10 C 41/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 19 999 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 4. 1. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 1 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 4.1.2024 ve znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 2. 6. 2023 uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, tzv. „klientského účtu“ smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Úvěr včetně úroku měla žalovaná hradit v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalobkyně dále uvedla, že úvěr byl žalované poskytnut na účet žalované č. , č. účtu, . Úvěruschopnost žalované byla podle žalobkyně dostatečně prověřována na základě údajů sdělených žalovanou a ve veřejných databázích. Žalobkyně vycházela z průměrného příjmu žalované ve výši 28 562 Kč, výdajů v celkové výši 6 000 Kč včetně splátky úvěru s tím, že finanční zůstatek žalované činil 21 362 Kč. Výsledek lustrací byl bez negativní informace. Žalovaná se dostala do prodlení se splátku splatnou 15.6.2023. Žalovaná na jistinu nezaplatila ničeho. Žalobkyně proto zaslala žalované dne 20.6.2023 první upomínku a dne 5.7.2023 žalovanou opětovně vyzvala k úhradě dlužné splátky. Protože žalovaná nijak nereagovala, žalobkyně dopisem zesplatnila celý úvěr ke dni 21.11.2023. Žalobkyně požadovala po žalované neuhrazenou jistinu ve výši 20 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z jistiny ode dne následujícího po uplynutí dodatečné lhůty k plnění poskytnuté žalobkyní žalované, tj. od 4.1.2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 2. 6. 2023 ve spojení s předsmluvními informacemi bylo zjištěno, že se žalobkyně touto smlouvou měla zavázat poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to poukázáním na účet žalované č. , č. účtu, . Úvěr měl být poskytnut na dobu určitou v délce 12 měsíců se splatností ke dni 15. 5. 2024 a se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 15 % měsíčně, celkem se měla žalovaná zavázat uhradit žalobkyni 56 000 Kč ve sjednaných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Pro případ prodlení žalované s úhradou jejích závazků pak mělo být ujednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované (tzn. náklady na celkem dvě upomínky, vždy ve výši 500 Kč), a na úroky z prodlení v zákonné výši. Pokud by žalovaná ani po upomínkách svůj dluh neuhradila, měly být žalobkyně oprávněna přistoupit k zesplatnění úvěrové jistiny, jejíž součástí se měly stát i sjednané úroky. Úvěrová smlouva měla být uzavřena elektronicky, za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu, zpřístupněném žalované pomocí odkazu a unikátního SMS kódu a po zaplacení tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč žalobkyni z osobního bankovního účtu žalované za účelem ověření identity žalované. Smlouva o úvěru obsahovala podpis žalobkyně, nicméně podpis žalované není na smlouvě připojen. V záhlaví smlouvy je uveden pouze text“ Autorizační doložka, a IP adresa , hodnota, , SMS kód , hodnota, a telefonní číslo , tel. číslo, , nicméně ze smlouvy není zřejmé, kdo tuto autorizační doložku připojil, a kdo měl na smlouvu připojit SMS kód. Žalovaná se měla současně zavázat bezprostředně po uzavření smlouvy zřídit ve prospěch žalobkyně inkaso k svému bankovnímu účtu.

6. Podle Přílohy č. 1 úvěrové smlouvy - posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, měla být žalovaná vdaná, bez vyživovací povinnosti. V příloze je uvedeno číslo občanského průkazu, číslo bankovního účtu, telefonní číslo, e-mailová adresa, s tím, že zaměstnavatelem žalované měla být společnost , právnická osoba, Průměrný příjem za poslední tři měsíce žalované měl činit 28 562 Kč. Její náklady měly představovat částku 3 000 Kč na bydlení a splátku předmětného úvěru ve výši 3 000 Kč, přičemž disponibilní částka zůstatku žalované měla činit 21 362 Kč. Žalovaná neměla mít žádné pravidelné finanční závazky, jednorázové závazky ani sázky. Lustrace žalované v dostupných registrech byly bez záznamu, registr platebních informací (CRIF) vystoupil s informací „extrémně rizikový klient“, bonita žalované byla hodnocena jako vyšší. Ani tato příloha nebyla žalovanou podepsána.

7. Z výsledku lustrace v registru SOLUS, výstupu databáze neplatných dokladů, výstupu z insolvenčního rejstříku a z výsledku lustrace CRIBIS ze dne ze dne 1. 6. 2023 soud zjistil, že u žalované nebyly zjištěny žádné záznamy. Žalobkyně měla k dispozici kopii rodného listu a občanského průkazu žalované, ze kterého vyplývá, že žalovaná byla vdaná.

8. Z výplatních pásek žalované má soud za prokázané, že žalovaná obdržela od zaměstnavatele , právnická osoba, v únoru 2023 čistou mzdu ve výši 31 079 Kč, v březnu 2023 ve výši 28 373 Kč a v dubnu 2023 ve výši 26 235 Kč.

9. Z detailu pohybu ze dne 18. 7. 2023 má soud za prokázané, že dne 2. 6. 2023 byla na bankovní účet č. , č. účtu, připsána z bankovního účtu žalované č. , č. účtu, verifikační platba ve výši 1 Kč pod ID operace , hodnota, .

10. Potvrzením o vyplacení úvěru a opakované platební instrukci ze dne 2. 6. 2023 s připojeným detailem pohybu na účtu má soud za prokázané, má soud za prokázané, že dne 2. 6. 2023 byla na účet žalované č. , č. účtu, poukázána částka 20 000 Kč, VS , var. symbol, .

11. Upomínkami ze dne 20. 12. 2023 a 5. 1. 2024 žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky, splatné dne 15. 12. 2023, přičemž za tyto upomínky mu naúčtovala sjednané poplatky vždy ve výši 500 Kč.

12. Z předžalobní výzvy a oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyrozuměla žalovanou o zesplatnění úvěrové jistiny v důsledku porušení smlouvy a vyzvala ji k zaplacení jistiny, úroku, nákladů na upomínání a nákladů právního zastoupení v celkové výši 24 400 Kč nejpozději do 5.12.2023 s upozorněním na možnost vymáhání této pohledávky soudní cestou. Odeslání této písemnosti žalobkyně prokázala poštovním podacím lístkem z téhož dne.

13. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s úrokem splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Vzhledem k tomu, že žalovaná peněžní prostředky řádně a včas nevrátila, vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu. Žalovaná na dluh žalobkyni uhradila pouze 1 Kč (vertifikační platba), ve zbylé výši dluh neuhradila ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení. K posouzení úvěruschopnosti žalované měla žalobkyně k dispozici výplatní pásky.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

15. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

16. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1892 odst. 1 o.z. kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.

19. Podle § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

20. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

21. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

23. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

24. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

25. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

26. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

27. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

28. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

29. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

30. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

31. Podle § 78 ZSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

32. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

33. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“34. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

35. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 19 999 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

36. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované není uveden. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinil právě žalovaná, a že poté, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že ta ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

37. Nad to je rovněž z provedených důkazů zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost žalované. Přestože žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele, neučinila tak. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

38. V daném případě žalobkyně argumentovala příjmem žalované od společnosti , právnická osoba, v průměrné výši 28 562 Kč a celkovými měsíčními náklady ve výši 6 000 Kč, které tvořily náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč a zahrnovaly rovněž splátku tohoto úvěru. Vyjma dokladů prokazujících totožnost žalované byly žalobkyní doloženy k posouzení její bonity pouze výplatní pásky za tři měsíce. Žalobkyně rovněž provedla lustraci v insolvenčním rejstříku a nebankovním registru klientských informací a měla tak za to, že při výši splátky 3 000 Kč je žalovaná schopna poskytnutý úvěr splácet. Celkové výdaje žalované nepůsobí věrohodně, a to především co se týká uvedené částky na bydlení, kdy není zcela zřejmé, na jakou formu bydlení je částka určená. Pokud žalovaná bydlí v nájmu, tato částka je zcela nereálná. Žalobkyně za účelem zjištění jejích skutečných nákladů, které mimochodem nebyly vůbec uvedeny, měla vyzvat žalovanou k předložení výpisu z jejího účtu za období předcházející poskytnutí úvěru, z něhož by bylo možné posoudit obvyklé hospodaření žalované s financemi. Z předložených důkazů tedy nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalované, tj. jaké skutečně hradí náklady na bydlení s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaná vynaloží na stravu, domácnost, dopravu, mobilní telefon apod. Z výpisu soudních řízení bylo navíc zjištěno, že žalovaná dne 6.4.2023 uzavřela úvěrovou smlouvu se společností , právnická osoba, na částku 30 000 Kč, která je exekučně vymáhána a dne 26.4.2023 úvěrovou smlouvu se společností , právnická osoba, . na částku 69 000 Kč. Jestliže tedy žalobkyně souhlasila s poskytnutím úvěru žalované, pak se měla s větší obezřetností zabývat platební morálkou žalované. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná neměla dostatek finančních prostředků na řádné splátky poskytnutého úvěru. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované.

39. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

40. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

41. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

42. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč a že žalovaná zaplatila 1 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení v částce 19 999 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudek). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

43. Protože je žalovaná v prodlení s úhradou částky 19 999 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., od 4. 1. 2024 (tedy od data splatnosti dluhu stanoveného v předžalobní výzvě s vyrozuměním o zesplatnění úvěru) do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

44. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která nebyla úspěšná v pouze nepatrné části jejího nároku, přiznal právo na náhradu v plné výši, tedy v částce 2 000 Kč. Tyto náklady představují jednak zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 800 Kč a náklady za právní zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč (odměna advokáta dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů., za tři úkony právní služby po 300 Kč a paušální náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za tři úkony právní služby po 100 Kč. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.