10 C 393/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení 18 334,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 1 060,78 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 52 Kč za dobu od 11. 10. 2021 do 1. 12. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 060,78 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 17 273,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 510,43 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 18 334,36 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení a dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 214,22 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 237,58 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 6. 2022 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 18 334,36 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 17. 3. 2018 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky do limitu 16 000 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek spolu s úrokem ve výši 12 % ročně, poplatkem za správu a vedení kartového účtu, jakož i další případné platby za úkony související s poskytnutím úvěru tak, že vždy uhradí 3,2 % z částky čerpaného a nesplaceného úvěru a 100 % částky úroků z úvěru a poplatků vyúčtovaných za daný měsíc (tzv. celková minimální úhrada). Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že pokud by žalovaný takto úvěr nesplácel, staly by se úroky z úvěru a cena k datu jejich splatnosti stávají součástí jistiny úvěru. Žalovaný postupně načerpal bezhotovostně i výběrem z bankomatu celkem 177 706,38 Kč a postupně uhradil celkem 176 645,60 Kč. Žalovanému byly v souvislost se smlouvou účtovány úroky z úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornila jej na možnost zesplatnění celého dluhu. Žalovaný však ani poté dluh neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně proto smlouvu o úvěru vypověděla a požádala žalovaného o vrácení celé dlužné částky ke dni 11. 10. 2021, čímž úvěr zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně poté svoji pohledávku za žalovaným postoupila včetně příslušenství na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2021, s účinností k 1. 12. 2021. Žalovaný byl o postoupení vyrozuměn, ničeho však ani přes výzvu žalobkyně k zaplacení, neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně s tím vyslovila souhlas a u žalovaného se má za to, že s takovým postupem souhlasil, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagoval. (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 29.10.2010 zapsána do obchodního rejstříku a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

6. Ze smlouvy o úvěru bez data, Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], Ceníku uvedené společnosti, Ceníku pro soukromou klientelu, oznámené o úrokových sazbách a Obchodních podmínek, jakož i z Dodatku ke smlouvě o kartovém účtu bez data soud zjistil, že společnost [právnická osoba] (tedy právní předchůdkyně žalobkyně) měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu, na základě které se zavázala založit žalovanému kartový účet č. [bankovní účet] a vydat mu kreditní kartu. Právní předchůdkyně žalobkyně se rovněž zavázala poskytnout žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve formě úvěrového limitu ve výši 16 000 Kč (dle Dodatku) za podmínek uvedených ve smlouvě a Dodatku. Smlouva však neobsahuje žádný podpis ani označení osoby, která ji měla podepsat jak za právní předchůdkyni žalobkyně, tak za žalovaného.

7. Podle PDF kopie na č.l. 71 a č.l. 72 spisu bylo na telefon [tel. číslo] sděleno, že pro dokončení žádosti o kreditní kartu na jméno žalovaného ve výši 10 000 Kč, resp. 16 000 Kč je třeba použít autorizační SMS kód [číslo], resp. [číslo].

8. Ze sdělení právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 13. 1. 2023 spolu s výpisem z osobního účtu žalovaného za dobu od 1. 10. 2017 do 31. 3. 2018 soud zjistil, že žalovaný měl na jeho účtu k počátku každého z měsíců vždy záporný zůstatek, který se navyšoval. K 1. 10. 2017 činil tento částku - 15 975,78 Kč a k 1. 3. 2018 pak činil - 33 499,98 Kč. Průměrný měsíční příjem žalovaného za uvedené období činil 23 061 Kč měsíčně s tím, že žalovaný měl jeden zdroj příjmů – mzdu. Z výpisů z účtu je dále zřejmé, že žalovaný čerpal kontokorent a splácel úvěr.

9. Z posouzení úvěruschopnosti klienta, datum žádosti 25. 3. 2018 vyplývá, že žádost o úvěr byla poskytnuta prostřednictvím internetového bankovnictví v rámci tzv. kreditní linky. Žalovaný měl v žádosti uvést, že jeho příjem činí 25 000 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně však akceptovala příjem ve výši 23 061 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaný nebyl v insolvenci, dále ověřila jeho splátkovou morálku a v interní evidenci pak skutečnost, že u žalovaného neměla zaznamenány žádné negativní informace, např. záznam o podvodném jednání. Žalovaný měl uvést, že má výdaje ve výši 5 000 Kč a má splátky ve výši 3 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu na částku 12 000 Kč. Dále zjistila, že žalovaný čerpal kontokorent s orientační splátkou 2 750 Kč, a spotřební úvěr se splátkou 2 611 Kč a dále měl mít kreditní splátkovou kartu se splátkou 500 Kč měsíčně, která byla nahrazena novým úvěrem se splátkou 800 Kč měsíčně. Celkové splátky žalovaného tak měly činit 6 161 Kč měsíčně.

10. Podle transakční historie a výpisů z kartového účtu žalovaného za dobu od 17. 3. 2018 do 10. 10. 2021 žalovaný načerpal celkem 177 706,38 Kč, a uhradil postupně celkem 176 645,60 Kč.

11. Podle tabulky ZUV žalobkyně vypočetla svůj nárok na částku 18 334,36 Kč, který zahrnoval i výpočet úroků a úroků z prodlení.

12. Právní předchůdkyně žalobkyně písemně informovala žalovaného výzvou před zesplatněním ze dne 6. 9. 2021 o prodlení s úhradou dlužných splátek a vyzvala jej k zaplacení dluhu do 10. 10. 2021 a upozornila ho na možnost zesplatnění dluhu. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani poté ničeho neuhradil, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr za okamžitě splatný k 11. 10. 2021 a informovala o tom žalovaného dopisem ze dne 12. 10. 2021.

13. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 11. 2021, přílohy č. 1 – Seznam pohledávek, přílohy č. 7 – Potvrzení o zaplacení kupní ceny a Dohody o úplatě ze dne 30. 11. 2021 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni.

14. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 12. 2021 spolu s přílohou a podacím lístkem ze dne 16. 12. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky a výši závazku informován právní předchůdkyní žalobkyně, a současně byl vyzván k zaplacení dluhu žalobkyni.

15. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolnému splnění závazku předžalobní výzvou ze dne 20. 4. 2022 v dodatečné lhůtě do 5. 5. 2022. Výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 4. 2022 (viz podací lístek z daného dne).

16. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

17. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný měli uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, která však nebyla žádnou ze stran podepsána. Právní předchůdkyně žalobkyně však poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 177 706,38 Kč, a žalovaný jí uhradil celkem 176 645,60 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2021, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 12. 2021. Žalovaný však na dluh ničeho dalšího neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

18. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

19. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

20. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

21. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

24. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

25. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

26. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

27. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

28. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

29. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

30. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

31. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

32. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

33. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

35. V daném případě dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Podpis žalovaného na smlouvě nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalovaný smlouvu skutečně podepsal. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis.

36. Podle PDF kopie na č.l. 71 a č.l. 72 měl být podpis žalovaného připojen na smlouvu, resp. žalovaný měl pro dokončení žádosti o kreditní kartu na jméno žalovaného použít autorizační SMS kód. Tato skutečnost však ze smlouvy předložené žalobkyní nevyplývá a není zřejmé, že tak žalovaný skutečně učinil, a že tak učinil právě on, a že po té, kdy měl být podpis připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

37. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, právní předchůdkyně žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalovaného úvěr splácet. Podle tvrzení žalobkyně měla být smlouva uzavřena 17. 3. 2018, nicméně posouzení úvěruschopnosti klienta je až z doby po údajném uzavření smlouvy, tj. 25. 3. 2018. Nad to příjem žalovaného činil 23 061 Kč (viz i výpisy z jeho osobního účtu), a podle posouzení úvěruschopnosti klienta právní předchůdkyně žalobkyně stanovila pouze hypotetické výdaje žalovaného na částku 12 000 Kč, aniž by jí však bylo známo, v jaké formě bydlení žalovaný žije, zda zde žije sám či s další osobou či osobami, zda má nějakou vyživovací povinnost a jaké jsou jeho výdaje na bydlení a stravu. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že ověřila jeho splátkovou morálku, pak soud má o tom pochybnost, neboť podle posouzení úvěruschopnosti klienta měl žalovaný měsíčně orientačně splácet 2 750 Kč, na spotřební úvěr 2 611 Kč a na kreditní splátkovou kartu 500 Kč měsíčně. Z výpisu z jeho osobního účtu je pak zřejmé, že mu jeho příjmy nepostačovaly ke krytí jeho výdajů, neboť za dobu od 1. 10. 2017 do 31. 3. 2018, tj. která měla předcházet uzavření předmětné smlouvy, měl žalovaný každý měsíc vždy záporný zůstatek, který se navyšoval. Je tak zřejmé, že žalovaný nebyl schopen případný úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a řádně neporovnala jeho příjmy a výdaje ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože nebylo zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, dospěl soud k závěru, že i z tohoto důvodu je uvedená smlouva neplatná.

38. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

39. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

40. Soud má proto za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

41. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 177 706,38 Kč a že žalovaný zaplatil 176 645,60 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení v částce 1 060,78 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Protože právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 1 060,78 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

42. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 1 060,78 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 11. 10. 2021 do 1. 12. 2021 v kapitalizované výši 52 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 060,78 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení..

43. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.