10 C 4/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem JUDr. jméno a příjmení sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 : Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 156 767,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 142 808,53 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 28. 9. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 13 958,73 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 371,11 Kč za dobu od 7. 12. 2021 do 24. 4. 2023, úrokem z prodlení ve výši 9 772,61 Kč od 25. 4. 2023 do 27. 9. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 629,84 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 27 661 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17. 10. 2023 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky 156 767,26 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 7. 12. 2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které poskytla žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 3 866,55 Kč, a to počínaje 18. 1. 2022. K procesu uzavření smlouvy, ověření identity a schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel Smlouvu o bankovních produktech a službách dne 4. 9. 2018, kde mu bylo zřízeno internetové bankovnictví. Předmětnou smlouvu ze dne 7. 12. 2021 pak žalovaný podepsal biometrikou ve Smart Bance. Žalobkyně uvedla, že posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, kdy vycházela z informací poskytnutých žalovaným a dále čerpala v interních a externích databází, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. Vycházela tak z ověřeného ročního příjmu žalovaného ve výši 471 576 Kč a výpočtu maximální měsíční splátky ve výši 7 183,06 Kč, tj. příjem 34 082 Kč – interní splátky 3 696,27 Kč – externí splátky 5 672,00 Kč – životní náklady 14 452,22 Kč, načež vyhodnotila, že kapacita žalovaného je pro splátkové zatížení dostatečná. Žalovaný však svou povinnost nesplnil, když poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel. Žalobkyně proto prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 24. 4. 2023. K tomuto dni dluh žalovaného na jistině podle žalobkyně činil 154 067,26 Kč. Dále je žalovaná částka představována smluvním úrokem ve výši 4 371,11 Kč, smluvními poplatky ve výši 2 700 Kč (2 400 Kč za 4 upomínky a 300 Kč za prohlášení splatnosti úvěru) kapitalizovaným úrokem z prodlení ke dni 27. 9. 2023 ve výši 9 772,61 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 158 438,37 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný ani poté, co byl žalobkyní k úhradě vyzván, na dluh nic nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 4. 9. 2018 ve spojení s Dispozicemi ke smlouvě a Výběru způsobu podepisování soud zjistil, že žalobkyně poskytovala žalovanému služby ve formě vedení běžného účtu č. , č. účtu, , a služby internetového bankovnictví (Internet Banka – přihlášení přes mobilní klíč ID, tel. číslo, , Smart Banka). Veškeré dokumenty byly žalovaným podepsány prostřednictvím elektronického podepisovacího prostředku (podpisového tabletu), tzv. SingPad.

6. Soud dále zjistil, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného (viz občanský průkaz).

7. Žalobkyně předložila soudu printscreen označený jako „Expres půjčka“ - žádost, ze které vyplývá, že žalovaný byl rozvedený, měl střední vzdělání, bydlení bylo uvedeno jako jiné, zaměstnán byl jako dělník/řemeslník u spol. , právnická osoba, v Praze, měl dvě vyživovací povinnosti. Čistý měsíční příjem měl ve výši 34 082 Kč, měsíční příjem domácnosti činil 50 000 Kč bez bližší specifikace. Počet zdrojů příjmu byl uveden jeden.

8. Ze Smlouvy o úvěru – Expres půjčka ze dne 7.12.2021, základních a všeobecných produktových podmínek a vysvětlení pojmů soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným tuto smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 6 %. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit v 60 měsíčních splátkách po 3 866,56 Kč, poslední splátku ve výši 4 358,69 Kč, a to vždy k 18. dni v měsíci počínaje 18.1.2022. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 232 485,73 Kč. Žalovaný se zavázal platit za zřízení a vedení účtu a další služby ceny stanovené v Sazebníku, v případě prodlení pak zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně byla oprávněna prohlásit celý úvěr za ihned splatný v případě prodlení žalovaného se splácením. Z článku IV. Smlouvy vyplývá, že žalovaný prohlásil, že mu byla před uzavřením smlouvy poskytnuta náležitá vysvětlení, tak aby byl schopen posoudit, zda úvěr odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.

9. Podle potvrzení o výši příjmu ze dne 1. 6. 2020 byl žalovaný zaměstnán jako tiskař na dobu neurčitou od 1. 4. 2018 a jeho čistý měsíční příjem za odpracovaných 12 měsíců činil 471 576 Kč, tedy průměrně 39 298 Kč měsíčně. Z Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 39.8.2023 a 29.1.2024 vyplývá, že žalobkyně vycházela jednak z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, dále kontrolou v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR apod. Vycházela tedy z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 34 082 Kč a ověřeného z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč, rodinného stavu – rozvedený, druhu bydlení – jiné a 68,16 % podílu na nákladech na bydlení, dále interní splátky ve výši 3 696,27 Kč a externí splátky ve výši 5 672 Kč, celkem splátky činily částku 9 368,27 Kč.

10. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 29.11.2021 do 21.12.2021 soud zjistil, že žalovaný dne 7.12.2021 čerpal úvěr č. , číslo, ve výši 200 000 Kč, dále že mu byla zaslána částka 10 500 Kč od společnosti , právnická osoba, ., mzda od společnosti , právnická osoba, . ve výši 1 711 Kč a nemocenská dávka ve výši 18 957 Kč. Mezi výdaji žalovaného převažovala částka ve výši 77 220,80 Kč a ve výši 38 950,44 Kč představující předčasnou splátku úvěru, výživné ve výši 7 500 Kč a nájem ve výši 6 900 Kč. Počáteční zůstatek na účtu žalovaného činil – 27 235,51 Kč a konečný zůstatek 33 122,19 Kč. Z výpisu rovněž vyplývá, že žalovaný platil pojištění.

11. Z výpisu z úvěrového účtu za období od 23.12.2021 až 24.8.2023 je zřejmé, že žalovaný dne 7.12.2021 čerpal částku ve výši 200 000 Kč, splátky řádně hradil do srpna 2022, poté hradil nepravidelně, poslední platbu ve výši 3 592,56 Kč uhradil v listopadu 2022. V důsledku nehrazení splátek byl úvěr dne 24.4.2023 zesplatněn. Po zesplatnění žalovaný uhradil dne 9.6.2023 částku 13 000 Kč a dne 2.8.2023 částku 1 000 Kč. Žalovaný uhradil bance za období od 18.1.2022 do 2.8.2023 celkem částku 57 191,47 Kč.

12. Upomínkou ze dne 25.12.2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nedoplatku ve výši 4 480,87 Kč a zároveň ho upozornila, že jeho běžný účet je ke dni 25.12.2022 přečerpán o 1 447,74 Kč. Dalšími upomínkami ze dne 12.1.2023 a 26.2.2023 žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k uhrazení dlužných nedoplatků a upomínkou ze dne 8.4.2023 žalovaného po předchozím upozornění a neuhrazení nedoplatků vyzvala k neprodlené úhradě částky 18 300,31 Kč.

13. Dopisem ze dne 26. 4. 2023 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a zároveň ho vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 175 664,66 Kč do 10.5.2023 s upozorněním na navyšování dluhu o úrok z prodlení pokud jej neuhradí ve stanovené lhůtě. Odeslání oznámení doložila poštovním podacím archem ze dne 27.4.2023.

14. Z předžalobní upomínky ze dne 29.9.2023 zaslané žalovanému na adresu trvalého pobytu a na adresu , adresa, ve spojení s poštovním podacím archem datovaným dne 29.9.2023 považuje soud za prokázané, že žalovaný byl žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě do 15 dnů od odeslání dopisu s upozorněním na případné vymáhání pohledávky soudní cestou.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, které mu byly vyplacena na jeho běžný účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal úvěr postupně splácet a za dobu od 18. 1. 2022 do 2. 8. 2023 uhradil žalobkyni celkem 57 191,47 Kč. Žalovaný ničeho dalšího neuhradil, přestože byl vyzván výzvou ze dne 29. 9. 2023 k zaplacení.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 142 808,53 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 7. 12. 2021. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl průměrný měsíční příjem ve výši 34 082 Kč a příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč. Žalovaný byl rozvedený, měl dvě vyživovací povinnosti a druh bydlení uvedl jako jiné. Žalobkyně argumentovala tím, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, kontrolou v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, ověřeného příjmu žalovaného, procentuálního podílu na nákladech na bydlení, dále interní splátky ve výši 3 696,27 Kč a externí splátky ve výši 5 672 Kč. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného toliko za období od 29.11.2021 do 21.12.2021 má soud za prokázané, že mu na účet byla připsána mzda od zaměstnavatele spol. , právnická osoba, . ve výši 1 711 Kč a nemocenská dávka ve výši 18 957 Kč. Dále byla žalovanému připsána částka 10 500 Kč od společnosti , právnická osoba, , nicméně z ničeho nebylo zjištěno, o jaký příjem žalovaného se jedná. Zároveň mu z účtu odcházela platba ve výši 77 220,80 Kč a ve výši 38 950,44 Kč představující předčasnou splátku úvěru, výživné ve výši 7 500 Kč a nájem ve výši 6 900 Kč. V tomto období měl žalovaný na účtu počáteční zůstatek ve výši – 27 235,51 Kč, konečný zůstatek měl ve výši 33 122,19 Kč vzhledem k čerpanému úvěru. Žalobkyně vycházela pouze z příjmu žalovaného, který byl před uzavřením smlouvy dne 7. 12. 2021 ověřován z dokladu o potvrzení příjmu z června 2020 za posledních 12 měsíců. Ačkoli příjem žalovaného za toto období nebyl nízký, nelze ověřit, zda stejného výdělku dosahoval i nadále vzhledem k již výše uvedenému jedinému výpisu z účtu žalovaného (mzda 1 711 Kč, nemocenská). Celkový příjem domácnosti měl činit 50 000 Kč, a to při příjmu jedné osoby. Co tento příjem představuje, žalobkyně nezjišťovala. Vyjma dokladu prokazující totožnost žalovaného byl žalobkyní předložen k posouzení bonity žalovaného jediný výpis z uvedeného účtu a potvrzení příjmu z června 2020. Žalobkyně rovněž nepředložila žádný důkaz o tom, že provedla lustraci žalovaného v externích registrech. Žalobkyně se pak vůbec nezabývala výdaji žalovaného, tedy např. v jaké výši hradí inkaso, jaké jsou jeho náklady na stravu, dopravu, mobilní telefon apod. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že není zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení poskytnutého úvěru, když souběžně měl splácet své dřívější závazky v celkové výši 9 368,27 Kč měsíčně a mezi jeho pravidelné měsíční výdaje podle výpisu z účtu patřilo výživné ve výši 7 500 Kč a nájem ve výši 6 900 Kč. Pokud žalobkyni postačovaly pouze údaje uvedené žalovaným, které si blíže neověřila, předně nijak neověřený celkový příjem domácnosti a konkrétní výdaje žalovaného, musela předpokládat, že se vystavuje riziku nesplácení. Navíc ze smlouvy vyplývá, že žalovaný zmocnil žalobkyni k tomu, aby blíže zkoumala jeho schopnost úvěr splácet, nicméně z předložených důkazů není zřejmé, že by žalobkyně žalovaného o poskytnutí dalších údajů a dokladů žádala. Žalobkyně tak zcela zřejmě řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“24. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 200 000 Kč, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení, které byl povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Soud dále zohlednil, že žalovaný uhradil za období od 18.1.2022 do 2.8.2023 celkem 57 191,47 Kč. Nedoplatek na skutečně poskytnuté jistině úvěru tak činí 142 808,53 Kč (200 000 Kč mínus 57 191,47 Kč). Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 142 808,53 Kč ode dne 28.9.2023 do zaplacení. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť nebyly shledány důvody pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách (výrok I.).

25. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

26. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která byla ve věci v převážné části úspěšná, přiznal právo na jejich náhradu, a to v celkové částce 27 661 Kč. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 6 271 Kč a dále náklady právního zastoupení, sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 22 140 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., za 3 úkony právní služby po 7 380 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, předžalobní upomínka), a dále z náhrady za 21 % DPH dle§ 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představované částkou 4 838,40 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 91 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 156 767,26 Kč, soud žalobu co do částky 15 629,84 Kč zamítl, odečetl soud „neúspěch“ žalobkyně ve výši 10 % od jejího „úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu převážně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně z částky 34 149,40 Kč, tedy částku 27 661 Kč (po zaokrouhlení).

27. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. lhůtu k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku, ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.