10 C 394/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: právnická osoba s.r.o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 : Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 50 948,- Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, za dobu od , datum, do , datum, a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši , částka, k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru č. , číslo, , kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, s. r. o., IČO , IČO, . Na základě této smlouvy uzavřené dne , datum, prostřednictvím elektronické komunikace, jejíž nedílnou součástí jsou Obchodní podmínky smlouvy, poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bezhotovostně, převodem na jeho účet úvěr ve výši , částka, poté, co žalovaný zaslal verifikační platbu v rozmezí 0,01 – , částka, ze svého účtu na účet právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím, tedy smluvním kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , tj. cekem , částka, , ve 35 pravidelných měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy k 18. dni příslušného měsíce, a to nejpozději do , datum, . Žalobkyně dále uvedla, že prověřila bonitu žalovaného nahlédnutím do registrů – insolvenční rejstřík, bankovní a nebankovní registr klientských informací za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, a právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Současně vznikla žalovanému podle žalobkyně povinnost uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , o čemž byl žalovaný písemně informován oznámením o postoupení pohledávky. S ohledem na to, že žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, žalobkyně požadovala zaplacení jistiny ve výši , částka, , náklady na mimosoudní vymáhání ve výši , částka, a smluvní pokutu ve výši , částka, za dobu od , datum, do , datum, a úrok z prodlení. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne , datum, .

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Protože se účastníky k výzvě soudu nevyjádřili, rozhodl soud věc, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze žalobkyní předložené Smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne , datum, a všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, s.r.o. měla uzavřít se žalovaným smlouvu o úvěru a poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit ve 35 měsíčních splátkách po , částka, s úrokem 57,69 %, tedy zaplatit celkem , částka, . Uvedená smlouva ani obchodní podmínky neobsahují vlastnoruční podpis žalovaného, ani elektronický podpis, ani jiné elektronické značky prokazující uzavření smlouvy žalovaným a neobsahují ani podpis společnosti , právnická osoba, s.r.o.

6. Z výpisu z běžného účtu a přehledu čerpání úvěru soud zjistil, že dne , datum, byla zaslána z účtu žalovaného č. , č. účtu, platba ve výši , částka, a že společnost , právnická osoba, s.r.o. vyplatila žalovanému na jeho dne , datum, s variabilním symbolem, tel. číslo, částku , částka, )viz rovněž mimořádný výpis z účtu z října 2022).

7. Upomínkami ze dne , datum, a , datum, byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. Výzvou ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu do , datum, .

8. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, ve spojení s podacím lístkem dokládajícím odeslání upomínky dne , datum, , soud zjistil, že s ohledem na to, že žalovaný svůj dluh nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně jej zesplatnila a žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky.

9. Z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek spolu s přílohami ze dne , datum, , výpisu z obchodního rejstříku, Společného prohlášení o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávky spolu s plnou mocí a potvrzení o úplatě ze dne , datum, soud zjistil a vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena včetně příslušenství z právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti , právnická osoba, s.r.o. na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, ve spojení s podacím archem ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky a výši závazku informován právní předchůdkyní žalobkyně. Dopisem z , datum, byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu a byla mu poskytnuta dodatečná lhůta k plnění do , datum, .

10. Žalobkyně opětovně upomenula žalovaného k zaplacení dopisem z , datum, a dále dopisem ze dne , datum, , v němž mu stanovila dodatečnou lhůtu k zaplacení do , datum, . Tato upomínka byla žalovanému odeslána , datum, )viz podací arch).

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši , částka, , která mu byla připsána na účet č. , č. účtu, dne , datum, poté, co žalovaný zaslal na účet žalobkyně vertifikační platbu ve výši , částka, . Žalovaný ničeho dalšího nezaplatil, přestože byl opakovaně upomínán o zaplacení.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

17. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

19. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

20. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

21. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

22. Soud dále vycházel z ust. § 2991 odst. 1 o.z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

24. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující, označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

25. Soud se zabýval tvrzením žalobkyně, že se její právní předchůdkyně uzavřela se žalovaným písemnou smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelský úvěr, jak je zřejmé z charakteru smlouvy. Z provedených důkazů však vyplývá, že smlouva měla být uzavřena nikoliv v listinné podobě, ale v podobě elektronické. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel, neboť smlouvu nijak nepodepsal. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě), žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána se žalovaným, že ten uzavřel smlouvu právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

26. Nad to je z předložených důkazů zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně neposoudila jeho úvěruschopnost. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Ze žádného z dokumentů nevyplývá, jaké byly příjmy a jaké byly výdaje žalovaného, co konkrétně tyto výdaje tvořilo a žalovaný měl dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a i z tohoto důvodu je smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

27. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci, (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z , datum, , ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z , datum, ), nebo C-76/10, Pohotovosť, z , datum, ). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne , datum, ve věci C-679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

28. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

29. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku , částka, , jedná se proto na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Žalovaný však na tento dluh uhradil právní předchůdkyni žalobkyně verifikační platbu ve výši , částka, , o kterou by měl být dluh vůči žalobkyni ponížen (, částka, – , částka, ), a jeho dluh proto činí , částka, . Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, s.r.o., následně postoupila svoji pohledávku za žalovaným v souladu s ustanovením § 1879 o.z. na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, podle § 1882 odst. 1 o.z.. Žalobkyně je tak ve věci aktivně věcně legitimována. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky , částka, , a proto jí co do této částky vyhověl (výrok II. rozsudku), a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok III).

30. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky , částka, ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni za dobu od , datum, do , datum, , neboť žalovaný byl poprvé vyzván k zaplacení výzvou z , datum, k okamžitému zaplacení dluhu. Soud pak tento úrok z prodlení přiznal v kapitalizované výši , částka, ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř., jak žalobkyně požadovala, byť za tuto dobu činí z částky , částka, kapitalizovaný úrok z prodlení , částka, . Soud proto rozhodl, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno a ve zbývajícím rozsahu nárok na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok III. rozsudku).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak že žalobkyni, která nebyla úspěšná v pouze nepatrné části, přiznal právo na náhradu v plné výši. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po , částka, (převzetí a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po , částka, podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši , částka, , celkem tak , částka, (výrok IV. rozsudku).

32. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. a IV. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách a žalovaný o tuto možnost ani nepožádal.