvím e-shopu nad 1 500 Kč v rozmezí od 3 až do 12 měsíců za poplatek 49 Kč. Účastníci uzavřeli Smlouvu k službě Twisto účet, v níž upravili podmínky čerpání prostředků prostřednictvím této služby. Smlouva byla žalovanou podepsána aktivací Twisto účtu, a žalovaná tím odsouhlasila i obsah k službě Twisto účet a Všeobecné obchodní podmínky. Úmysl žalované uzavřít předmětnou smlouvu byl ověřen prostřednictvím verifikační textové zprávy. Účastníci dále uzavřeli Smlouvu o splátkovém limitu, v níž byl sjednán splátkový kalendář a konkrétní počet a výše měsíčních splátek. Žalovaná měla možnost využít za poplatek službu odložení splatnosti úhrady vyúčtování. Žalovaná na základě uvedené smlouvy využila služeb v celkové výši 38 695,39 Kč a zavázala se uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že si zboží po čtrnáctidenní lhůtě ponechá, nebo neuhradí do data splatnosti jednotlivé vyúčtované transakce za využití Twisto Karty. Jednotlivé platby a výběry žalobkyně následně zaevidovala na Twisto účtu žalované a vystavila jí měsíční přehled jednotlivých objednávek a transakcí Twisto Kartou. Přestože žalovaná od kupních smluv neodstoupila, a tedy měla žalobkyni zaplatit odebrané zboží, uhradila na jednotlivá vyúčtování pouze 1 000 Kč. Protože se žalovaná dostala do prodlení, požadovala žalobkyně i sjednaný poplatek z prodlení ve výši celkem 5 171 Kč. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení jejího dluhu, ničeho však neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 11. 11. 2022. Žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů. Žalobkyně se z ústního jednání omluvila, proto bylo jednáno podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o poskytování služby„ Twisto“ ze dne 11. 1. 2018 soud zjistil, že mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], [IČO], byla uzavřena tato smlouva, na základě které uvedená společnost umožnila zákazníkům využít službu Twisto nabízenou žalobkyní. Pokud žalobkyně schválila žádost zákazníka s použitím služby Twisto, došlo bezprostředně po uzavření kupní smlouvy zákazníka s uvedenou společností postoupení pohledávky za zákazníkem na žalobkyni.

6. Ze Smluv k službě Twisto účet datovaných 17. 1. 2020 a 5. 1. 2021 soud zjistil, že na jejich základě měla žalobkyně zřídit žalované službu Twisto účet. Žalovaná měla s tímto účtem (účty) disponovat, a to s finančním limitem do 15 000 kč (viz smlouva z 17. 1. 2020) a s limitem od 2 000 Kč od 30 000 Kč (viz smlouva z 5. 1. 2021), přičemž výše tohoto limitu byla závislá na vyhodnocení úvěruschopnosti a doložení příjmu žalované. Navyšování limitu bylo podmíněno řádným splácením. Nedílnou součástí smlouvy měly být Všeobecné obchodní podmínky. Zaslání ověřovacího kódu žalované žalobkyně doložila z otisku stránky interního elektronického systému ze dne 20.10.2021. Na smlouvách je připojen podpis blíže neztotožněné osoby za žalobkyni. Za stranu žalovanou nebyl ani k jedné ze smluv připojen žádný podpis. Podpis žalované neobsahují ani Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba].

7. Z kopie občanského průkazu žalované spolu s její fotografií má soud za prokázané, že žalobkyně měla k dispozici osobní údaje žalované.

8. Ze Smlouvy o splátkovém limitu s datem 16. 12. 2020 a její přílohy vyplývá, že žalované měl být žalobkyní poskytnut spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem do 5 000 Kč prostřednictvím Twisto účtu, který se žalovaná měla zavázat řádně splácet. Mezi stranami měly být na základě této smlouvy sjednány splátky žalované čerpaného úvěru ve výši 1 710 Kč. Ke smlouvě ani její příloze však není připojen podpis žalované v žádné formě.

9. Ze Smlouvy o splátkovém limitu s datem 26. 1. 2021 a její přílohy vyplývá, že žalované měl být žalobkyní poskytnut spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem do 30 000 Kč prostřednictvím Twisto účtu, který se žalovaná měla zavázat řádně splácet. Mezi stranami měly být na základě této smlouvy sjednány splátky žalované čerpaného úvěru ve výši 1 845 Kč (viz příloha s datem 9. 2. 2021). Ke smlouvě ani její příloze však není připojen podpis žalované v žádné formě.

10. Podle Smlouvy o splátkovém limitu s datem 8. 7. 2021 měl být žalované poskytnut žalobkyní spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem do 36 000 Kč prostřednictvím Twisto účtu, který se žalovaná měla zavázat řádně splácet. Mezi stranami měly být na základě této smlouvy sjednány splátky žalované čerpaného úvěru ve výši 2 253,94 Kč (viz příloha z 9. 7. 2021) ve výši 3 474 Kč (viz příloha z 9. 7. 2021), ve výši 3 326 Kč (viz příloha z 9. 7. 2021), ve výši 5 900 Kč (viz příloha z 10. 7. 2021), ve výši 5 743 Kč (viz příloha z 12. 7. 2021), ve výši 1 701 Kč (viz příloha z 19. 7. 2021) a ve výši 1 985 Kč (viz příloha 23. 7. 2021). Smlouva ani přílohy nebyly žalovanou podepsány. K dokumentům nebyly připojeny ani unikátní kódy, které měly být žalované zaslány prostřednictvím SMS.

11. Dodatky ke Smlouvě o Twisto účtu z 9. 11. 2021 a 15. 11. 2021 měly být žalované sníženy úvěrové limity s ohledem na zhoršení její úvěruschopnosti.

12. Z otisku stránky interního elektronického systému žalobkyně„ Change invoice notification log“ soud zjistil, že žalovaná měla obdržet dne 17. 1. 2020 ve 14:13 hod. verifikační SMS s textem„ Kod pro overeni vaseho Twisto uctu je: [číslo]. Zadejte jej prosim do formulare v registracnim procesu“. Z uvedeného otisku obrazovky nevyplývá, že by byla žalovaná požádána o podpis dříve zaslané smlouvy o poskytování služby Twisto účtu, že by jí byly poskytnuty smluvní podmínky či že by provedla podpis jakéhokoliv dokumentu byť prostým elektronickým podpisem. Žalované měla být 27. 1. 2021 přidána Twisto karta v Google Pay.

13. Z otisku stránky interního elektronického systému žalobkyně„ Change marqeta profile“ vyplývá, že žalovaná byla e-mailem informována o aktivaci karty.

14. Z otisku stránky interního elektronického systému žalobkyně„ Change upgrade request“ vyplývá, žalobkyně měla akceptovat dne 17. 1. 2020 úvěrový limit žalované 5 000 Kč. Její příjem měl činit 16 000 Kč, výdaje 6 000 Kč, dluhy 4 000 Kč, měla být vyučená bez maturity, a měla žít s partnerem a dvěma dětmi.

15. Z výpisu plateb vedeného na jméno žalované má soud za prokázané že žalobkyně evidovala platby provedené žalovanou prostřednictvím Twisto účtu. Z objednávek ze dne 15. 12. 2020, 6. 2. 2021, 1. 7. 2021, 7. 7. 2021, 8. 7. 2021, 9. 7. 2021, 12. 7. 2021, 14. 7. 2021 a 22. 7. 2021 a vyúčtování za červenec 2021 a září 2021 soud zjistil, že si žalovaná objednala prostřednictvím Twisto karty v červenci 2021 zboží a služby v hodnotě celkem 13 602,86 Kč s tím, že jí byl účtován i poplatek 49 Kč za službu a v září 2021 si žalovaná objednala prostřednictvím Twisto karty zboží a služby v hodnotě celkem 25 092,53 Kč Celkem tak žalovaná načerpala 38 695,39 Kč s tím, že podle žalobkyně uhradila 1 000 Kč.

16. Z historie upomínání – Premium statement email vyplývá, že žalovaná byla vyzvána dne 1. 8. 2021 k zaplacení dluhu v tehdejší výši 13 651,86 Kč do 15. 8. 2021.

17. Z předžalobní výzvy ze dne 30. 3. 2022 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 9. 4. 2022 a byla upozorněna na možnost soudního vymáhání v případě, že pohledávku neuhradí. Výzva byla žalované odeslána téhož dne (viz podací lístek ze dne 30. 3. 2022).

18. Na základě shora uvedeného má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalovaná učinila od prosince 2020 do září 2021 prostřednictvím Twisto účtu transakce, kterými načerpala zboží a služby v hodnotě celkem 38 695,39 Kč a uhradila na ně žalobkyni 1 000 Kč. Žalovaná byla upomínána k zaplacení dluhu, nicméně ničeho dalšího žalobkyni nezaplatila.

19. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

20. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

21. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

22. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

25. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

26. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

27. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

28. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

29. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

30. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

31. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

32. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

33. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb..

35. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 37 695,39 Kč, neboť mezi účastnicemi nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

36. Žalobkyně tvrdila, že smlouva byla se žalovanou uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a že žalovaná smlouvu elektronicky podepsala. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované na smlouvě není uvedeno ničeho, ani případný SMS kód. Stejně tak není zřejmé, že telefon, na který případně měl být kód zaslán, patří žalované. Samotná smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovanou danou smlouvou podepsala ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by smlouva, jejímž předmětem měl být spotřebitelský úvěr – s ohledem na úvěrový limit, byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že ta ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

37. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalované úvěr splácet. Měsíční příjem žalované měl představovat 16 000 Kč, nicméně není zřejmé, že tomu tak skutečně bylo, když tento údaj je uveden pouze v interním systému žalobkyně. Přestože měla mít žalovaná dvě děti, měly její výdaje činit pouze 6 000 Kč, přičemž žalobkyně nezkoumala, co konkrétně měly tyto výdaje představovat. Žalovaná dále měla mít dluh 4 000 Kč a žalobkyně zjevně nezkoumala, zda jej žalovaná řádně splácí. Žalobkyně si nevyžádala žádné doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalované, např. doklad o vyplácení příjmu, výdaje na bydlení, výdaje na dvě vyživované děti, případně doklady o příjmech partnera žalované a výpis z účtu žalované alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Z provedených důkazů je tedy zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

38. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

39. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

40. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

41. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalovaná čerpala plnění ve výši celkem 38 695,39 Kč, na které zaplatila 1 000 Kč, jedná se na její straně o bezdůvodné obohacení v částce 37 695,39 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudku).

42. Protože je žalovaná v prodlení s úhradou uvedené, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 10. 4. 2021 do zaplacení, neboť žalovaná byla poprvé vyzvána k zaplacení výzvou z 30. 3. 2021, v níž jí byla stanovena lhůta do 9. 4. 2021. Od data 10. 4. 2021 tedy byla žalovaná v prodlení se zaplacením.

43. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 947,35 Kč, přičemž tato částka představuje 75,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 87,84 % a úspěchu žalované v rozsahu 12,16 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 717 Kč, odměny advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, sestávající z 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí zastoupení, předžalobní upomínka a sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 378 Kč Celkem tedy žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 3 895 Kč. Protože žalobkyni náleží z této částky 75,68 %, přiznal jí soud náhradu nákladů ve výši 2 947,35 Kč, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Soud doplňuje, že nepřiznal žalobkyni odměnu za podání ze dne 1. 12. 2022 a paušální náhradu ve výši 300 Kč, neboť tyto náklady nepovažoval za účelné, když žalobkyně tímto podáním k výzvě soudu doplnila svoji žalobu, se kterou by jinak nebyla úspěšná.