10 C 469/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 31 301 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 27 685 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 7. 2022 do zaplacení ve výši 3 616,62 Kč a úroku ve výši 52,98 % ročně z částky 19 214,15 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 87 264 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29. 12. 2022 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 31 301 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela se žalovanou dne 18. 3. 2019 úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalobkyně vyplatila žalované úvěr dne 20. 3. 2019, a to na její účet. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s efektivní úrokovou sazbou 67,94 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 1 515 Kč, počínaje měsícem duben 2019. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalované ověřila její schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení její úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI a dále na základě provedeného vnitřního scoringu – hodnocení klienta. Žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli evidováni v insolvenčním rejstříku. Žalovaná dvakrát požádala o bezúplatný odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti, čemuž žalobkyně vyhověla. Po dobu odkladu těchto splátek (č. 10 a č. 24), konkrétně od 17. 1. 2020 do 16. 2. 2020 a následně od 17. 3. 2021 do 16. 4. 2021 neběžel sjednaný úrok za poskytnutý úvěr. Žalovaná dále využila ochranné doby podle zákona č. 177/2020 Sb., po dobu od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 tak vzniklo žalobkyni právo na úrok za poskytnutý úvěr ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Žalovaná však neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, v důsledku čehož došlo ke dni 21. 7. 2022 k automatickému zesplatnění úvěru. Do tohoto data žalovaná uhradila celkem 29 splátek po 1 515 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalované 998 Kč sestávající ze dvou smluvních pokut po 499 Kč za prodlení s úhradou splátky č. 38 a 39 a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 3 800 Kč sestávající za každou z 19 splátek (č. 12, 20 -23 a 26 – 39) á 200 Kč, s níž se žalovaná ocitla v prodlení po dobu delší 15 dnů. Dále žalobkyně požadovala úroky za poskytnutí úvěru ve výši 3 673,55 Kč a nezaplacenou jistinu ve výši 19 214,15 Kč, tj. celkem 22 887,70 Kč, které se staly součástí nové jistiny, dále úrok z prodlení z nové jistiny úvěru, smluvní pokuty a náhrady nákladů ve výši 27 685 Kč od 23.7.2022 do zaplacení a úrok ve výši 52,98 % ročně z původní jistiny, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 87 264 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od dne 23. 7. 2022 do jejího zaplacení, vyjma ochranné doby od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020, tj. celkem ve výši 3 616,62 Kč. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalované výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaná na ni však nereagovala.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalované doručena do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro ni byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 23. 1. 2023. Žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů. Žalobkyně se z ústního jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Proto soud jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

6. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kopie občanského průkazu soud zjistil, že žalovaná podepsala tento návrh dne 18. 3. 2019 a požádala jím o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, s tím, že se zavázala žalobkyni vrátit částku 72 720 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 1 515 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalované doklady a informace nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalované, a žalovaná jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnila. Návrh smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 20. 3. 2019.

7. Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo žalované zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 21. 3. 2019 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář a dodejka, dle které byla zásilka uložena dne 22. 3. 2019 k vyzvednutí). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byly žalované poskytnuty i informace o spotřebitelském úvěru (viz informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru a předsmluvní formulář).

8. Z hodnocení klienta, tj. z údajů sdělených dne 18. 3. 2019 žalovanou žalobkyni pro účely posouzení její úvěruschopnosti, má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou, a její pravidelný čistý měsíční příjem činí 17 000 Kč. Jako její výdaje bylo v hodnocení klienta uvedeno životní minimum ve výši 3 410 Kč, dále náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, vyživovací povinnost k jednomu dítěti ve výši 2 000 Kč, splátky PROFI CREDIT ve výši 6 190 Kč, její celkové výdaje tak měly činit 12 600 Kč. S připočtením rezervy ve výši 1 000 Kč měly volné zdroje žalované činit 3 400 Kč. Z hodnocení klienta dále vyplývá, že žalovaná uvedla, že je svobodná a bydlí u rodičů.

9. Z pracovní smlouvy uzavřené dne 9.3.2007 vyplývá, že žalovaná byla zaměstnána u společnosti [právnická osoba] na dobu neurčitou na pozici výrobce audionosičů. Z kopie výplatní pásky za leden 2019 soud zjistil, že žalobkyně ověřila, že čistá mzda žalované činila 16 697 Kč, z výplatní pásky za měsíc únor 2019 činila částku 17 581 Kč, a dále že plátcem mzdy je týž zaměstnavatel, jako osoba uvedená žalovanou při sjednání úvěru.

10. Z přehledu příjmu žalované a potvrzení o výplatě mzdy na účet má soud za prokázané, že žalované byla poukázána mzda v lednu 2019 ve výši 16 966 Kč, v únoru 2019 ve výši 17 741 Kč a v březnu 2019 ve výši 16 817 Kč.

11. Podle výpisu záznamů z registru SOLUS a z ověření v registru NRKI žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když zároveň v registru NRKI nebylo žalované přiděleno CBS skóre, jelikož byla její smlouva hodnocena jako špatná.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 20. 3. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala na účet žalované částku ve výši 30 000 Kč.

13. Z karty klienta vyplývá, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalované na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkem částku 43 935 Kč.

14. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 20. 4. 2020 spolu se sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 s upraveným splátkovým kalendářem, soud zjistil, že žalovaná využila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID -19, a to ode dne 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Po tuto dobu byla úroková sazba úvěru snížená na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře žalované ze dne 17. 1. 2020 a ze dne 27. 3. 2021 spolu s dopisy žalobkyně ze dne 22. 1. 2020 a 1. 4. 2021 a upravenými splátkovými kalendáři ze dne 22. 1. 2020 a 1. 4. 2021 má soud za prokázané, že došlo k odkladu splátek č. 10 a 24.

16. Z výzev k zaplacení ze dne 17. 6. 2022, 18. 7. 2022 a 30. 10. 2020 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalované výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

17. Oznámením ze dne 21. 7. 2022 žalobkyně informovala žalovanou o zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celého dluhu.

18. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 12. 2022 spolu s plnou mocí a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalované předžalobní výzvu a oznámila jí, že ke dni 21. 7. 2022 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení jejích závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.

19. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, neboť je s ohledem na skutkový stav zjištěný z provedených důkazů, považoval za nadbytečné.

20. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalovaná podala u žalobkyně návrh smlouvy o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 30 000 Kč, který žalobkyně odsouhlasila. Žalobkyně následně vyplatila žalované na dohodnutý účet částku 30 000 Kč. Žalovaná úvěr postupně splácela, a žalobkyni uhradila za dobu od dubna 2019 do května 2022 celkem 43 935 Kč. Žalobkyně poté s odkazem na prodlení žalované se splátkami zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovanou k jeho zaplacení.

21. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

22. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Z § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ Zosú“), podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná předložila k posouzení své úvěruschopnosti dvě výplatní pásky za leden a únor 2019, z nichž je zřejmé, že dosahovala příjmu pouze cca 17 000 Kč, což potvrzuje i údaj uvedený v hodnocení klienta a potvrzení o příjmu od zaměstnavatele žalované. Uvedené výdaje žalované však nepovažuje soud za věrohodné, zejména částku na bydlení a ostatní výdaje. Žalobkyně vycházela v případě výdajů ze životního minima ve výši 3 410 Kč s tím, že volné zdroje ke splácení tak žalovaná měla ve výši 3 400 Kč. Žalovaná měla jedno dítě, s životním minimem tohoto dítěte nebylo v hodnocení klienta počítáno. Žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalované o výši jejích výdajů a neověřovala si, zda žalovaná skutečně hradí toliko částku 1 000 Kč na bydlení, byť bydlela u rodičů a jaké jsou její další výdaje. Již tyto skutečnosti, stejně jako vědomí žalobkyně, že žalovaná souběžně splácela dříve jí poskytnuté úvěry splátkou ve výši 6 190 Kč a že hodnocení smlouvy dle výpisu z nebankovního registru vycházelo jako špatné, měla zavdat žalobkyni pochybnost o dobré platební morálce žalované. Žalobkyně dle zjištění soudu poskytla v období od listopadu 2017 do října 2019 žalované celkem 5 úvěrů/zápůjček, přičemž jen v roce 2018 s odstupem několika málo měsíců celkem tři. Docházelo tak k souběhu jejich splácení, což svědčí o skutečnosti, že žalovaná nově nabytými prostředky splácela dřívější závazky. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou k posouzení její úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovanou zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovanou žádným způsobem neověřovala a dále nezkoumala. S tak nízkým příjmem a nedostatečnými informacemi o výdajích žalované bylo lze předpokládat, že žalovaná nedostojí svému závazku. Žalobkyně si např. nevyžádala výpisy z účtu žalované, které by rovněž vypovídaly o solventnosti žalované.

28. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalované v zásadě vyhradila právo jí úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované v tomto směru nic nedoplnila.

29. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

30. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

31. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a zároveň, že žalovaná již před podáním žaloby žalobkyni zaplatila 43 935 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 30 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, jelikož nevzniklo na straně žalované ani bezdůvodné obohacení (výrok I. rozsudku).

32. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a příslušela by jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, respektive jejich náhradu nepožadovala. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení.