10 C 45/2022

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 81 565 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 9 641,27 Kč, částku 998 Kč, částku 400 Kč, částku 1 473 Kč a částku 9 053,20 Kč, pro úrok ve výši 64,59 % ročně z částky 60 000 Kč od 25. 3. 2022 do 17. 4. 2022 ve výši 2 484 Kč, pro úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2022 dosáhne částky 202 348 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 512 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 035,80 Kč k rukám titul jméno příjmení, advokátky se sídlem v obec a číslo, ulice a číslo, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 8. 2022 domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 72 512 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 9 053,20 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že dne datum uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (vyplněním jedinečného kódu) s žalovaným smlouvu o úvěru číslo. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, který byl žalovanému poskytnut dne datum, a to na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 64,59 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 004 Kč, které byly splatné vždy k 17. dni v měsíci, počínaje lednem 2022. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet na základě informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho, neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Vzhledem k tomu, že nebyla uhrazena splátka splatná dne datum, došlo dne 23. 3. 2022 k zesplatnění celého úvěru, kdy novou jistinu úvěru ve výši 69 641,27 Kč byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni dle jejího tvrzení právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč a na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč. Od 25. 3. 2022 pak dle žalobkyně vznikla žalovanému povinnost zaplatit jí smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou této nové jistiny. Tuto smluvní pokutu žalobkyně vypočetla k datu vyhotovení žaloby na částku 9 053,20 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala žalobou uhradit částku 72 512 Kč (jistina ve výši 60 000 Kč, dlužné úroky přirostlé do zesplatnění ve výši 9 641,27 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 1 473 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 72 512 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 9 053,20 Kč (pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 69 641,27 Kč od 25. 3. 2022 do vyhotovení žaloby, tj. do 1. 8. 2022) a dále smluvní úrok ve výši 64,59 % ročně z částky 60 000 Kč od 25. 3. 2022 do 17. 4. 2022 ve výši 2 484 Kč, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 3. 2022 dosáhne částky 202 348 Kč.

2. Dle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

3. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

5. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

6. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Dle ustanovení § 122 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

9. Dle ustanovení § 1802 o. z., mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

10. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

11. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je pro tento případ nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že předmětem podnikání žalobkyně je od datum poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

14. Z listiny nazvané jako„ hodnocení klienta“ ze dne datum, která byla podepsána žalovaným vyplněním jedinečného kódu, soud zjistil, že finanční potřeba žalovaného byla 150 000 Kč, celková výše úvěru byla 60 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u právnická osoba, anonymizováno, IČO a jeho pravidelný měsíční příjem činí 22 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, nežije ve společné domácnosti s manželkou/partnerkou, forma bydlení je„ vlastní“. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto uvedl ve výši 6 560 Kč.

15. Z předsmluvního formuláře ze dne datum a z listiny nazvané jako„ prohlášení klienta, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru“ ze dne datum soud zjistil, že žalovaný svým podpisem potvrdil, že v dostatečném časovém předstihu před zprostředkováním a uzavřením smlouvy mu bylo poskytnuto jedno vyhotovení druhého ze shora uvedených dokumentů, který obsahoval informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru. Žalovaný dále mimo jiné prohlásil, že se seznámil s informacemi týkajícími se spotřebitelského úvěru, nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku a veškeré informace uvedené k jeho osobě jsou pravdivé a úplné.

16. Z listiny nazvané jako„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru číslo“ ze dne datum (dále jen„ smlouva o úvěru“) a dodatku číslo ke smlouvě o úvěru vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 60 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru ve výši 64,58 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 168 624 Kč a měla být hrazena ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 004 Kč, a to vždy do 17. dne každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Dle čl. 2 smlouvy o úvěru je žalobkyně oprávněna na úrocích, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 202 348,80 Kč. Dle čl. 4 smlouvy o úvěru se úvěr splácí anuitními splátkami, jejichž výše se po dobu splácení nemění. V každé splátce je zahrnuta platba jistiny úvěru a platba úroku za poskytnutí úvěru. Úrok zahrnutý do každé splátky odpovídá úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Postupně se tak mění poměr mezi splátkou jistiny a úroku, kdy tento poměr je u jednotlivých splátek uveden ve splátkovém kalendáři, který je zasílán společně s oznámením o schválení úvěru. Pokud bylo sjednáno pojištění, zahrnuje v sobě splátka i sjednanou měsíční úhradu za pojištění. Dle čl. 6 smlouvy o úvěru je žalovaný, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Po případném zesplatnění úvěru již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto bodu smlouvy nevzniká. Smluvní pokuty dle tohoto bodu smlouvy o úvěru jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Dle čl. 6 smlouvy o úvěru má žalobkyně vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Dle čl. 6 smlouvy o úvěru, jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, je žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků a automaticky dojde k zesplatnění úvěru. Dle čl. 6 smlouvy o úvěru, jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

17. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Dále v souladu se smlouvou o úvěru oznámila i základní parametry poskytovaného úvěru, kdy celková výše úvěru činí 60 000 Kč, celková částka, kterou má žalovaný zaplatit, činí 168 624 Kč, doba trvání úvěru je 48 měsíců, celková výše splátky je 4 004 Kč a zápůjční úroková sazba činí 64,59 % ročně. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru vyplývá, že první splátka ve výši 4 004 Kč je splatná dne 17. 1. 2022 a poslední splátka úvěru je splatná dne 17. 12. 2025.

18. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru byla dne datum vyplacena částka 60 000 Kč (skutečnost, že se jedná o účet žalovaného, byla ověřena sdělením právnická osoba příjmení anonymizováno).

19. Z potvrzení o příjmu ze dne datum vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán u zaměstnavatele právnická osoba a jeho průměrný čistý měsíční příjem činil za poslední 3 měsíce částku 23 492 Kč. Z detailu úhrady z účtu ze dne 7. 12. 2021 vyplývá, že tohoto dne byla z účtu zaměstnavatele žalovaného na daný účet připsána částka 23 114 Kč. Z výplatních pásek za červen až listopad 2021 (tyto jsou na jméno celé jméno žalovaného, adresa adresa žalovaného, jiné identifikační údaje na nich nejsou uvedeny, stejně tak není uveden zaměstnavatel) plyne, že čistý příjem zaměstnance byl v červnu 2021 ve výši 29 318 Kč, v červenci 2021 ve výši 35 589 Kč, v srpnu 2021 ve výši 29 310 Kč, v září 2021 ve výši 13 708 Kč, v říjnu 2021 ve výši 24 804 Kč a v listopadu 2021 ve výši 19 103 Kč. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že tento byl žalobkyní předložen zcela prázdný bez jakékoliv informace o solventnosti žalovaného. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovanému bylo přiděleno skóre 221, což znamená jeho zařazení do kategorie I, v rozmezí 166–315 bodů, která znamená vyšší riziko, úvěr je výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Žalobkyně k žalobě doložila kopii občanského průkazu žalovaného, kdy z této skutečnosti vyplývá, že ji měla k dispozici k ověření totožnosti žalovaného.

20. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný na pohledávku neuhradil ničeho.

21. Z výzev k zaplacení ze dne 17. 2. 2022 a ze dne 21. 3. 2022 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného, že se ocitl v prodlení s úhradou 1. a 2. splátky, následně i 3. splátky a vyzvala ho k úhradě těchto splátek, náhrady účelně vynaložených nákladů, které vznikly v souvislosti s prodlením a smluvních pokut ve výši 499 Kč za splátku. Žalobkyně žalovaného upozornila na možnost zesplatnění úvěru. Z oznámení ze dne 23. 3. 2022 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou dlužných splátek o délce 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ho k okamžité úhradě částky 72 512 Kč (tj. původní jistina ve výši 60 000 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 9 641,27 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč a úhrada za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 1 473 Kč).

22. Z předžalobní výzvy ze dne 13. 7. 2022 včetně podacího archu dokládajícího odeslání této výzvy vyplývá, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání.

23. Na základě shora uvedeného soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřeno ujednání, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úrok ve výši 64,59 % ročně, tedy celkem částku 168 624 Kč, a to v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši 4 004 Kč. Částka 60 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne datum. Žalovaný neuhradil ničeho, a proto ke dni 23. 3. 2022 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru. Po zesplatnění úvěru žalovaný rovněž ničeho neuhradil.

24. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

25. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaný uzavřel dne datum s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 60 000 Kč. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., § 1810 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet, neboť jak je známo, spotřebitelé často„ vytloukají klín klínem“, tedy jeden finanční produkt splácí druhým a dostávají se tak do dluhové pasti. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

26. Žalobkyně k plnění své zákonné povinnosti uvedla, že vycházela z informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Úvěrová historie žalovaného byla ověřována v databázích SOLUS a NRKI. Žalobkyně doložila výplatní pásky a potvrzení o příjmu, ze kterých vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud dle shora zjištěných informací dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaný schopen splácet sjednaný peněžní závazek. Byť měl žalovaný v době sjednání úvěru stálé zaměstnání s příjmem průměrně cca 23 500 Kč, není samotná výše příjmu dostačující pro odůvodnění poskytnutí úvěru, resp. odůvodnění solventnosti žalovaného, protože žalovaný může mít řadu jiných závazků u jiných věřitelů (a toto riziko v případě osob, které vyhledávají nebankovní poskytovatele úvěru, zásadně existuje). Za důležitou skutečnost soud považuje to, že žalobkyně měla pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného k dispozici výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI), dle kterého byl žalovaný zařazen do kategorie I.„ vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán“. Uvedené nesvědčí o dobré platební morálce žalovaného. Za této situace by obezřetný a rozumný úvěrující vyžadoval po osobě žalovaného další informace k jeho majetkové situaci (například výpis z bankovního účtu za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru), nemluvě o tom, že žalobkyni nezajímalo, jaké jsou měsíční výdaje žalovaného, resp. spokojila se s tvrzením žalovaného, že jeho měsíční výdaje jsou 6 560 Kč (3 860 Kč životní minimum, 2 700 bydlení) a výši těchto neobvykle nízkých měsíčních výdajů žádným způsobem neověřila. Uvedené vzbuzuje dojem, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována toliko formálně. Soud má za to, že žalobkyně si měla s ohledem na uvedené, které na první dojem vzbuzuje pochybnosti, ověřit a požadovat od žalovaného doložení tvrzených skutečností, resp. měla po něm požadovat více informací, které by mohly vést k ověření, zda se jedná o solventní osobu. Na základě informací, které žalobkyně měla, si nemohla učinit odůvodněný závěr, že žalovaný je dostatečně solventní osobou a může mu být úvěr poskytnut. Přesto žalovanému peněžní prostředky poskytla. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tím však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Jak je uvedeno shora, žalovanému dne datum byla na bankovní účet nepochybně připsána částka 60 000 Kč, tím mu tedy vzniklo bezdůvodné obohacení v částce 60 000 Kč. Protože žalovaný ničeho neuhradil, je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení, jak je požadován žalobkyní ve výši 11,75 % ročně od 25. 3. 2022. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., kdy žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 60 000 Kč s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 60 000 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji zamítl.

27. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ty spočívaní v zaplacení soudního poplatku ve výši 4 079 Kč, nákladech právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 4 380 Kč. Zástupkyni žalobkyně by náležela odměna za celkem 3 úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, účast u jednání 29.3.2023, tj. odměna 13.140 Kč. Dále zástupkyni žalobkyně náleží režijní paušál ve výši 900 Kč (3x300 Kč), cestovné osobním vozidlem průměrné spotřeby 10,1 l /100 km (metodika ES 1999 /100), obec - Vyškov a zpět tj. 68 km, 5,20 Kč - sazba základní náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel - § 1 písm. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb., ceně nafty 41,20 Kč dle § 4 této vyhlášky, cestovné celkem 636,56 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. - 4 x 100 Kč při cestě do místa soudu a zpět přesahující jednu půlhodinu, DPH 3, 166,08 Kč náklady celkem 22.321,60 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 96 980,23 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 66 064,93 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 68 %, v rozsahu 32 % úspěšná nebyla. Úspěch žalobkyně pak spočívá v 36 % a náleží jí náhrada nákladů řízení ve výši 8 035,80 Kč.

28. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.