10 C 39/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 462 300 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 462 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 22. 11. 2023 do zaplacení, se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení 63 404 Kč k rukám právní zástupkyně žalované, , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30. 1. 2024 domáhal zaplacení částky ve výši celkem 462 300 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Žalobce uvedl, že účastníci spolu žili od roku 2012 jako druh a družka a narodily se jim dvě děti. Podle žalobce měli účastníci vždy oddělené finance. Žalobce a žalovaná nejprve společně bydleli v bytové jednotce žalované, kterou žalovaná následně zcizila a pro potřeby rodiny se rozhodla postavit rodinný dům na jejích pozemcích v k.ú. , adresa, . V prosinci 2018 byl rodinný dům hotov a účastníci se do něj nastěhovali i s jejich nezletilými dětmi. Žalovaná neměla dostatek finančních prostředků na stavbu domu, a proto uzavřela se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, smlouvu o hypotečním úvěru reg. č. , hodnota, , který se zavázala splácet. Protože se však žalovaná dočasně ocitla v těžké finanční situaci, začal jí žalobce dočasně předávat své finanční prostředky na splátky hypotečního úvěru. Žalobce takto poskytl žalované v době od 15. 1. 2019 do 15. 12. 2022 na úhradu jejího závazku celkem 462 300 Kč, přičemž hradil i další platby pro potřeby společné domácnosti účastníků, zejména náklady spojené s bydlením, tj. média a služby. Po ukončení soužití účastníků v lednu 2023 ztratil žalobce titul k užívání výše uvedené nemovitost, a byl nucen ji opustit. Žalobce proto požádal žalovanou o vrácení celé částky, což žalovaná odmítla a ničeho mu nezaplatila.

2. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou a navrhla, aby ji soud zamítl. Žalovaná potvrdila, že účastníci spolu žili od dubna 2012 jako druh a družka, a narodily se jim dvě děti. Účastníci se rozešli koncem ledna 2023. Poté, co účastníci začali společně bydlet, žalobce v podstatě ničeho žalované nepřispíval na bydlení, ani na chod společné domácnosti, protože splácel dluhy z jeho bývalého manželství. Žalovaná za žalobce hradila i různé platby, a dne 5.2.2015 doplatila ze svých finančních prostředků za žalobce dva dluhy, a to ve výši 68 450 Kč a ve výši 53 150 Kč; žalobce jí tyto finanční prostředky do dnešního dne nevrátil. Za soužití účastníků žalovaná postavila rodinný dům, jehož výstavbu financovala i z výše uvedeného hypotečního úvěru. Žalovaná dále uvedla, že jí žalobce začal od srpna 2015 přispívat na vedení společné domácnosti. Od 15. 1. 2019 do 15. 11. 2019 jí zaslal na účet celkem částku 102 300 Kč jako příspěvek na hypotéku, nicméně další platby na její účet nebyly nijak účelově označeny, a jednalo se tak o platby na náklady na společnou domácnost. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že platby žalobce byly určeny na hypotéku, žalovaná namítla, že jí žalobce za dobu partnerského soužití nikdy ničeho neplatil za to, že mu umožnila užíval její nemovitosti, a proto na její straně nevzniklo bezdůvodné obohacení. Podle žalované hradil žalobce platby dobrovolně ze spravedlivého důvodu, tedy z důvodu společného bydlení účastníků na základě jejich partnerského vztahu. Žalovaná jako obranu proti nároku žalobce vznesla kompenzační námitku ve smyslu ust. § 98 o.s.ř. ve výši 121 600 Kč, resp. částek 68 450 Kč a 53 150 Kč, které za žalobce uhradila.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že spolu žili jako druh a družka od roku 2012 a narodily se jim dvě děti. Účastníci společně i s nezletilými dětmi bydleli v rodinném domě č.p. , číslo popisné, , který je součástí pozemku parc.č. st. , hodnota, v k.ú. , adresa, , jehož výlučným vlastníkem je žalovaná. Předmětný dům byl dokončen v prosinci roku 2018. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalovaná je výlučným vlastníkem i pozemku parc.č. st. , hodnota, , to vše v k.ú. , adresa, . Žalovaná financovala stavbu uvedeného rodinného domu č.p. , číslo popisné, z hypotečního úvěru čerpaného na základě smlouvy o hypotečním úvěru reg. č. , hodnota, uzavřené se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále také „hypotéka“ či „hypoteční úvěr“) (viz rovněž informace o úvěru). Žalobce uhradil v době od 15. 1. 2019 do 15. 12. 2022 na účet žalované č. , č. účtu, z jeho účtu č. , č. účtu, celkem částku 462 300 Kč (viz rovněž vybrané pohyby na účtu). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, v tomto období (15. 1. 2019 do 15. 12. 2022) činilo v daném místě a čase obvyklé nájemné 30 000 Kč měsíčně. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že ukončili své soužití v lednu 2023. Soud vzal tyto nesporné skutečnosti za svá skutková zjištění dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř.

4. Z výpisů z účtu žalobce za leden 2019 až leden 2023 soud zjistil, že žalobce zaslal na účet žalované od ledna 2019 do listopadu 2019 měsíčně vždy částku 9 300 Kč s poznámkou „hypotéka“. Od prosince 2019 do ledna 2020 a od března 2020 do prosince 2022 pak zaslal žalované měsíčně vždy 10 000 Kč rovněž s poznámkou „hypotéka“. Celkem tak na splátky hypotéky poukázal žalované 462 300 Kč. Podle výpisu z účtu dále žalobce měsíčně platil náklady na vodu a elektřinu v předmětném domě (viz poznámky u plateb a čísla účtů příjemců). Žalobce takto za vodu uhradil od ledna 2019 do září 2020 měsíčně vždy 1 000 Kč s výjimkou února 2020, kdy neuhradil ničeho, a v březnu 2020 uhradil 2 x 1 000 Kč, od října 2020 do srpna 2022 pak zaplatil vždy 1 300 Kč měsíčně, a od října 2022 do prosince 2022 vždy 1 340 Kč měsíčně. Na elektřinu zaplatil od ledna 2019 do srpna 2019 vždy 2 500 Kč měsíčně, od září 2019 do ledna 2020 a od března 2020 do června 2022 uhradil vždy 2 740 Kč měsíčně (s tím že v dubnu 2020 uhradil tuto částku dvakrát), a od července 2022 do prosince 2022 pak zaplatil vždy 3 620 Kč měsíčně. Celkem takto žalobce zaplatil 189 800 Kč. Žalobce dále zaslal ze svého účtu žalované na její účet v roce 2019 v lednu částku 4 000 Kč s označením „kája“, v únoru a březnu vždy 7 000 Kč, v dubnu 10 000 Kč, v květnu 9 000 Kč, v červnu 6 000 Kč, v červenci celkem 25 000 Kč, v říjnu 4 000 Kč, a v září a listopadu vždy 5 000 Kč, v roce 2020 v březnu 1 900 Kč, v roce 2021 v dubnu 10 000 Kč, v srpnu 5 000 Kč s poznámkou „ahoj miláčku“, v září 3 000 Kč s poznámkou „pac a pusu“, v listopadu 4 000 Kč a v prosinci 11 000 Kč, v roce 2022 v lednu 9 000 Kč, v únoru 5 000 Kč s poznámkou „pac a pusu“, v dubnu 8 000 Kč, v červnu a červenci vždy 3 000 Kč, v říjnu 10 000 Kč a listopadu 6 000 Kč. Celkem tak žalobce zaslal žalované 143 900 Kč (bez označení účelu plateb), resp. 160 900 Kč včetně plateb označených jako „kája“, „ahoj miláčku“ a „pac a pusu“, (tj. ve výši celkem 17 000 Kč).

5. Sdělení ČSOB, a.s. spolu s výpisy z účtu žalované za období od ledna 2019 do prosince 2022 potvrzují platby žalobce žalované s tím, že měsíční platby žalobce ve výši 9 300 Kč jsou označeny poznámkou „hypotéka“, poté navýšení měsíční platby na částku 10 000 Kč již na výpisech z účtu žalované není žádný účel platby uveden. Z výpisů je rovněž zřejmé, že žalovaná z tohoto účtu hradila splátky předmětné hypotéky.

6. Žalobce vyzval žalovanou předžalobní výzvou ze dne 20. 11. 2023 k vrácení částky 462 300 Kč jako plnění poskytnutého žalobcem žalované na splátky výše uvedeného hypotečního úvěru, a stanovil jí lhůtu nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalované doručena 22. 11. 2023 (viz dodejka).

7. Z e-mailu ze dne 27. 11. 2023 , e-mail, , (ohledně něhož bylo mezi účastníky nesporné, že se jedná o e-mail žalované, což vzal soud za své skutkové zjištění dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř.), je zřejmé, že žalovaná nárok žalobce odmítla.

8. Podle potvrzení ze dne 5. 2. 2015 byla z účtu žalované zaplacena částka 68 450 Kč na účet č. , č. účtu, a částka 53 150 Kč na účet č. , č. účtu, . Ze sdělení , právnická osoba, ze dne 30. 5. 2024 je zřejmé, že vlastníkem obou účtů byl ke dni 5. 2. 2015 žalobce.

9. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, neboť je s ohledem na svá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, považoval za nadbytečné.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázané, že účastníci společně žili od roku 2012 jako partneři a narodily se jim dvě děti. Za účelem jejich společného bydlení byl postaven na pozemku žalované parc.č. st. , hodnota, v k.ú. , adresa, rodinný dům č.p. , číslo popisné, , který se stal jeho součástí pozemku, a jehož vlastníkem je tedy žalovaná. Účastníci společně v rodinném domě žili od roku 2018, kdy byl dům dokončen. Za účelem výstavby rodinného domu žalovaná čerpala hypoteční úvěr u , právnická osoba, . na základě smlouvy o hypotečním úvěru reg. č. , hodnota, , který pak měsíčně splácela. Žalobce přispíval žalované finanční prostředky na úhradu hypotečního úvěru, a od ledna 2019 do prosince 2022 uhradil na účet žalované celkem 462 300 Kč. Dále hradil náklady na vodu a elektřinu v předmětném domě, a za uvedené období takto zaplatil celkem 189 800 Kč. Žalobce rovněž zasílal žalované další finanční prostředky, a celkem jí poukázal na její účet dalších 143 900 Kč (bez označení účelu plateb), resp. 160 900 Kč, tj. včetně částky ve výši 17 000 Kč určené přímo pro žalovanou s ohledem na označení účelu plateb. Mezi účastníky bylo nesporné, že v předmětném období činilo obvyklé nájemné rodinného domu v daném místě a čase 30 000 Kč měsíčně. Soud vzal dále za prokázané, že žalovaná uhradila žalobci dne 5. 2. 2015 celkem 121 600 Kč (viz bod 8 odůvodnění rozsudku). Poté, co se účastníci v lednu 2023 rozešli, žalobce vyzval žalovanou k vrácení částky 462 300 Kč, což však žalovaná odmítla.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 1868 odst. 1 o.z. zaváže-li se několik dlužníků k témuž plnění, nebo zaváže-li se dlužník několika věřitelům k témuž plnění, spravují se společný dluh i společná pohledávka podle zásad o spoluvlastnictví.

13. Podle § 1122 odst. 3 o.z. se má za to, že podíly (spoluvlastníků) jsou stejné.

14. Podle § 1982 odst. 1 o.z. platí, že dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

15. Podle § 1987 odst. 1 o.z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

16. V řízení bylo prokázáno, že účastníci společně bydleli s jejich dětmi v rodinném domě žalované od roku 2018. Na výstavbu tohoto rodinného domu čerpala žalovaná hypoteční úvěr, který postupně splácela. Z důvodu společného bydlení a spolužití účastníků žalobce pravidelně přispíval žalované na splátky uvedeného úvěru každý měsíc nejprve částkou 9 300 Kč a poté od prosince 2019 částkou 10 000 Kč (s výjimkou února 2020, kdy neuhradil ničeho), a tedy v období od ledna 2019 do prosince 2022 poskytl žalované celkem 462 300 Kč. Přestože žalovaná namítala, že z výpisů z jejího účtu není u plateb ve výši 10 000 Kč zasílaných jí měsíčně od prosince 2019 do prosince 2022 zřejmé, že byly určeny právě na hypoteční úvěr, má soud za to, že z výpisů z účtu žalobce účel plateb zcela zřejmý je. Žalobce každou jednotlivou platbu označil jako „hypotéka“, a zřejmě jen pochybením banky žalobce či žalované se účel platby nezobrazil ve výpisech z účtu žalované. Žalobce pak tyto příspěvky zasílal žalované pravidelně a ve stejné výši každý měsíc, a proto má soud za to, že žalované musel být jejich účel znám, tedy že se jednalo o příspěvky právě na hypotéku žalované. Je nepravděpodobné, aby žalobce od prosince 2019 přestal žalované na hypotéku přispívat, (přestože ta ji i nadále splácela), a začal žalované zasílat pravidelně částku 10 000 Kč měsíčně spolu s občasnými dalšími platbami uvedenými pod bodem 4 odůvodnění tohoto rozsudku.

17. Jak výše uvedeno, žalobce hradil uvedené příspěvky na hypoteční úvěr žalované z důvodu jejich společného bydlení. Pro soud není podstatné, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda v tom smyslu, že tím má být kompenzováno jeho (bezplatné) bydlení v domě žalované, (a v tom případě by žaloba nebyla důvodná bez dalšího), anebo zda tak žalobce činil, protože mu žalovaná umožnila bezplatné bydlení v domě, a on se proto rozhodl jí tímto způsobem na náklady přispívat. Vzhledem k tomu, že se účastníci následně rozešli v lednu 2023, odpadl důvod těchto plateb „na bydlení“, a na straně žalované by mohlo vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o.z., které by byla povinna vydat žalobci v případě, že by mu neposkytla žádné protiplnění. Tak tomu však nebylo právě proto, že žalobce bezplatně bydlel v nemovitosti žalované. V případě, že by totiž účastníci nežili v domě žalované, ale v nájemním bydlení, resp. bydlení jiného vlastníka, museli by za užívání obdobného rodinného domu měsíčně společně platit obvyklé nájemné, na jehož placení by se každý z nich podílel rovným dílem ve smyslu § 1868 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 1122 odst. 3 o.z. Soud ohledně svých závěrů odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3194/2009, který se sice týká bydlení manželů v domě třetí osoby a investic do domu, ale vyplývá z něj, že v případě bezúplatného bydlení pak „Pokud nebude zjištěn jiný důvod investic manželů do domu než jejich bydlení, bude třeba uzavřít, že šlo o investice provedené proto, že účastníci dům užívali, a tudíž investicemi zlepšovali i vlastní bydlení. Přitom nelze přehlédnout, že tak fakticky částečně kompenzovali výhodu bezplatného bydlení. Teprve v okamžiku, kdy skončí možnost účastníků v domě bydlet, odpadá právní důvod investic a mohlo by vzniknout bezdůvodné obohacení vlastníka domu, ovšem jen potud a v té míře, pokud investice účastníků nebyly kompenzovány hodnotou plnění (bydlení), kterého se jim dostalo.“. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v případě bydlení manželů (a tedy nikoliv partnerů) v nemovitosti, která náleží výlučně jednomu z nich, a kteří hradili ze společných prostředků hypotéku na předmětnou nemovitost – v takovém případě může rovněž dojít k bezdůvodnému obohacení toho manžela, který je výlučným vlastníkem nemovitosti, a toto bezdůvodné obohacení je pak třeba kompenzovat formou vypořádání vnosu do společného jmění manželů, tj. vrácení „bezdůvodně získaných“ prostředků. Jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3428/2020, v němž soud konstatoval, že „Je-li v době trvání SJM ze společných prostředků hrazena hypotéka na nemovitost, ve které bydlí, resp. ji užívá rodina manželů, a jde tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Dle toho je následně možno rozhodnout, zda se vnos ze SJM vypořádá, či nikoli.“. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2539/2023. Soud má proto za to, že v případě že je investováno do výlučného majetku jen jednoho ze společně žijících osob, a tyto investice jsou kompenzovány poskytnutím bydlení, platí uvedené závěry Nejvyššího soudu i pro nesezdané partnery. Soud v tomto směru rovněž odkazuje i na komentář C.H. Beck k ust. § 2991 o.z.: Bílková, Jana, Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 97: „Právním důvodem plnění jsou (mj.) vztahy účastníků. Zánikem právního vztahu právní důvod plnění odpadá. Dojde-li k zhodnocení rodinného domu ve vlastnictví manželky/snoubenky vynaložením investic z výlučného majetku manžela/snoubence, je právním důvodem plnění (zhodnocení stavby) manželství/zasnoubení účastníků a výkon práva bydlení. Rozvod manželství/rozchod snoubenců a zánik možnosti užívání rodinného domu manželem/snoubencem je odpadnutím právního důvodu plnění formou zhodnocení majetku. Manželka/snoubenka je povinna vydat snoubenci majetkový prospěch. Vypořádání bezdůvodného obohacení je nutno posuzovat i podle majetkového prospěchu založeného manželovi/snoubenci bezplatným užíváním rodinného domu (bydlením). „Spravedlivé vypořádání právního vztahu totiž musí vycházet ze zásady ekvivalence“ (NS 22 Cdo 3194/2009).“ Uvedené závěry se tak zcela zřejmě týkají i nesezdaných partnerů, kterými snoubenci zcela jistě jsou.

18. Mezi účastníky bylo nesporné, že v předmětném období, tj. od ledna 2019 do prosince 2022, kdy žalobce přispíval žalované na hypoteční splátky, činilo obvyklé nájemné 30 000 Kč měsíčně, a žalobce by z něj měl hradil polovinu jak výše uvedeno, tj. 15 000 Kč měsíčně. Za celé období, které je předmětem žaloby, by žalobce musel za své bydlení zaplatit 12 (měsíců) x 4 (roky) x 15 000 Kč (obvyklého nájemného měsíčně), tj. celkem 720 000 Kč. Protože v řízení vyšlo najevo, že žalobce kromě příspěvků na hypotéku žalované platil i náklady na vodu a elektřinu v domě, je třeba k celkové částce příspěvků 462 300 Kč připočítat ještě žalobcem zaplacené náklady na vodu a elektřinu ve výši celkem 189 800 Kč (viz 4 odůvodnění rozsudku). Protože žalobce na bydlení uhradil celkem 652 100 Kč (462 300 + 189 800), což je méně, než kolik by byl nucen hradit za své bydlení, pokud by účastníci nežili v domě žalované, nevzniklo na straně žalované žádné bezdůvodné obohacení, které by byla nucena žalobci vrátit. Soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobce není důvodný.

19. Soud doplňuje, že i v případě, že by zohlednil i další platby žalobce zaslané jím na účet žalované ve výši celkem 143 900 Kč (bez označení účelu plateb), resp. 160 900 Kč (včetně plateb určených výlučně pro žalovanou) (viz rovněž bod 4 odůvodnění rozsudku), jednalo by celkem o částku 796 000 Kč, resp. 813 000 Kč, kterou žalobce zaplatil. Tyto částky již sice převyšují částku 720 000 Kč dle bodu 18 odůvodnění rozsudku, a to o částku 76 000 Kč, resp. 93 000 Kč, ovšem žalovaná pro tento případ uplatnila proti nároku žalobce kompenzační námitku až co do částky 121 600 Kč, kterou za žalobce zaplatila 5. 2. 2015. Vzhledem k tomu, že tato částka převyšuje nárok žalobce, nebyla by ani v tomto případě žaloba důvodná.

20. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., žalovaná byla v řízení plně úspěšná a má tedy právo na plnou náhradu jejích nákladů. Žalované vznikly náklady za její právní zastoupení, jež představují mimosmluvní odměnu za 5 úkonů právní služby po 10 180 Kč (dle ust. § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhradu hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 300 Kč (dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.; (tj. převzetí a příprava žaloby, sepis vyjádření z 26. 4. 2024, sepis vyjádření z 12. 6. 2024 a 2 x účast na jednání (dne 17. 5. 2024 a 17. 7. 2024), to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 11 004 Kč. Celkem tedy soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 63 404 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve sporu zastoupena advokátkou, uložil soud celkovou částku nákladů řízení zaplatit přímo této advokátce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.