10 C 41/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 66 393,53 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 66 393,53 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 28. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 20 564,63 Kč k rukám právní zástupkyně žalované, Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 15. 11. 2021 domáhala zaplacení částky 66 393,53 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek nabyla od společnosti [právnická osoba], [anonymizováno 8 slov] [číslo], [země] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) pohledávku za žalovanou. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 17. 12. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 66 393,53 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit nejpozději dne 27. 7. 2021. K uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že se žalovaná nejprve zaregistrovala na webové stránce právní předchůdkyně žalobkyně [webová adresa], a to zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu, následně odsouhlasila znění úvěrové smlouvy. Po dokončení registrace zaslala žalovaná žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet výpočtem mezi doloženými příjmy a výdaji a v dostupných databázích ISIR, CEE,CRKI, BRKI, jí byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaná však dluh řádně neuhradila. Před podáním žaloby právní předchůdkyně žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. Žalovaná však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou a uvedla, že smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřela jako spotřebitelka. Protože právní předchůdkyně žalobkyně ostatečným způsobem nezkoumala její úvěruschopnost, je smlouva neplatná. Žalovaná poukázala na to, že žalobkyně předložila pouze zákaznickou kartu, ze které nevyplývá, že by byly řádně zkoumány její příjmy a výdaje před uzavřením smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně také neověřovala její platební morálku, přestože měla další zápůjčku. Žalovaná dále měla za to, sjednaná úroková sazba 8,5 % měsíčně je v rozporu s dobrými mravy, když RPSN činil 262,91 %, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Pro případ, že by soud posoudil smlouvu jako platnou, navrhla, aby soud žalobu zamítl nad rámec judikatorně nepřípustné výše této úrokové sazby. Žalovaná dále poukázala na to, že z obsahu žaloby není zřejmé, jak žalobkyně dospěla k výpočtu částky 66 393,53 Kč. Protože žalovaná uhradila na úvěr v průběhu let 2019 až 2021 na splátkách celkem 70 721 Kč, navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Protože předvolání k jednání ve věci bylo žalobkyni řádně doručeno do vlastních rukou a žalobkyně se z jednání omluvila, soud jednal podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti.

4. Soud měl ze smlouvy o revolvingovém úvěru označené datem 17. 12. 2018 a výpisu lon aplication info za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr do výše sjednaného úvěrového limitu, který měl činit 50 000 Kč s úrokovou sazbou 8,5 % měsíčně. Žalovaná byla oprávněna čerpat peníze po celou dobu trvání smlouvy, a to i opakovaně. Čerpání mělo probíhat tak, že právní předchůdkyně žalobkyně převedla na základě žádosti žalované o čerpání prostřednictvím webové aplikace dostupné na internetových stránkách [webová adresa] nebo telefonicky prostřednictvím zákaznického servisu peníze na její bankovní účet, které žalovaná sdělila při podání žádosti o úvěr. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 12,5 % nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání/ 1000 Kč, a to vždy 30. dne kalendářního měsíce počínaje dnem 17. 2. 2019.

5. Podle platební informace žalovaná načerpala finanční prostředky od právní předchůdkyně žalobkyně pod variabilním symbolem [číslo]. Celková dlužná částka, kterou měla žalovaná k datu splatnosti zaplatit, činila 66 393,53 Kč. Tato částka se sestávala k 8.4.2021 z jistiny 50 840,83 Kč, 3x náhrady účelně vynaložených nákladů po 250 Kč, a úroků za období čerpání 14 802,70 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky včetně její přílohy soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou ve výši pouze 66 258,96 Kč žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informovala oznámením o postoupení pohledávky ze dne 26. 8. 2021. Žalovaná byla současně vyzvána k zaplacení částky 66 258,96 Kč do tří dnů od doručení výzvy (viz toto oznámení a podací lístek).

7. Z výpisů z účtu žalované ze dne 24.7.2019, 21.8.2019, 22.8.2019, 17.9.2019, 18.10.2019, 10.1.2020, 17.1.2020, 6.2.2020, 24.2.2020, 25.3.2020, 23.4.2020, 22.5.2020, 24.6.2020, 3.7.2020, 22.7.2020, 22.8.2020, 23.10.2020, 26.10.2020, 29.10.2020, 14.12.2020, 22.12.2020, 6.1.2021, 8.1.2021, 22.2.2021, 8.3.2021, 22.3.2021 a 8.4.2021 je zřejmé, že žalovaná zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně pod variabilním symbolem [číslo] celkem 70 721 Kč.

8. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, neboť je s ohledem na svá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, považoval za nadbytečné.

9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná načerpala minimálně částku 50 840,83 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky, a toto postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 26. 8. 2021. Žalovaná na dluh za dobu od 24.7.2019 do 8.4.2021 zaplatila celkem 70 721 Kč.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o.z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není uplatněna po právu, neboť mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ve spojení s ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Byť žalobkyně v žalobě tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovanou zkoumala její úvěruschopnost výpočtem mezi doloženými příjmy a výdaji a v dostupných databázích ISIR, CEE,CRKI, BRKI, v tomto směru ničeho nedoložila. Právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 588 o.z.

17. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

18. Soud má tak za to, že před uzavřením smlouvy se žalovanou nebyla dostatečně prověřenajejí úvěruschopnost splácet úvěr, a proto je smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

20. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 50 840,83 Kč a žalovaná zaplatila celkem 70 721 Kč, nebylo možné nárok žalobkyně posoudil jako bezdůvodné obohacení. Protože právní předchůdkyně žalobkyně neměla pohledávku za žalovanou, nedošlo ani k platnému postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z. proto žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

21. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a přísluší jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Náklady žalované představují odměnu advokátky podle § 11 odst. 1, písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 4 úkony po 3 780 Kč (převzetí a příprava věci, odpor, odůvodnění odporu a účast na jednání), a 4 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky, a dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu advokátky osobním automobilem k jednání soudu dne 29. 4. 2022 z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou dle ustanovení § 157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. ve výši celkem 475,56 Kč (osobní automobil mercedes Benz, spotřeba dle TP: 5,8 l /100 km, palivo nafta motorová, cena 36,10 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,70 Kč km dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., počet km 70) a to včetně náhrady za ztrátu času advokátky (cesta k jednání soudu a zpět) za 2 půlhodiny po 100 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% DPH ve výši 3 569,08 Kč Celkem tedy soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 20 564,63 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve sporu zastoupena advokátkou, uložil soud celkovou částku nákladů řízení zaplatit přímo této advokátce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.