10 C 395/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 987,14 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 14 096,73 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 2. 10. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 6 890,41 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 19 187,14 Kč od 2. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 090,41 Kč od 2. 10. 2022 do zaplacení., se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 598,34 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 15. 8. 2023 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 20 987,14 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 9. 10. 2020 Smlouvu o úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím systému internetového bankovnictví George, pomocí aplikace George klíč, a byla podepsána elektronickým podpisem. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 377 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 15,99 % ročně spolu s dalšími cenami za případné služby podle aktuálního sazebníku, splatných k 20. dni daného kalendářního měsíce. Před uzavřením smlouvy se žalovanou žalobkyně ověřila její dostatečnou úvěruschopnost. Žalovaná úvěr splácela, a celkem uhradila 5 903,27 Kč, přesto však porušila své povinnosti podle smlouvy, protože dojednané splátky neplnila řádně a včas, ačkoliv o to byla písemně i telefonicky upomínána. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou tří splátek, případně jedné splátky po dobu delší tří měsíců, využila žalobkyně svého práva a upomínkou ze dne 30. 8. 2022 prohlásila úvěr za splatný ke dni 1. 10. 2022. Protože žalovaná ani poté nezaplatila, požadovala žalobkyně nevrácenou jistinu ve výši 19 187,14 Kč, poplatky ve výši 1 800 Kč, a smluvní úrok v sazbě 15 % ročně (po zákonném ponížení) a zákonný úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně. Žalovaná ničeho nezaplatila, přestože byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dluhu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., vzhledem k tomu, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a u obou účastníků se má za to, že s takovým postupem souhlasili, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagovali (§ 101 odst. 4 o.s.ř.)

4. Ze smlouvy o úvěru datované dnem 29. 10. 2020, Záznamu o poskytnutí vysvětlení předsmluvních informací, Oznámení identifikačních a kontaktních údajů a Ceníku pro soukromou klientelu soud zjistil, že žalobkyně měla uzavřít se žalovanou uvedenou smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalované neúčelový a nezajištěný spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, ve výši 20 000 Kč. Úvěr měl být použit na splacení dluhů žalované, vyplývajících z poskytnutí úvěru vedeného na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalobkyně měla úvěr vést na úvěrovém účtu žalované č. [bankovní účet]. Žalovaná se měla zavázat tento úvěr splácet v měsíčních splátkách po 377 Kč nejpozději do 21. 8. 2028 spolu s úrokem ve výši 15,99 % ročně. Při řádném splácení měl tento úrok činit 14,20 % ročně (viz rovněž shrnutí nejdůležitějších informací k úvěru). Ve smlouvě nebylo sjednáno pojištění úvěru žalované pro případ její neschopnosti úvěr splácet. Smlouva obsahovala označení osoby, která měla smlouvu podepsat za žalobkyni a jméno, rodné číslo a adresu pobytu žalované. Na smlouvě je uvedeno, že byla podepsána elektronickým podpisem, nicméně k ní žádný takovýto podpis nebyl připojen, protože byla předložena soudu ve formě PDF. Podpis na smlouvě nevyplývá, ani z Odborného vyjádření k procesu podpisu požadavku klientem v Internetovém bankovnictví, které bylo vyhotoveno dne 10. 5. 2016.

5. Podle Detailů zadané operace s datem 29. 10. 2020 měl být modelován produkt„ žádost o navýšení úvěru“ na částku 54 000 Kč a poté na částku 20 000 Kč i s poplatkem za pojištění, dále měla být vytvořena nabídka bez pojištění úvěru a blíže neurčený dokument měl být žalovanou podepsán.

6. Z posouzení úvěruschopnosti klienta s datem 29. 10. 2020 vyplývá, že žádost o úvěr měla být poskytnuta prostřednictvím mobilního bankovnictví v rámci tzv. kreditní linky. Žalovaná měla v žádosti uvést, že její příjem činí 10 000 Kč, což mělo být ověřeno výpisem z jejího účtu. Žalobkyně ověřila, že žalovaná nebyla před uzavřením smlouvy v insolvenci, dále ověřila její splátkovou morálku a v interní evidenci pak skutečnost, že u žalované neměla zaznamenány žádné negativní informace, např. záznam o podvodném jednání. Žalovaná měla uvést, že nemá žádné výdaje a nehradí žádné splátky. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalované podle svého interního ekonomického modelu na částku 5 100 Kč. Dále zjistila, že žalovaná čerpala kontokorentní úvěr ze dne 24. 9. 2018 s úvěrovým limitem 1 000 Kč, který měla splácet po 30 Kč měsíčně, revolvingový úvěr dne 6. 1. 2020 s úvěrovým limitem 5 000 Kč, který měla splácet po 250 Kč měsíčně a osobní úvěr s úvěrovým limitem 10 000 Kč, který měla splácet po 400 Kč měsíčně, přičemž tento úvěr měl být předmětným úvěrem konsolidován. Celkové měsíční splátky žalované činily 650 Kč.

7. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] za dobu od 16. 9. 2020 do 30. 10. 2020 vyplývá, že žalovaná načerpala u žalobkyně finanční prostředky ve výši 10 000 Kč dne 16. 9. 2020, na které bylo z účtu č. [bankovní účet] dne 29. 10. 2020 uhrazeno celkem 9 871,90 Kč, čímž byl závazek žalované u žalobkyně zcela vyrovnán. Zbývající částka 10 128,10 Kč byla vyplacena na účet žalované č. [bankovní účet], jak je zřejmé z výpisu z účtu za říjen 2020 Celkem tak bylo žalované vyplaceno 20 000 Kč. Toto čerpání potvrzuje i tabulka –„ podklady pre súdne konanie“, podle níž pak žalovaná postupně zaplatila žalobkyni za dobu od 20. 11. 2020 do 9. 6. 2022 celkem 5 903,27 Kč.

8. Z výpisů z účtu žalované č. [bankovní účet] za dobu od května do října 2020 soud dále zjistil, že k 1. 5. 2020 činil počáteční zůstatek na účtu žalované - 829,82 Kč, a k 1. 10. 2020 pak – 433,09 Kč. Zůstatky na účtech byly vždy na konci jednotlivých měsíců záporné v řádech sta korun. Příjem žalované představovala rodičovská ve výši průměrně 10 535 Kč/měsíc, a příjem od společnosti [právnická osoba] ve výši průměrně 9 120,67 Kč/měsíc. Průměrný příjem žalované tak za uvedené měsíce činil 19 655,67 Kč. Z výpisů je rovněž patrné, že žalovaná načerpala u žalobkyně 16. 9. 2020 částku 10 000 Kč, hradila kontokorent a měla závazek u [právnická osoba]. Pokud jde o výdaje, žalovaná měsíčně hradila nájemné ve výši 8 200 Kč a často vybírala v hotovosti vyšší částky. Její měsíční výdaje se v zásadě rovnaly jejím příjmům, v červnu a červenci 2020 byly její výdaje o několik set korun vyšší než příjmy.

9. Žalovaná byla výzvou bez data upozorněna na dluh ve výši 377 Kč a byla vyzvána k jeho neprodlenému zaplacení. Stejně tak byla žalovaná vyzvána k okamžité úhradě této částky dopisem ze dne 13. 7. 2022.

10. Poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 30. 8. 2022 byla žalovaná písemně informována o prodlení s úhradou dlužných splátek, a byla upozorněna na možnost zesplatnění úvěru v případě, že nezaplatí celý dluh do 1. 10. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani poté ničeho neuhradila, prohlásila žalobkyně úvěr za okamžitě splatný rozhodnutím o okamžité splatnosti ze dne 1. 10. 12022 (viz dopis z tohoto data a doklad –„ zoznam splátok úvěru“).

11. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou ke splnění jejího závazku předžalobní výzvou ze dne 16. 6. 2023 v dodatečné lhůtě do 1. 7. 2023. Výzva byla žalované odeslána dne 24. 6. 2023 (viz obálka).

12. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalobkyně a žalovaný měly uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, která však nebyla žádnou ze stran podepsána, resp. nebyla soudu předložena v podobě, ze které by vyplývalo, že ji strany skutečně podepsaly. Žalobkyně však poskytla žalované finanční prostředky ve výši celkem 20 000 Kč, a žalovaná jí uhradila 5 903,27 Kč. Žalovaná však na dluh ničeho dalšího neuhradila ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním svého zbývajícího peněžitého závazku v prodlení.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

15. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

16. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

26. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

27. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

28. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

31. V daném případě dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Podpis žalované na smlouvě nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalovaná smlouvu skutečně podepsala, neboť na místě podpisu žalované je uvedeno pouze její jméno a příjmení. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Podle Detailů zadané operace s datem 29. 10. 2020 sice mě být žalovanou podepsán blíže neurčený dokument; ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl podpis připojen, že tak žalovaná skutečně učinila, a že tak učinila právě ona, a že po té, kdy měla podpis připojit, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Tato skutečnost nevyplývá ani z Odborného vyjádření k procesu podpisu požadavku klientem v Internetovém bankovnictví, které bylo vyhotoveno dne 10. 5. 2016, tedy ještě před tím, než měla žalovaná smlouvu elektronicky podepsat. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že ta ji uzavřela právě s tvrzeným obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

32. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalované úvěr splácet. Příjem žalované představoval podle výpisů z jejích účtů jednak rodičovský příspěvek a dále příjem od společnosti [právnická osoba] Pokud žalovaná skutečně uvedla v posouzení úvěruschopnosti klienta, že její měsíční příjem činí 10 000 Kč, odpovídalo by to jejímu rodičovskému příspěvku. Příjem od společnosti [právnická osoba] by pak mohl být příjmem další osoby žijící se žalovanou ve společné domácnosti. Žalovaná rovněž měla s ohledem na pobíraný příspěvek minimálně jedno nezletilé dítě. Je tedy zřejmé, že výdaje domácnosti žalované přesahovaly žalobkyní stanovené hypotetické výdaje ve výši 5 100 Kč měsíčně, protože z výpisu z účtů vyplývá, že hradila nájemné ve výši 8 200 Kč měsíčně. Žalobkyně pak ani nezkoumala, zda žalovaná žije sama či s další osobou či osobami, a jaké jsou její výdaje na stravu. Nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalobkyní svědčí i to, že podle výpisů z účtů žalovaná se svými příjmy nevycházela a nebyly pro ni dostačující.

33. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované a řádně neporovnala její příjmy a výdaje ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože bylo zřejmé, zda žalovaná neměla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, dospěl soud k závěru, že i z tohoto důvodu je uvedená smlouva neplatná.

34. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

35. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

36. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

37. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč a že jí žalovaná zaplatil 5 903,27 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 14 096,73 Kč (tj. 20 000 – 5 903,27), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do této částky, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

38. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 14 096,73 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 2. 10. 2022 (den následující po zesplatnění) do zaplacení.

39. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 598,34 Kč, přičemž tato částka představuje 34,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,17 % a úspěchu žalované v rozsahu 32,83 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 840 Kč a dále paušální náhrady ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v řízení zastoupena advokátem. Náklady žalobkyně tak představují i paušální náhradu za 2 úkony podle § 1 odst. 3, písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“), tj. za výzvu žalované k plnění a za sepis žaloby vždy ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky, to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 302,40 Kč Celkem tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 1 742,40 Kč. Protože žalovaná ve sporu převážně neuspěla, uložil jí soud zaplatit poměrnou část 34,34 % náhrady nákladů žalobkyně z částky 1 742,40 Kč, tedy částku 598,34 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno. Soud doplňuje, že nepřiznal žalobkyni paušální náhradu za podání ze dne 5. 1. 2024, neboť tyto náklady nepovažoval za účelné, když žalobkyně tímto podáním k výzvě soudu doplnila svoji žalobu, kterou by soud byl jinak nucen odmítnout.