10 C 441/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 12 237,33 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 12 237,33 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 727,86 Kč, úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky 9 357,15 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 237,33 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 8. 2022 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení pohledávky ve výši 12 237,33 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 31. 8. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užití kreditní karty [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve sjednaném rámci 10 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti, a to opakovaně až do sjednané výše. Výše splátek pak byla stanovena pohyblivě v závislosti na stavu čerpání úvěru, přičemž v měsíčním zúčtovacím období byl žalovaný povinen uhradit minimální splátku ve výši 2% spolu s obchodním úrokem uvedeným vždy pro aktuální období v sazebníku banky. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný žádal o úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč. Schopnost žalovaného úvěr splácet posoudila právní předchůdkyně žalobkyně na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, kde uvedl průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce ve výši 22 665 Kč, za 12 měsíců ve výši 278 546 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 24 000 Kč. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost ani jiné finanční závazky. Tyto informace právní předchůdkyně žalobkyně dále ověřila nahlédnutím do interních a externích databázích, zejména do bankovních a nebankovních registrů klientských informací, insolvenčního rejstříku, databáze MVČR apod., neměla tak pochybnosti o solventnosti žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě individuálního hodnocení vyhověla žádosti žalovaného a schválila úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit rovněž úroky z čerpaného úvěru a platit poplatky za poskytnuté bankovní služby. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel, neboť byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek. Za období od 17.9.2018 do 21.10.2020 uhradil částku ve výši 40 476 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně proto využila svého práva sjednaného v produktových podmínkách a ke dni 30.1.2021 smlouvu o úvěru ukončila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení smlouvy činil obchodní úrok 22,99 % ročně. Následně postoupila celou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2021 s účinností ke dni 22.11.2021, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 9.12.2021. Ke dni postoupení pohledávky byla pohledávka ve výši 12 965,19 Kč složena z neuhrazené jistiny úvěru 9 357,15 Kč, neuhrazených poplatků ve výši 2 880,18 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 727,86 Kč. Žalobkyně vedle této částky požadovala i úhradu obchodního úroku z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 22,99 % ročně od 31.1.2021 (tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru) a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky ode dne 25.11.2021. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu žalobkyně ze dne 19.4.2022 neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 6.1.2023, k němuž se žalovaný na řádně doručené předvolání bez důvodné a včasné omluvy nedostavil (doručení předvolání žalovaného je vykázáno dnem 22.12.2022). Žalobkyně, která se k nařízenému jednání dostavila, sdělila, že žalovaný v mezidobí na dluh ničeho neuhradil a navrhla, aby soud po provedeném dokazování žalobě vyhověl a současně žalovaného zavázal k úhradě nákladů řízení. Soud tak věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] ve spojení s vysvětlením pojmů, předsmluvních a standardních informací ze dne 31.8.2018, Všeobecných obchodních podmínek, Produktových podmínek a Sazebníku poplatků zjistil, že Banka, právní předchůdkyně žalobkyně, uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru poskytnutého prostřednictvím kreditní karty banky s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat opakovaně. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši ke dni uzavření smlouvy 22,99% ročně a poplatky, s tím, že byla sjednána minimální měsíční splátka ve výši 2% z vyčerpaného úvěrového rámce. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na dluh uhradil za období od 17.9.2018 do 21.10.2020 postupně 40 476 Kč.

6. V Žádosti o úvěr a vydání kreditní karty žalovaný požádal o poskytnutí úvěrového rámce ve výši 40 000 Kč. Uvedl, že má střední vzdělání a je svobodný. Pracovní poměr měl sjednaný na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem měl činit 22 665 Kč. Celkový čistý měsíční příjem jeho domácnosti měl činit 24 000 Kč s tím, že zde byl jen jeden zdroj příjmů. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, druh bydlení uvedl„ jiné“ na adrese [adresa žalovaného]. Žalovaný neměl v době uzavření předmětné smlouvy žádné závazky. Žalovaný rovněž udělil bance souhlas se službou Telcoscore a zmocnil ji k ověření uvedených údajů a provedení dalších zjištění, které by v souvislosti se schválením žádosti považovala za nezbytná. Ostatní měsíční náklady byly uvedeny ve výši 0 Kč.

7. Podle potvrzení o výši příjmu ze dne 31. 8. 2018 byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou od 1. 2. 2016 a jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil 22 665 Kč a za 12 měsíců 278 546 Kč. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovních a nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů žalovaného byly odečteny jeho výdaje s tím, že bylo počítáno s částkou životního minima žalovaného, normativních náklad na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Z vyjádření dále vyplývá, že příjem byl ověřován z dokladu doloženého žalovaným. Banka vycházela z jediného příjmu žalovaného ve výši 22 665 Kč, příjmu domácnosti ve výši 24 000 Kč, druhu bydlení (jiné), rodinného stavu (svobodný) a podílu žalovaného na nákladech bydlení ve výši 94,44%. Ostatní výdaje byly uvedeny ve výši 0 Kč.

8. Z výpisů ke kreditní kartě žalovaného za období od 31.8.2018 do 31.12.2020 soud zjistil, že banka vystavovala pro žalovaného měsíční výpisy ke kreditní kartě, z nichž vyplývá aktuální výše dluhu, výše poplatků i výše ročního úroku z poskytnutých finančních prostředků. Z výpisu za období od 1.12.2020 do 31.12.2020 vyplývá, že žalovaný dlužil bance částku 11 882,49 Kč, přičemž již byl po splatnosti se splátkou ve výši 2 011,89 Kč a ke dni 20.1.2021 měl uhradit další splátku ve výši 3 282 Kč. Z platební historie a z výpisů ke kreditní kartě bylo zjištěno, že žalovaný postupně načerpal za období od 31.8.2018 do 27.7.2020 celkem 38 017,75 Kč s tím, že tyto finanční prostředky byly čerpány výběrem z bankomatu a nákupem zboží u obchodníků a že žalovaný na svůj dluh zaplatil celkem 40 610,85 Kč.

9. Upomínkami ze dne 15.9.2019, 7.11.2019 a 15.12.2020 byl žalovaný vyzýván k úhradě aktuálních dlužných částek a zároveň mu byl stanoven termín k jejich úhradě s tím, že byl vždy upozorněn na možnost vypovězení smlouvy v případě neuhrazení dluhu.

10. Z upomínky ze dne 31.1.2021 soud zjistil, že vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně porušoval smluvní podmínky, právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr za splatný a vyzvala žalovaného k zaplacení celkového dluhu ve výši 12 965,19 Kč do 15. 2. 2021.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2021, dohodě ke smlouvě z téhož dne, potvrzení o úplatě ze dne 22.11.2021, seznamu postoupených pohledávek, a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Oznámením ze dne 30.11.2021 právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyrozuměla o postoupení pohledávky. Odeslání oznámení žalobkyně doložila podacím lístek ze dne 9.12.2021.

12. Z předžalobní upomínky ze dne 14.4.2022 a z podacího lístku ze dne 19.4.2022 považuje soud za prokázané, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 29.4.2022 s upozorněním na případné vymáhání pohledávky soudní cestou.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 31. 8. 2018 smlouvu, na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky formou revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč. Žalovaný čerpal finanční prostředky výběrem z bankomatu a platbami zboží na prodejním místě, a to v celkové výši 38 017,75 Kč. Žalovaný postupně zaplatil žalobkyni částku ve výši 40 610,85 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v insolvenčním rejstříku, bankovním a nebankovním registru klientských informací, databázi MVČR a z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, tedy že je svobodný, bydlí ve vlastní nemovitosti, má uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou s průměrným měsíčním čistým příjmem 22 665 Kč. Celkový měsíční příjem domácnosti při jednom zdroji příjmu byl uveden ve výši 24 000 Kč. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost a jeho měsíční výdaje nebyly uvedeny. Právní předchůdkyně žalobkyně další informace o úvěruschopnosti žalovaného nezjišťovala. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2021 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1982 odst. 1 OZ dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 OZ jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy ze dne 31.8.2018. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Příjmovou stránku žalovaného prověřila pouze na základě údajů uvedených v žádosti o úvěr. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně tyto údaje prověřovala doplňkovou kontrolou v databázi BRKI, NRKI, insolvenčním rejstříku a databázi MV ČR, ale tato svá tvrzení nedoložila. Ze smlouvy sice vyplývá, že se žalovaný zavázal sdělit právní předchůdkyni žalobkyně další informace k tomu, aby blíže zkoumala jeho schopnost úvěr splácet, nicméně z předložených důkazů není zřejmé, že by žalovaného o poskytnutí dalších údajů a dokladů žádala. Žalovaný rovněž udělil souhlas se službou Telcoscore a zmocnil právní předchůdkyni žalobkyně k ověření uvedených údajů a provedení dalších zjištění, které by v souvislosti se schválením žádosti považovala za nezbytná. Ze žalobkyní předložené žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru vyplývá, že žalovaný ohledně svých osobních a majetkových poměrů uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, druh bydlení uvedl jako„ jiné“ na adrese [adresa žalovaného], což je adresa obecního úřadu. Tato adresa je uvedena jako korespondenční i jako trvalý pobyt žalovaného. Nejasnost v údajích uvedených žalovaným soud spatřuje v celkovém příjmu domácnosti, kdy žalovaný při jednom zdroji příjmu ve výši 22 665 Kč uvedl částku 24 000 Kč. Již z těchto skutečností bylo lze dovozovat, že údaje uvedené žalovaným nejsou zcela věrohodné. Právní předchůdkyně žalobkyně se pak vůbec nezabývala výdaji žalovaného, kromě případných závazků, nezkoumala jeho náklady na bydlení, na stravu, dopravu apod., či zda disponuje ještě jiným příjmem. Vycházela pouze z normativních nákladů na bydlení, aniž by si ověřila, jaké skutečné náklady žalovaný hradí. Z těchto skutečností lze proto dovodit, že není zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků ke splácení poskytnutého úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně pak i přes poučení ze strany soudu svá tvrzení v tomto směru nedoplnila a neunesla tak důkazní břemeno.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 24. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 38 017,75 Kč a že žalovaný zaplatil celkem 40 610,85 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalovaného nevzniklo ani bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.