10 C 417/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 6 224 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 4. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 14 176 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 400 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 3. 8. 2022 ve znění jejího doplnění domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 20 400 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacené zápůjčky. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 9. 12. 2020 pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované zápůjčku ve výši 15 000 Kč, kterou jí poukázala téhož dne na bankovní účet. Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit zápůjčku ve 3 měsíčních splátkách, poslední splátku dne 29.4.2021 spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 400 Kč. Žalobkyně k procesu uzavření smlouvy uvedla, že žalovaná přes webové stránky žalobkyně odeslala návrh na uzavření smlouvy, po ověření schopnosti splácet a platnosti identifikačních údajů žalobkyně zaslala žalované na telefonní číslo PIN, kterým vygenerovanou smlouvu spolu se všeobecnými podmínkami smlouvy žalovaná podepsala tzv. prostým elektronickým podpisem. Zda je žalovaná poskytnutou zápůjčku schopna řádně a včas splatit žalobkyně před uzavřením smlouvy zjišťovala a ověřovala na základě doložených informací vyžádaných od žalované, které se týkaly jejích rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrů a dále nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Žalovaná pracovala jako manažerka zubní kliniky na dobu neurčitou s průměrným čistým měsíčním výdělkem ve výši 23 000 Kč, byla svobodná, neměla žádnou vyživovací povinnost, bydlela v podnájmu a výdaje měla ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalobkyně o úvěruschopnosti žalované neměla pochybnosti. Žalovaná však na tento svůj závazek uhradila pouze částku 8 775 Kč, kterou žalobkyně započetla na náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu. Žalobkyně proto požadovala po žalované uhradit jistinu ve výši 15 000 Kč, poplatek ve výši 5 400 Kč a zákonný úrok z prodlení z celé dlužné částky od 30. 4. 2021 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 2. 6. 2022, žalovaná však nikterak nereagovala a na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, za souhlasu žalobkyně, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z žalobkyní předložených listin provedl následující skutková zjištění.

5. Z žalobkyní předložené smlouvy o zápůjčce s datem 9. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně měla se žalovanou uzavřít smlouvu o zápůjčce, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout na účet žalované č. [bankovní účet] finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, které měla žalovaná vrátit ve třech splátkách po 6 800 Kč spolu s poplatkem ve výši 5 400 Kč, poslední splátka byla splatná 93. den ode dne poskytnutí půjčky. Smlouva byla podepsána dvěma jednateli žalobkyně a u jména žalované je připojeno datum 9. 12. 2020, čas 16:37:04 a PIN kód [číslo] Součástí smlouvy měly být Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, které byly shodně jako ve smlouvě o zápůjčce podepsány žalobkyní, u jména žalované byly opatřeny datem a PIN kódem.

6. Kopií občanského bylo doloženo, že žalobkyně zjišťovala totožnost žalované, a ověřovala, že žalovaná je svobodná.

7. Z přehledu předloženého žalobkyní vyplývá, že žalobkyně postupně 5x prověřovala žalovanou ohledně toho, zda na ni není vedena exekuce, a to 26. 11. 2020 a 9. 12. 2020, vždy s negativním výsledkem.

8. Podle výplatního lístku za měsíc říjen a listopad 2020 činil příjem žalované vždy částku 22 935 Kč, přičemž žalovaná měla být zaměstnána u společnosti [právnická osoba]

9. Z Potvrzení o platbě ze dne 19. 7. 2022 vyplývá, že žalobkyně poukázala částku 15 000 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě ze dne 9. 12. 2020 pod variabilním symbolem shodným s rodným číslem žalované, a z částečného výpisu žalobkyně, že žalovaná uhradila dne 27.11.2020 ověřovací poplatek ve výši 1 Kč.

10. Ze sdělení společnosti mBank S.A. ze dne 2.3.2023 vyplývá, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byla v měsíci prosinec 2020 [celé jméno žalované], [datum narození], tedy žalovaná, a že dne 10.12.2020 byla žalobkyní poukázána žalované částka 15 000 Kč (pod VS rodné číslo žalované). Z výpisu je rovněž patrné, že žalovaná měla ke dni 1.12.2020 účetní zůstatek v záporné výši - 50 120 Kč.

11. Upomínkou ze dne 1. 4. 2021 byla žalovaná poprvé vyzvána k okamžitému zaplacení dluhu. Dalšími upomínkami ze dne 12. 4. 2021, 1. 5. 2021, 10. 5. 2021 a 23. 5. 2021 byla žalovaná žalobkyní opakovaně upomínána k okamžité úhradě dlužné částky. Současně byla upozorněna na narůstající dluh o smluvní poplatky a smluvní úroky z prodlení s tím, že žalované bylo nabídnuto mimosoudní řešení věci.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 2. 6. 2022 ve spojení s podacím lístkem ze dne 3.6.2022 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k neprodlené úhradě dlužné částky s upozorněním na soudní vymáhání v případě, že žalovaná na výzvu nebude reagovat.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

15. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 2390 o.z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

19. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

20. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

21. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

22. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

23. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

24. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

25. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 6 224 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy.

30. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce pomocí prostředků komunikace na dálku. Z provedeného dokazování soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť za žalovanou byla smlouva podepsána číselným kódem. Samotná smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód SMS měl být žalovanou připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, a že po té, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Dále nebylo prokázáno, že by kód byl zaslán právě žalované, a že by právě žalovaná byla tou, kdo kód zaslal zpět. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód zaslán žalované za účelem podpisu smlouvě právě ve znění předloženém soudu, a že by tento kód byl použit k podepsání smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by smlouva byla uzavírána právě s žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že ji tato uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl vztah ze smlouvy o zápůjčce.

31. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci smlouvy o zápůjčce za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí ZSU ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů vyplývá, že se žalobkyně vůbec příjmy a výdaji žalované a její domácnosti nezabývala. Žalobkyně uvedla, že veškeré informace týkající se její rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrů ověřovala na základě dokladů získaných od žalované, které následně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalované. Zákaznická karta žalované však nebyla soudu k důkazu předložena. Vycházeje toliko ze dvou výplatních pásek při absenci doložení výdajů žalované, nebylo dle názoru soudu možné, aby žalobkyně řádně posoudila, zda je bonita žalované dostačující. Zápůjčka byla žalované poskytnuta 9.12.2020 a již v této době měla žalovaná na účtu značně vysoký záporný zůstatek. Výdaje žalované ve výši 10 000 Kč nebyly blíže specifikovány, není tak zřejmé, co konkrétně tyto výdaje představovaly. Žalobkyně se rovněž nezabývala tím, zda žalovaná nemá další závazky. Soud má přitom z výpisu věcí vedených u zdejšího soudu za prokázané, že u žalované bylo v průběhu let 2015 až 2022 nařízeno několik exekucí. Je tedy nepochybné, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet zápůjčku a neporovnávala její příjmy a výdaje ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z..

32. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

33. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalované částku 15 000 Kč, a že žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 8 775 Kč a ověřovací poplatek ve výši 1 Kč, došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení ve výši 6 224 Kč (15 000 Kč - 8 775 Kč - 1 Kč), které je povinna vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Soud proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 6 224 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30.4.2021 do zaplacení. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II.).

34. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť žalovaná nepožadovala, aby jí bylo umožněno plnění ve splátkách.

35. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná, by měla nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, avšak v řízení jí žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.