10 C 407/2020

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanéu: osobní údaje žalované o zaplacení 10 200 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3.3.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 7 200 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 800 Kč od 17.12.2017 do 2.3.2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 800 Kč od 3.3.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 31.8.2020, ve znění jejího doplnění, domáhala zaplacení pohledávky v celkové výši 10 200 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 21.11.2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč, kdy převzetí částky žalovaný stvrdil svým podpisem. Nedílnou součástí smlouvy byl rovněž předpis splátek. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s náklady ve výši 7 200 Kč, které tvořil kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za vyhodnocení a sjednání úvěru a inkasní poplatek. Žalovaný se zavázal uhradit celkem částku ve výši 17 200 Kč ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč. První splátka byla splatná měsíc po uzavření úvěrové smlouvy a splatnost poslední splátky připadala na 16.12.2017. Při uzavření smlouvy uhradil žalovaný administrativní poplatek ve výši 300 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného předložením osobních dokladů, výpisem z účtu, pracovní smlouvou, jakož i lustrací v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a v databázích inkasních agentur. Žalovaný však svému závazku nedostál, když uhradil pouze částku 6 700 Kč, kdy jednotlivé splátky byly započteny dle předpisu splátek na poplatky, úrok a poté na jistinu. Dlužná částka ve výši 10 200 Kč je tak tvořena jistinou ve výši 9 800 Kč, úrokem ve výši 160 Kč a poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 240 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11.12.2019, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně dále uvedla, že pro případ neuznání nároku žalobkyně na úhradu dlužné částky z titulu úvěrové smlouvy, požaduje přiznání jistiny dluhu z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Ze Žádosti o úvěr ze dne 21.11.2016, Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 21.11.2016 včetně předpisu splátek a ze Standartních informací soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, žalovaným jako dlužníkem a [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] jako spoludlužníkem, byla dne 21.11.2016 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému a spoludlužníku částku ve výši 10 000 Kč, kterou se oba zavázali společně splatit ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč, celkem částku 17 200 Kč, přičemž částka ve výši 7 200 Kč představovala celkové náklady úvěru, tj. úrok ve výši 28% z jistiny za období poskytnutí úvěru, administrativní poplatek ve výši 300 Kč splatný při výplatě úvěru a úplatu, přičemž soupis nákladů je uveden v Předpisu splátek, který tvoří nedílnou součást smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně, žalovaný a spoludlužník si dále ujednali, že v případě porušení povinnosti splácet úvěr řádně a včas, jsou povinni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky a to za každý den prodlení, a dále zákonný úrok z prodlení. Dle bodu VI. Smlouvy byli žalovaný a spoludlužník zavázáni k finančnímu plnění společně a nerozdílně.

5. Ze žádosti o úvěr pak vyplývá, že žalobkyně byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, přičemž žalovaný v žádosti uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou na pozici svářeč, což doložil dodatkem k pracovní smlouvě, s průměrným kvartálním výdělkem ve výši 24 000 měsíčně čistého. Žalovaný bydlel v nájemním bytě, uvedl dvě vyživované osoby s tím, že průměrné celkové měsíční příjmy domácnosti činily 35 000 Kč, výdaje pak měly činit 17 000 Kč. Z výplatních pásek žalovaného pak al vyplývá, že jeho měsíční příjem činil cca 11 000 Kč až 12 000 Kč čistého, přičemž na jedné z výplatních pásek jsou patrné exekuční srážky. Dle scoringové karty byly žalovanému již v minulosti poskytnuty dva úvěry od právní předchůdkyně žalobkyně. Spoludlužník žalovaného uvedl ohledně zaměstnání shodné údaje jako žalovaný s tím, že bydlel v nájmu na adrese jako žalovaný, čistý příjem měl 25 000 Kč, s celkovými příjmy domácnosti 36 000 Kč a výdaji 21 000 Kč. Totožnost žalovaného byla právní předchůdkyní žalobkyně ověřena z kopie občanského průkazu.

6. Z tvrzení žalobkyně a z transakční historie vyplývá, že žalovaný uhradil na svůj dluh dne 21.11.2016 částku 300 Kč, dne 15.12.2016 částku 1 300 Kč, dne 21.1.2017 částku 1 300 Kč, dne 20.2.2017 částku 600 Kč, dne 22.3.2017 částku 750 Kč, dne 21.4.2017 částku 500 Kč, dne 20.6.2017 částku 1 000 Kč, dne 20.7.2017 částku 250 Kč a dne 15.8.2017 částku 1 000 Kč Celkem tak bylo zaplaceno 7 000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.12.2019 včetně příloh a Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 26.2.2020 včetně potvrzení České pošty, s.p. o odeslání dne 12.2.2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je žalovaná pohledávka za žalovaným a žalovaný byl o této skutečnosti obeznámen.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 26.2.2020 včetně podacího lístku ze dne 27.2.2020 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě celé dlužné částky před podáním žaloby.

9. Na základě obsahu výše uvedených listin soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným a spoludlužníkem žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] uzavřela dne 21.11.2016 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byla jmenovaným poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Smlouva byla uzavřena na základě vyplněné žádosti, ve které žalovaný a jeho spoludlužník mimo jiné uvedli okolnosti vypovídající o jejich finanční situaci, a jmenovaní se zavázali vrátit poskytnutou částku společně a nerozdílně. Za dobu trvání smlouvy byla na dluh za období od 21.11.2016 do 15.8.2017 uhrazena částka ve výši celkem 7 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11.12.2019 postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 26.2.2020, a byl zároveň vyzván k zaplacení dlužné částky.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Ustanovení § 1872 odst. 1 o.z. stanoví, že je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

14. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

15. Soud současně na posuzovaný případ aplikoval rovněž ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také„ ZoSÚ“), za jeho účinnosti byla smlouva uzavřena. Podle tohoto ustanovení věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 3 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 9 ZoSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl ohledně druhu bydlení nájemní vztah, který nebyl blíže specifikován. Dle vyplněné žádosti a doloženého dodatku k pracovní smlouvě byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou, a to na pracovní pozici svářeč s průměrným měsíčním příjmem ve výši 24 000 Kč. Tuto částku měly osvědčit žalobkyní doložené výplatní pásky žalovaného, z nichž však vyplývá, že žalovaný dosahoval příjmu pouze kolem 11 000 Kč až 12 000 Kč měsíčně, přičemž na jedné z výplatních pásek jsou patrné exekuční srážky. Průměrný měsíční příjem domácnosti žalovaný uvedl ve výši 35 000 Kč, tato výše však rovněž nebyla ničím doložena ani specifikována. Výdaje měly činit 17 000 Kč, a ani zde není zřejmé, co tuto částku tvoří, zda se jedná o nájemné, platby za energie a služby, náklady na domácnost, internet, mobil apod. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí jeho náklady na bydlení a na inkaso, na stravu, dopravu apod., tedy jaké jsou jeho skutečné měsíční výdaje. Právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 9 ZoSÚ. Protože nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, je uzavřená smlouva neplatná i dle ustanovení § 588 o.z.

17. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

18. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 7 000 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 3 000 Kč, které je povinen vydat (10 000 Kč – 7 000 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 3 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

19. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 3 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,05 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 3.3.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 26.2.2020. Výzva byla žalovanému odeslána 27.2.2020, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 2.3.2020 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

20. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný, by měl nárok na jejich náhradu v poměrné části, žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.