10 C 450/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 242 396,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 210 653,81 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 000,98 Kč za dobu od 2. 1. 2022 do 1. 3. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 210 653,81 Kč od 2. 3. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 31 742,96 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 241 958,77 Kč od 2. 3. 2022 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 609,98 Kč za dobu od 2. 1. 2022 do 1. 3. 2022 a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 31 742,96 Kč od 2. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 50 563,27 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 9. 2022 domáhala zaplacení částky v celkové výši 242 3963,77 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 25. 4. 2021 Smlouvu o úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím systému internetového bankovnictví [jméno], pomocí aplikace [jméno] klíč, a byla podepsána elektronickým podpisem. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 235 722 Kč, který byl veden na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], a byl použit na konsolidaci úvěrů v celkové výši 200 722 Kč. Zbývající prostředky mohl žalovaný použít podle svého uvážení. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem z úvěru ve výši 12,99 % a poplatky za úkony související s poskytnutím a správou úvěru, poplatky za pojištění, a to ve výši podle smlouvy a aktuálního sazebníku. Žalovaný byl povinen udržovat na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Smluvní strany si sjednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně je oprávněna připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru, a to vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a při uplatnění práva na okamžité splacení úvěru. V případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky byl žalovaný povinen uhradit také úrok z prodlení a náklady spojené se správou úvěru, tedy smluvní pokutu za prodlení a další poplatky. Žalovaný za dobu od 20. 5. 2021 do 26. 12. 2021 zaplatil celkem 25 068,19 Kč. Vzhledem k tomu, že však žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, využila právní předchůdkyně žalobkyně sjednaného oprávnění a po několika upozorněních prohlásila úvěr za okamžitě splatný ke dni 1. 1. 2022. Žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn dopisem z téhož dne. Právní předchůdkyni žalobkyně následně smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 24. 2. 2022 postoupila svoji pohledávku včetně příslušenství za žalovaným na žalobkyni, s účinností ke dni 1. 3. 2022. Postoupení pohledávek byl žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 3. 2022. Žalobkyně tak žalobou požadovala jistinu ve výši 241 958, 77 Kč, která sestávala z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 238 605,17 Kč a neuhrazených úroků ve výši 3 353,60 Kč, dále požadovala kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 4 610,96 Kč, poplatky ve výši 438 Kč a úroky z úvěru a úroky z prodlení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 22. 12. 2022. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil. Soud proto jednal podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že předmětem podnikání žalobkyně je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

5. Ze smlouvy o úvěru datované dnem 25. 4. 2021 a Všeobecných obchodních podmínek České spořitelny soud zjistil, že společnost [právnická osoba] (tedy právní předchůdkyně žalobkyně) měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 235 722 Kč. Část úvěru měla být použita na konsolidaci závazků žalovaného ve výši 200 722 Kč, které měl u právní předchůdkyně žalobkyně z titulu splátkového úvěru. Žalovaný se měl zavázat tento úvěr splácet v měsíčních splátkách po 3 766 Kč nejpozději do 20. 3. 2030 spolu s úrokem ve výši 12,99 % ročně. Při řádném splácení měl tento úrok činit 10,7 % ročně. Ve smlouvě mělo být sjednáno rovněž pojištění úvěru žalovaného pro případ jeho neschopnosti úvěr splácet v případě smrti, invalidity, pracovní neschopnosti, ztráty zaměstnání nebo zrušení živnosti či ošetřování člena rodiny za paušální částku 425 Kč měsíčně. Smlouva obsahovala označení osoby, která měla smlouvu podepsat za právní předchůdkyni žalobkyně a jméno žalovaného. Na smlouvě je uvedeno, že byla podepsána elektronickým podpisem, nicméně k ní žádný takovýto podpis nebyl připojen.

6. Podle tabulky„ Datum exportu 7. 2. 2022“ se měl žalovaný dne 25. 4. 2021 přihlásit do aplikace George, měl požádat o úvěrový produkt, měla mu být zaslána SMS a e-mail, a žalovaný měl podepsat dokument.

7. Z posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 25. 4. 2021 vyplývá, že žádost o úvěr byla poskytnuta prostřednictvím interního call centra. Žalovaný měl v žádosti uvést, že jeho příjem činí 15 135 Kč, což měl pracovník centra ověřit doloženým potvrzením o příjmu žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli před uzavřením smlouvy v insolvenci, dále ověřila jeho splátkovou morálku a v interní evidenci pak skutečnost, že u žalovaného neměla zaznamenány žádné negativní informace, např. záznam o podvodném jednání. Žalovaný měl uvést, že nemá žádné výdaje a nehradí žádné splátky. Právní předchůdkyně žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu na částku 5 908 Kč. Dále zjistila, že žalovaný čerpal úvěr ze dne 11. 3. 2021 s úvěrovým limitem 200 000 Kč, který měl splácet po 6 000 Kč měsíčně, přičemž tento úvěr měl být předmětným úvěrem konsolidován.

8. Z potvrzení o výši příjmu žalovaného ze dne 25. 4. 2021 vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 15 135 Kč.

9. Podle stavu úvěru žalovaný načerpal 235 722 Kč, a uhradil postupně celkem 25 068,19 Kč (viz tabulka).

10. Žalovaný byl výzvou před zesplatněním ze dne 22.6.2020 a následně poslední výzvou k úhradě dlužné částky z 30. 11. 2021 písemně informován o prodlení s úhradou dlužných splátek, a byl upozorněn na možnost zespslatnění úvěru. Výzva ze 30. 11. 2021 byla žalovanému odeslána 5. 12. 2021 a 6. 12. 2021 (viz poštovní podací arch). Vzhledem k tomu, že žalovaný ani poté ničeho neuhradil, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr za okamžitě splatný rozhodnutím o okamžité splatnosti ze dne 1. 1. 2022.

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 2. 2022, přílohy č. 1 – Seznam pohledávek, přílohy č. 7 – Potvrzení o zaplacení kupní ceny a Dohody o úplatě ze dne 28. 2. 2022 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni.

12. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 3. 2022 spolu s přílohou a podacím lístkem ze dne 16. 3. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky a výši závazku informován právní předchůdkyní žalobkyně, a žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu žalobkyni.

13. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolnému splnění závazku předžalobní výzvou ze dne 15. 6. 2022 v dodatečné lhůtě do 30. 6. 2022. Výzva byla téhož dne žalovanému odeslána (viz podací lístek ze dne 15. 6. 2022).

14. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný měli uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, která však nebyla žádnou ze stran podepsána. Právní předchůdkyně žalobkyně však poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 235 722 Kč, a žalovaný jí uhradil 25 068,19 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 2. 2022, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 3. 2022. Žalovaný však na dluh ničeho dalšího neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

17. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

18. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

19. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

23. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

24. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

25. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

26. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

27. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

28. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

29. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

30. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

31. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

33. V daném případě dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Podpis žalovaného na smlouvě nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalovaný smlouvu skutečně podepsal, neboť na místě podpisu žalovaného je uvedeno pouze jeho jméno a příjmení. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Podle tabulky„ Datum exportu 7. 2. 2022“ měl být podpis žalovaného připojen na smlouvu; ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl podpis připojen, že tak žalovaný skutečně učinil, a že tak učinil právě on, a že po té, kdy měl být podpis připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

34. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, právní předchůdkyně žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalovaného úvěr splácet. Příjem žalovaného činil 13 135 Kč, a podle posouzení úvěruschopnosti klienta právní předchůdkyně žalobkyně stanovila pouze hypotetické výdaje žalovaného na částku 5 908 Kč, aniž by jí však bylo známo, v jaké formě bydlení žalovaný žije, zda zde žije sám či s další osobou či osobami, zda má nějakou vyživovací povinnost a jaké jsou jeho výdaje na bydlení a stravu. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že ověřila jeho splátkovou morálku, pak soud má o tom pochybnost, neboť podle posouzení úvěruschopnosti klienta měl žalovaný čerpat na základě smlouvy ze dne 11. 3. 2021 úvěr 200 000 Kč, nicméně v zásadě již o měsíc měl požádat o předmětný úvěr. Je tak zřejmé, že žalovaný nebyl schopen splácet ani úvěr čerpaný v březnu 2021. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a řádně neporovnala jeho příjmy a výdaje ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože nebylo zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, dospěl soud k závěru, že i z tohoto důvodu je uvedená smlouva neplatná.

35. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

36. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

37. Soud má proto za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

38. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 235 722 Kč a že žalovaný zaplatil 25 068,19 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení v částce 210 653,81 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Protože právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 210 653,81 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

39. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 210 653,81 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 2. 1. 2022 (den následující po zesplatnění) do 1. 3. 2022 v kapitalizované výši 4 000,98 Kč a dále od 2. 3. 2020 do zaplacení.

40. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 50 563,27 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 73,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,91 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13,09 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 696 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 5 úkonů právní služby po 9 300 Kč (dle ust. § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhradu hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 300 Kč (dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.; (převzetí a příprava žaloby, sepis žaloby, účast na jednání, podání ze dne 22. 12. 2022 a účast na jednání), a dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu advokáta osobním automobilem k jednání soudu dne 6. 1. 2023 z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou dle ustanovení § 157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb. ve výši celkem 394,50 Kč (osobní automobil BMW 3C, spotřeba dle TP: 6,1 l /100 km (3. údaj o spotřebě), palivo nafta motorová, cena 44,10 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 5,20 Kč km dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., počet km 50), a to včetně náhrady za ztrátu času advokáta (cesta k jednání soudu a zpět) za 2 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 10 204,85 Kč celkem žalobkyni vznikly náklady ve výši 68 495,35 Kč. Protože žalovaný ve sporu převážně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část 73,82 % náhrady nákladů žalobkyně z částky 68 495,35 Kč, tedy částku 50 563,27 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve sporu zastoupena advokátem, uložil soud celkovou částku nákladů řízení zaplatit přímo tomuto advokátovi (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).