10 C 400/2020

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované , obec o zaplacení 18 442,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 780 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 780 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 14 662,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 561 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1.9.2020 domáhala zaplacení částky ve výši 18 442,66 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovanou dne 20.12.2018 Smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky. Žalovaná smlouvu podepsala. Žalobkyně dále uvedla, že žalované byla na základě této smlouvy poskytnuta dne 28.12.2018 částka ve výši 10 000 Kč, a žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni celkem 37 277 Kč, a to jistinu, obchodní úrok ve výši 15 277 Kč a administrativní poplatek ve výši 12 000 Kč v 59 měsíčních splátkách po 622 Kč s tím, že splatnost první splátky byla dohodnuta na 3.2.2019. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, databázi neplatných dokladů, porovnala příjmy a výdaje žalované poskytnuté žalovanou (výpis z účtu), načež neshledala pochybnosti o úvěruschopnosti žalované. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, žalobkyně zápůjčku zesplatnila ke dni 21.6.2020. Žalobkyně požadovala nesplacenou jistinu ve výši 9 449 Kč, úrok ve výši 2 762 Kč, poplatky ve výši 1 600 Kč, zákonný úrok z prodlení jednak ve výši 127,04 Kč z neuhrazených částí půjčky a jednak úrok z prodlení z aktuální výše neuhrazených částí u půjčky za dobu od zesplatnění do 31.8.2020 ve výši 244,35 Kč, tedy celkem na úroku z prodlení částku 371,39 Kč. S ohledem na prodlení žalované se splácením požadovala žalobkyně rovněž smluvní pokutu za dobu do zesplatnění smlouvy o zápůjčce ve výši 2 491 Kč a smluvní pokutu za dobu od zesplatnění do data vyčíslení pohledávky, tj. do 31.8.2020 ve výši 1 019,27 Kč. Žalobkyně dále nárokovala uhradit náklady za upomínání ve výši 750 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože účastníci na výzvu soudu nereagovali, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z předložených listinných důkazů zjistil následující skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 20.12.2018, Standardních informací o spotřebitelském úvěru, Splátkového kalendáře, Sazebníku poplatků a Obchodní podmínek soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit žalobkyni jistinu zápůjčky spolu s celkovými náklady s poskytnutím zápůjčky ve výši 27 277 Kč, celkem částku 37 277 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 622 Kč zahrnující část jistiny, úrokovou část a administrativní poplatek s tím, že poslední splátka činila 579 Kč. Splatnost první splátky byla sjednána na den 3.2.2019. Úroková sazba činila 45% ročně. Účastníci si zároveň ve smlouvě a dle platného sazebníku žalobkyně sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení žalované a rovněž právo žalobkyně zesplatnit celý dluh v případě prodlení žalované, jakož i měsíční poplatek za správu úvěru ve výši 200 Kč a náklady na upomínání.

6. Z výňatku z výpisu účtu žalobkyně soud zjistil, že dne 28.12.2018 žalobkyně poukázala žalované částku ve výši 10 000 Kč na účet [bankovní účet] pod [variabilní symbol], SS [číslo] a textem výplata částky půjčky dle smlouvy [číslo].

7. Z dokumentu - Vyčíslení pohledávky vyplývající ze smlouvy [číslo] ke dni 31.8.2020 soud zjistil, že žalovaná uhradila před zesplatněním na splátky splátkového kalendáře na jistinu ve výši 10 000 Kč částku 551 Kč, neuhrazeno zbývá 9 449 Kč; na úroky ve výši 6 431 Kč částku 3 669 Kč, neuhrazeno zbývá 2 762 Kč a na poplatky ve výši 3 600 Kč částku 2 000 Kč, neuhrazeno zbývá 1 600 Kč. Na úrok z prodlení v celkové výši 371,39 Kč, na smluvní pokuty ve výši 3 510,27 Kč a na náklady související s upomínáním ve výši 750 Kč žalovaná ničeho neuhradila.

8. Z formuláře příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr bylo zjištěno, že žalovaná má čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 19 500 Kč, je svobodná a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaná je vyučena, splácí hypotéku na bydlení. Měsíční výdaje tvoří pravidelné splátky půjček ve výši 6 000 Kč a průměrné výdaje ve výši 5 000 Kč. Formulář neobsahuje podpis žalované.

9. Z výplatního lístku žalované vyplývá, že čistý příjem žalované za měsíc říjen 2018 činil 18 531 Kč.

10. Z výpisu z účtu žalované za měsíc září 2018 vyplývá, že žalovaná měla celkové příjmy ve výši 168 273 Kč, výdaje ve výši 159 582,86 Kč. Příjmy tvořily převážně zápůjčky či úvěry od různých poskytovatelů ([právnická osoba], [právnická osoba], [anonymizována tři slova] atd.), příjem žalované ze zaměstnání byl ve výši 19 824 Kč. Převážnou část výdajů tak tvořily splátky těmto poskytovatelům. Dále je z účtu patrné, že žalovaná měla počáteční zůstatek ve výši - 30,18 Kč s tím, že v průběhu měsíce činil počet kreditných položek 13, debetních pak 60.

11. Z výpisu z účtu žalované za měsíc říjen 2018 vyplývá, že žalovaná měla celkové příjmy ve výši 90 474,59 Kč, výdaje ve výši 99 519,49 Kč. I zde příjmy tvořily převážně zápůjčky či úvěry od různých poskytovatelů, výdaje tak z velké části představovaly jejich splácení. Žalovaná měla počáteční zůstatek ve výši 8 659,96 Kč, na konci zúčtovacího období však účet vykazoval záporný zůstatek - 384,94 Kč, počet kreditných položek činil 22, debetních 59.

12. Z výpisu z účtu žalované za měsíc listopad 2018 vyplývá, že žalovaná měla celkové příjmy ve výši 43 371Kč, výdaje ve výši 42 986,06 Kč. Rovněž v tomto období žalovaná čerpala finanční prostředky formou zápůjček, příjem ze zaměstnání činil 18 574 Kč, z výdajů převažovaly splátky. Žalovaná měla počáteční zůstatek v záporné výši, konec zúčtovacího období vykazoval nulu, počet kreditných položek činil 6, debetních 36.

13. Z výpisu z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí je zřejmé, že žalovaná neměla v těchto evidencích žádný záznam ke dni 20.12.2018.

14. Z občanského průkazu a cestovního pasu vyplývá, že žalobkyní byla ověřena totožnost žalované a následnou kontrolou v databázi neplatných dokladů nebyly tyto nalezeny jako neplatné.

15. Z výzvy k úhradě dlužných splátek ze dne 7.5.2020 a z oznámení o zesplatnění pohledávky ze dne 21.6.2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných splátek, poplatků a smluvní pokuty nejpozději do 21.6.2020 s upozorněním na možnost zesplatnění zbývající neuhrazené jistiny zápůjčky. Oznámením ze dne 21.6.2020 byla žalovaná informována o zesplatnění zápůjčky k témuž dni a vyzvána k úhradě dluhu ve výši 16 352,87 Kč nejpozději do 13.7.2020.

16. Žalobkyně pak vyzvala žalovanou předžalobní upomínkou ze dne 20.7.2020 k zaplacení dluhu nejpozději do 10.8.2020 s upozorněním na možnost soudního vymáhání dlužné částky.

17. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dne 20.12.2018 smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku v celkové výši 37 277 Kč, jistinu 10 000 Kč a obchodní úrok spolu s administrativním poplatkem ve výši 27 277 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 622 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované tak, že zjistila, že žalovaná není vedena v insolvenčním rejstříku, ani v centrální evidenci exekuci a její čistý měsíční příjem činí minimálně 19 500 Kč, přičemž příjmy žalované žalobkyně posuzovala z výpisu z účtu žalované a výplatní pásky za měsíc říjen 2018. Z výpisu z účtu žalované pak při posuzování úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že v období měsíce září až listopad 2018 žalovaná čerpala a splácela finanční prostředky formou úvěrů a zápůjček od různých poskytovatelů jako např. [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] s tím, že pouze v měsíci září měla kladný zůstatek na účtu ve výši 8 659,96 Kč, ostatní měsíce vykazovaly vždy záporný zůstatek. Žalovaná měla pravidelný měsíční příjem za uvedené období v průměrné výši 18 400 Kč. Další informace o úvěruschopnosti žalované žalobkyně nezjišťovala. Žalovaná uhradila deset splátek, poslední dne 14.11.2019 v celkové výši 6 220 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení se splácením, žalobkyně zápůjčku ke dni 21.6.2020 zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 13.7.2020.

18. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), podle kterého platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2391 odst. 1 věta prvá citovaného zákona). Podle ustanovení § 2394 o.z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Soud dále vycházel z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 1968 věta prvá o.z. platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 3 780 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Byť má soud za to, že smlouva byla skutečně podepsána se žalovanou, která následně na svůj dluh platila jednotlivé splátky, nebyla smlouva uzavřena platně. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Z žalobkyní předložené jedné výplatní pásky žalované za říjen 2018 vyplývá, že její mzda činila 18 531 Kč. Z výpisu z účtu žalované za měsíc září 2018, říjen 2018 a listopad 2018 je zřejmé, že žalovaná neměla dostatečné finanční prostředky na úhradu splátek stanovených žalobkyní, neboť již v tuto dobu čerpala a následně splácela dříve poskytnuté zápůjčky či úvěry. V měsíci předcházejícím uzavření zápůjčky měla žalovaná nulový zůstatek na tomto účtu. Žalované byla sice poukazována pravidelná mzda od zaměstnavatele v průměrné výši 18 400 Kč, nicméně ani tento příjem jí nepostačoval k pokrytí svých závazků. Zjištěné obraty na účtu vykazují nedostatečnou solventnost žalované, je s podivem, že pokud žalobkyně měla tyto soudu předložené výpisy k dispozici, smlouvu o zápůjčce se žalovanou uzavřela. Z předložených důkazů dále není zřejmé, jaké byly výdaje žalované, ani že by žalobkyně žalovanou o poskytnutí těchto údajů a dokladů žádala. Soud tak má za to, že se žalobkyně vůbec nezabývala výdaji žalované, a to kromě dalších případných závazků nezkoumala ani její náklady na bydlení a stravu. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalované vyhradila právo jí úvěr neposkytnout.

25. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila schopnost žalované splácet zápůjčku, a proto je smlouva o zápůjčce neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

26. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, [příjmení] [příjmení], srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [právnická osoba], z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, [příjmení], z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

27. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že žalobkyně vyplatila žalované částku 10 000 Kč na základě neplatné smlouvy o zápůjčce ze dne 20.12.2018, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, které je povinna vydat podle 2991 odst. 1 OZ. Soud však současně zohlednil, že žalovaná uhradila žalobkyni platby v celkové výši 6 220 Kč. Nedoplatek na skutečně poskytnuté jistině zápůjčky tedy činí 3 780 Kč (10 000 Kč mínus 6 220 Kč). Soud proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl, a žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 3 780 Kč od 22.6.2020 jako dne následujícího po uplynutí lhůty, která jí byla žalobkyní poskytnuta výzvou k úhradě ze dne 7.5.2020, přičemž žalobkyně požadovala úroky z prodlení až od 1.9.2020, až do zaplacení (výrok I. rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání tří dnů, neboť neshledal důvod ke stanovení delší lhůty k plnění. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř“), tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal. S ohledem na to, že žalovaná měla ve věci úspěch v poměru 80 % (z celkové částky 18 442,66 Kč byla žalobkyně úspěšná pouze co do částky 3 780 Kč), měla by nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.