10 C 377/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 046,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 14 058 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 7. 7. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 1 988,95 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 984,96 Kč za dobu od 20. 2.2024 do 26.6.2024, s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 14 546,95 Kč od 27.6.2024 do 19.7.2024 a s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 14 546,95 Kč od 20.7.2024 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 14 546,95 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 488,95 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 752,20 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 14.8.2024 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 16 046,95 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 28. 1. 2024 uzavřela se žalovaným Smlouvu o hotovostním úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla řádně zkoumána jeho úvěruschopnost, a to jednak na základě údajů poskytnutých žalovaným, z dostupných bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku, registru SOLUS a výpisem z bankovního účtu žalovaného. Žalobkyně vycházeje z průměrné měsíční mzdy ve výši 24 100 Kč a výdajů ve výši 15 000 Kč dospěla k závěru, že bonita žalovaného je dostačující. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách po 942 Kč měsíčně, včetně pojištění a sjednaného úroku ve výši 19,99 % ročně, vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 2. 2024. Mezi účastníky sjednán i poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 300 Kč. Dodatkem č. , hodnota, ze dne 19.3.2024 žalobkyně s žalovaným sjednali splátkové volno splatné dne 20.3.2024 s tím, že po dobu splátkových prázdnin se úvěr nadále úročí úrokovou sazbou sjednanou ve smlouvě, o tyto úroky se navýší celková částka k doplacení. Žalovaný hradil splátky až do 20. 2. 2024, následující splátky však již neuhradil. Mezi účastníky byla sjednána pro případ prodlení s placením žalovaného smluvní pokuta a úhrada účelně vynaložených nákladů na vymáhání ve výši 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu. Podle článku 5. Smlouvy ve spojení s bodem 6.

2. Úvěrových podmínek byla žalobkyně oprávněna v případě prodlení žalovaného se splacením celý úvěr zesplatnit a požadovat uhrazení celé dlužné částky najednou. Protože se žalovaný dostal do opakovaného prodlení se splácením, (na dluh uhradil pouze jednu splátk ve výši 942 Kč) využila žalobkyně svého práva a úvěr zesplatnila ke dni 27.6.2024. K tomuto dni podle žalobkyně činil dluh žalovaného na jistině 14 546,95 Kč, na nesplaceném smluvním úroku z úvěru 984,96 Kč (kapitalizovaný ode dne poslední zaplacené splátky, tj. od 20. 2. 2024 do dne předcházejícího zesplatnění, tj. do 26. 6. 2024 a na smluvní pokutě 1 500 Kč. Po zesplatnění žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně proto kromě dlužné jistiny a smluvní pokuty požaduje pak z dlužné jistiny smluvní úrok ve výši 19,9% ročně od 27.6.2024 do 19.7.2024, dále ve snížené výši 14,75% ročně od 20.7.2024 do zaplacení, jakož i zákonný úrok z prodlení od 7.7.2024 do zaplacení. Přestože byl žalovaný o zaplacení upomenut, ničeho žalobkyni neuhradil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 1. 2024, Dodatku č. , hodnota, ze dne 19.3.2023, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Úvěrových podmínek účinných od 18. 10. 2023, Potvrzení o podpisu smlouvy a Splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč. Tento úvěr měl být čerpán převodem na běžný účet. Žalovaný se zavázal splácet tento úvěr v 19 měsíčních splátkách po 942 Kč, vždy ke každému 20. dni v měsíci. První splátka byla splatná dne 20.2.2024, poslední dne 20.8.2025. Mezi účastníky byla sjednána úroková sazba ve výši 19,9 % ročně a poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 300 Kč. Žalovaný měl celkem uhradit 17 892,65 Kč. V případě prodlení se splácením úvěru byl žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 500 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že disponuje dostatečnými finančními zdroji k uhrazení svých závazků včetně závazků vyplývajících z uzavřené smlouvy. Žalovaný na dluh uhradil dne 16.2.2024 pouze jednu splátku ve výši 942 Kč (viz Splátkový kalendář). Podle Dodatku č. , hodnota, ke smlouvě byly žalovanému nastaveny splátkové prázdniny u splátky splatné dne 20.3.2024.

6. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti a úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů a jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč (zaměstnavatel , právnická osoba, .). Celkové výdaje domácnosti měly představovat částku 15 000 Kč včetně splátek úvěrů. Žalobkyně si tyto údaje měla ověřit z bankovního výpisu žalovaného, podle kterého měl jeho příjem podle žalobkyně činit 24 100 Kč. Žalobkyně dále provedla ověření žalovaného v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku i Centrální evidenci exekucí. Podle úvěrové zprávy měl žalovaný jeden existující splátkový úvěr, a to osobní úvěr poskytnutý dne 3.12.2019 se splátkou 2 303 Kč měsíčně, datem ukončení k 20.12.2027 a zbývající částkou ke splacení 110 540 Kč, dále měl žalovaný předčasně ukončený osobní úvěr ze dne 29.10.2020 a odvolaný úvěr ze dne 22.9.2023 na částku 130 000 Kč. Žalovanému byly odmítnuty žádosti na poskytnutí spotřebního úvěru ze dne 22.9.2023 na částku ve výši 620 000 Kč a ve výši 703 000 Kč, rovněž pak i dne 30.7.2023 na částku 574 544 Kč a dne 23.9.2023 mu byla odmítnuta žádost o vydání kreditní splátkové karty s úvěrovým rámcem ve výši 100 000 Kč.

7. Podle výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 1.10.2023 do 28.1.2024, kterým žalobkyně ověřovala jeho úvěruschopnost je patrné, že žalovaný v říjnu 2023 obdržel částku 26 613 Kč od spol. , právnická osoba, a v měsíci listopad 2023 až leden 2024 mu byla připisována mzda od spol. , právnická osoba, . ve výši 17 570 Kč, 27 580 Kč a 24 100 Kč. Mezi příjmy žalovaného patřily částky poukazované od fyzických osob, zejména od , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, . Navýšení obvyklého příjmu žalovaného v měsíci říjnu 2023 tvořila výplata pojistné události ve výši 33 536 Kč pojišťovnou , Anonymizováno, a.s., v listopadu vratka pojistného ve výši 2 602 Kč, částka 2 000 Kč od , jméno FO, označená jako „, Anonymizováno, “ a v lednu 2024 částka 60 000 Kč, kterou poukázal , jméno FO, . Žalovaný poskytnuté finanční prostředky převážně okamžitě spotřeboval, jak je patrné v měsíci listopad 2023, kdy mu byla připsána mzda 27 580 Kč a téhož dne odešla částka ve výši 20 000 Kč. Mezi nejčastější pohyby patří platby na čerpacích stanicích. Součet měsíčních výdajů žalovaného za listopad 2023 činil 41 381 Kč, za prosinec 2023 pak částku 30 613 Kč a za leden 2024 celkem 64 847 Kč. Výdaje žalovaného za tyto měsíce byly vždy vyšší než jeho příjmy.

8. Z potvrzení o vyplacení částky je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč dne 28. 1. 2024 na účet č. , č. účtu, , VS , var. symbol, .

9. Výzvou ze dne 27. 6. 2024 žalobkyně upozornila žalovaného na jeho prodlení se splácením úvěru, úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu ve výši celkem 17 031,91 Kč nejpozději do 6.7.2024.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na jeho běžný účet č. , č. účtu, ve formě úvěru. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit společně se sjednaným úrokem a poplatkem za zprostředkování úvěru v měsíčních splátkách po 942 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci. Žalovaný na dluh uhradil pouze jednu splátku ve výši 942 Kč. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splácením, žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k zaplacení částky 17 031,91 Kč nejpozději do 6.7.2024. Žalovaný však již ničeho žalobkyni nezaplatil.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 14 058 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.

18. V daném případě však i přes písemnou výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Sama úvěrová smlouva neobsahuje žádný údaj o příjmech a výdajích žalovaného. Žalobkyně argumentovala tím, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, dále z dostupných bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a výpisu z bankovního účtu žalovaného. Z Potvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že žalovaný byl svobodný, bydlel u rodičů, jeho průměrný čistý měsíční příjem měl činil 25 000 Kč a výdaje včetně splátek úvěrů měl mít ve výši 15 000 Kč. Z předložených listin vyplývá, že žalobkyně k majetkové situaci žalovaného v době poskytování úvěru nedoložila, že by měla k dispozici potvrzení o zaměstnání žalovaného o výši jeho příjmu ani pracovní smlouvu, ale měla vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalovaného o poukázaných částkách. Z výpisů z účtu žalovaného je zřejmé, že výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy. Příjmy byly tvořeny jednak mzdou od zaměstnavatele a dále pak příležitostnými částkami patrně od příbuzných a známých. Navýšení příjmu žalovaného v období před poskytnutím úvěru dále tvořila částka vyplývající z výplaty pojistné události, tedy nelze tyto příjmy zařadit mezi pravidelné. Z výpisu za uvedené období je zcela evidentní, že žalovaný vždy poskytnuté finanční prostředky spotřeboval. Přestože převážnou část pravidelných plateb tvořily částky hrazené na čerpacích stanicích, žalobkyně nezkoumala, jaké náklady na dopravu má žalovaný do zaměstnání, když z místa bydliště do zaměstnání žalovaný denně ujel cca 80 km. Přestože žalobkyně měla k dispozici přehled příjmů i výdajů žalovaného, řádně je neporovnala, neboť v opačném případě by zjistila, že příjmy žalovaného nejsou dostatečné na to, aby byl schopen hradit měsíční splátku 942 Kč na předmětný úvěr. Žalobkyně sice přihlédla ke skutečnosti, že žalovaný splácel jiný, dříve poskytnutý úvěr splátkou ve výši 2 303 Kč, nicméně již nepřihlédla ke skutečnosti, že žalovanému zbývalo uhradit částku 110 540 Kč a dále, že žalovanému byla v červenci 2023 odmítnuta žádost o úvěr ve výši 574 544 Kč a v září 2023 dvě žádosti o úvěr ve výši 620 000 Kč a ve výši 703 800 Kč tedy, že už v době před poskytnutím úvěru nebyl vyhodnocen jako spolehlivý žadatel a plátce. Podle shora uvedených zjištění měla mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 Zosú.

19. Soud proto posoudil úvěrovou smlouvu ze dne 28. 1. 2024 jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. , spisová značka, „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, , jméno FO, , srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“21. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč a že žalovaný jí uhradil 942 Kč, jedná se na straně žalovaného ve zbývajícím rozsahu 14 058 Kč o bezdůvodné obohacení (15 000 – 942), které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

22. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 14 058 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 7. 7. 2024 do zaplacení, když žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dluhu výzvou ze dne 27. 6. 2024, v níž mu byla stanovena lhůta k úhradě nejpozději do 6. 7. 2024. Protože ode dne následujícího je žalovaný v prodlení rozhodl soud, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

23. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem pod bodem III. rozsudku ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady částky 16 046,95 Kč a soud jejímu nároku vyhověl co do částky 14 058 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 87,61 % z předmětu řízení a neúspěšná v rozsahu 12,39 % z předmětu řízení. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu žalobkyně odečíst její neúspěch. Náklady řízení žalobkyně jsou představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč, dále paušální náhradou nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 1 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. – za 2 úkony (výzvy k plnění, podání žaloby) po 100 Kč, celkem 200 Kč. Protože žalovaný je povinen uhradit 75,22 % nákladů řízení, přiznal soud žalobkyni nárok na zaplacení částky ve výši 752,20 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. rozsudku lhůtu k plnění rovněž v trvání tří dnů.