10 C 56/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: právnická osoba ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem tituly před jménem . jméno a příjmení sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 , zastoupený hmotně právním opatrovníkem název , IČO IČO Adresa zainteresované osoby 0/1 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 27 306 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 27 306 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8.6.2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice – Okresnímu soudu v Berouně náhradu nákladů řízení žalovaného ve výši 5 040 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu 18. 10. 2023 původně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 34 487,67 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný po verifikační platbě uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , dne 27. 6. 2022 Smlouvu o úvěru , číslo, v elektronické podobě, na základě které mu uvedená společnost poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr formou 36 pravidelných měsíčních splátek po 1 838,33 Kč měsíčně splatných vždy k 27. dni příslušného měsíce. Žalovaný se současně zavázal splatit spolu s jistinou úvěru i smluvní kapitalizovaný úrok ve výši 36 179,88 Kč, a tedy měl celkem uhradit částku 66 179,88 Kč. Žalovaný následně uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 28. 8. 2022 druhou Smlouvu o úvěru téhož čísla, která však technicky byla dodatkem výše uvedené Smlouvy ze dne 27. 6. 2022. Na základě tohoto Dodatku byl předchozí závazek smluvních stran upraven tak, že jistina úvěru nově činila částku 34 372,71 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit formou 36 pravidelných měsíčních splátek po 2 074,85 Kč splatných vždy k 27. dni příslušného měsíce, včetně smluvního kapitalizovaného úroku ve výši 40 321,89 Kč. Celkem měl žalovaný zaplatit 74 694,60 Kč nejpozději ke dni 27. 8. 2025. Žalovaný však sjednaný rozpis měsíčních splátek nedodržel, a dostal se do prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 29. 4. 2023, čímž žalovanému vznikla podle žalobkyně i povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, tj. ve výši 1 181,66 Kč, a paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním, především za odeslání písemných upomínek žalovanému. Dne 8. 12. 2022 pak právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalobkyní Rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které byla pohledávka postoupena na žalobkyni ke dni 5. 6. 2023. Žalovaný i přes informaci o postoupení pohledávky na žalobkyni a výzvu k zaplacení ničeho nezaplatil.

2. Žalobkyně vzala podáním ze dne 2. 4. 2024 žalobu částečně zpět co do částky 5 518,01 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 518,01 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 485,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 111,87 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 482 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 181,66 Kč s odůvodněním, že nedisponuje důkazními prostředky, které by prokázaly, že její právní předchůdkyně s dostatečnou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Okresní soud v Berouně proto usnesením ze dne 2. 5. 2024, č. j. 10 C 56/2024-36, ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř., řízení ve výše uvedeném rozsahu zastavil. Rozhodnutí nabylo právní moci 29. 5. 2024.

3. Žalovaný, zastoupený svým opatrovníkem, poukázal na to, že byl rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2023, č.j. , číslo jednací, , omezen ve svéprávnosti tak, že mimo jiné není schopen nakládat s finančními prostředky nad 800 Kč, a není ani schopen právních jednání, jejichž předmětem jsou peněžní prostředky. Žalovaný zastoupený ustanovenu právní zástupkyní uvedl, že se od roku 2020 průběžně léčí v psychiatrických léčebnách, kde se nachází i nyní. V době, kdy měla být uzavřena předmětná smlouva, si žalovaný nějaké úvěry bral, nicméně si nepamatoval od koho a v jaké výši. Pokud je ve spise založen výpis z bankovního účtu žalovaného, pak zřejmě smlouvu uzavřel. S ohledem na majetkovou situaci žalovaného, kterému byl od května 2024 přiznán příspěvek na živobytí ve výši 4 860 Kč a omezení jeho svéprávnosti proto žalovaný namítl, že přiznání nároku žalobkyni je v rozporu s dobrými mravy. Právní předchůdkyně žalobkyně měla rovněž posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a neměla se spoléhat na jím tvrzené údaje. otázkou rovněž je, na co žalovaný finanční prostředky spotřeboval, a zda je skutečně spotřeboval on, vzhledem k tomu, že se v jeho okolí pohybují lidé, kteří na něm parazitovali. Žalovaný rovněž namítal, že s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nemá možnost uhradit případné bezdůvodné obohacení, protože to neodpovídá jeho možnostem. Mezi účastníky nebyla v tomto směru uzavřena žádná dohoda, a s ohledem na předpokládaný vývoj zdravotního stavu žalovaného, který v budoucí době nebude schopen zajistit si své živobytí prací, je žaloba předčasná. Žalovaný rovněž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1292/2001, v němž ústavní soud konstatoval, že pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba zvážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Žalovaný měl proto za to, že i vzhledem k tomu, že žalovaná částka významně přesahuje částku, se kterou je oprávněn nakládat, není žaloba důvodná, a proto navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Protože se žalobkyně z ústního jednání konaného dne 26.6.2024 omluvila, soud jednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

6. Ze Smlouvy o úvěru splatném ve splátkách č. , číslo, datované 27. 6. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu a poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se měl zavázat finanční prostředky vrátit ve 36 měsíčních splátkách po 1 838,33 Kč s úrokem 61,30 %, tedy zaplatit celkem 66 179,88 Kč. Ze Smlouvy o úvěru splatném ve splátkách č. , číslo, s datem 28.8.2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu a poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 34 372,71 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se měl zavázat finanční prostředky vrátit ve 36 měsíčních splátkách po 2 074,85 Kč s úrokem 59,89 %, tedy zaplatit celkem 74 694,60 Kč. Uvedené smlouvy ani obchodní podmínky neobsahují vlastnoruční podpis žalovaného, ani elektronický podpis, ani jiné elektronické značky prokazující uzavření obou smluv žalovaným a neobsahují ani podpis společnosti , právnická osoba, . Pouze u smlouvy ze dne 28.8.2022 je uvedeno datum a čas odeslání potvrzovacího kódu klientovi: 28.8.2022 10:27:05, telefonní číslo na které byl kód zaslán: , tel. číslo, a datum a čas potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu: 28.8.2022 10:27:22.

7. Z výpisu z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně, platební historie a potvrzení o verifikační platbě soud zjistil, že dne 27. 6. 2022 byla zaslána z účtu žalovaného č. , č. účtu, platba ve výši 0,11 Kč a že společnost , právnická osoba, vyplatila žalovanému na jeho účet dne 27. 6. 2022 pod variabilním symbolem , var. symbol, částku 30 000 Kč a dne 28.8.2022 pod variabilním symbolem , var. symbol, částku 5 000 Kč. Žalovaný uhradil dne 28.6.2022 částku 1 839 Kč, dne 16. 8. 2022 částku 1 890 Kč, dne 16.9.2022 částku 1 890 Kč a dne 14.10.2022 částku 2 075 Kč; celkem tak zaplatil 7 694 Kč.

8. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 13.5.2024 vyplývá, že majitelem účtu č. , č. účtu, byl v období od 1.6.2022 do 31.8.2022 , Jméno zainteresované osoby 0/0, , Datum narození zainteresované osoby 0/0, , tedy žalovaný. Z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že žalovaný čerpal od společnosti , právnická osoba, dne 27.6.2022 částku 30 000 Kč a dne 28.8.2022 částku 5 000 Kč.

9. Upomínkou právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 27. 2. 2023 a opakovanou výzvou k úhradě ze dne 29. 3. 2023 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. Předžalobní výzvou ze dne 29. 4. 2023 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne byl žalovaný upozorněn na možné soudní řízení a vyzván k zaplacení dluhu, jež k 29.4.2023 činil 41 047 Kč.

10. Z dopisu ze dne 12. 6. 2023 ve spojení s podacím lístkem dokládajícím jeho odeslání dne 14. 6. 2023, soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky 42 342,28 Kč nejpozději do 26.6.2023.

11. Z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek spolu s přílohami ze dne 8. 12. 2022, výpisu z obchodního rejstříku, Společného prohlášení o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávky spolu s plnou mocí a potvrzení o úplatě ze dne 7. 6. 2023 vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena včetně příslušenství z právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti , právnická osoba, , na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 6. 2023 ve spojení s podacím archem ze dne 14. 6. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky a výši závazku informován právní předchůdkyní žalobkyně.

12. Z přehledu výpisu úkonů ze dne 17. 10. 2023 vyplývá, že žalobkyně zaslala dne 17. 7. 2023 žalovanému dopis a dne 12. 7. 2023 a 26. 7. 2023 pověřený pracovník navštívil žalovaného na jeho kontaktní adrese v rámci mimosoudního vymáhání pohledávky.

13. Žalobkyně opětovně upomenula žalovaného k zaplacení dopisem z 17. 7. 2023 a dále dopisem ze dne 2. 10. 2023, v němž mu stanovila dodatečnou lhůtu k zaplacení do 12. 10. 2023. Tato upomínka byla žalovanému odeslána 4. 10 2023 (viz podací arch).

14. Z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 12. 2023, č.j. , číslo jednací, , se podává, že u zdejšího soudu bylo vedeno řízení o omezené svéprávnosti žalovaného, a to na základě podnětu ošetřující lékařky žalovaného ze dne 31. 1. 2023. Žalovaný byl tímto rozsudkem omezen ve svéprávnosti tak, že mimo jiné není schopen nakládat s finančními prostředky ve výši nad 800 Kč a nakládat s movitými a nemovitými věcmi v hodnotě nad 800 Kč a není schopen ani právních jednání, jejichž předmětem jsou peněžní služby. Z rozsudku dále vyplývá, že žalovaný je dlouhodobě evidován na Úřadu práce, a to od roku 2019 dosud s cca půlročními přestávkami. Rozhodnutí nabylo právní moci 26. 1. 2024.

15. Z prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného (ze spisu zdejšího soudu sp.zn. 10 C 379/2023) je zřejmé, že žalovaný je svobodný a je finančně závislý na svém nájemníkovi, jenž je ukrajinským občanem. Žalovaný požádal o přiznání invalidního důchodu dne 26. 2. 2024, a kromě dávky mimořádné okamžité pomoci ve výši 3 130 Kč, která mu byla vyplacena 7. 3. 2024 (viz též Oznámení Úřadu práce z 1. 3. 2024 a poštovní poukázka) dosud nemá žádný příjem. Žalovaný má dluh za odpad ve výši 2 100 Kč a další dluhy. Jeho výdaje představují částku 1 000 Kč za rok za odpad a 1 991 Kč jako platba do fondu oprav. Žalovaný dosud neuhradil dluh za poplatek za odpad ve výši 3 100 Kč, jak je zřejmé z přehledu vyrovnání předepsaných plateb.

16. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalovaný vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 k pozemku parc.č. st. , číslo, , v k.ú. , adresa, , jehož součástí je bytový dům č.p. , číslo, , v němž se nachází předmětná bytová jednotka a pět dalších bytových jednotek. Dále je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/6 k pozemku parc.č. , číslo, (zahrada) v k.ú. , adresa, . Předmětná bytová jednotka č. , číslo, je postižena třemi exekucemi žalovaného.Anonymizovaný odstavec18. Z Oznámení Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v , obec, ze dne 27.5.2024 soud zjistil, že žalovanému byl přiznán příspěvek na bydlení ve výši 4 860 Kč měsíčně od května 2024.

19. Z výpisu věcí evidovaných ohledně žalovaného vedených u Okresního soudu v Berouně soud zjistil, že majetek žalovaného byl postižen šesti exekucemi.

20. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši celkem 35 000 Kč, která mu byla připsána na účet č. , č. účtu, , a to dne 27.6.2022 ve výši 30 000 Kč a dne 28.8.2022 ve výši 5 000 Kč poté, co žalovaný zaslal na účet žalobkyně vertifikační platbu ve výši 0,11 Kč. Žalovaný na dluh uhradil celkem 7 694 Kč, ničeho dalšího nezaplatil, přestože byl opakovaně upomínán o zaplacení.

21. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

22. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

23. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

26. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

27. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

28. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

29. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

30. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

31. Soud dále vycházel z ust. § 2991 odst. 1 o.z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

32. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

33. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující, označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

34. Soud se zabýval tvrzením žalobkyně, že se její právní předchůdkyně uzavřela se žalovaným písemnou smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelský úvěr, jak je zřejmé z charakteru smlouvy. Z provedených důkazů však vyplývá, že smlouva měla být uzavřena nikoliv v listinné podobě, ale v podobě elektronické. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel, neboť smlouvu nijak nepodepsal. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě), žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána se žalovaným, že ten uzavřel smlouvu právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

35. Nad to je z předložených důkazů zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně neposoudila jeho úvěruschopnost. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Ze žádného z dokumentů nevyplývá, jaké byly příjmy a jaké byly výdaje žalovaného, co konkrétně tyto výdaje tvořilo a žalovaný měl dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a i z tohoto důvodu je smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

36. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci, (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

37. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

38. Přestože bylo v řízení prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši celkem 35 000 Kč, na kterou žalovaný zaplatil pouze částku 7 694 Kč, a tedy mu na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 27 306 Kč, je třeba vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení upravených nikoliv v ust. § 2991 o.z., ale ve speciálním ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZSU. Tato úprava na rozdíl od obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku stanoví vedle povinnosti vypořádat plnění z neplatné smlouvy i povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 ZSU tak nastává až v době, kdy je spotřebitel, tedy žalovaný, schopen podle svých možností bezdůvodné obohacení vrátit. Protože žalovaný namítal, že není v jeho schopnostech jistinu žalobkyni vrátit, zabýval se soud ve smyslu § 87 odst. 2 ZSU novou dobu splatnosti nevrácené jistiny. Soud ohledně svých závěrů odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž soud konstatoval, že „Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. … Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.“.

39. Z provedených důkazů vyplývá, že mezi stranami neplatné smlouvy, ani mezi účastníky tohoto sporu, nebyla ujednána lhůta splatnosti dosud nevrácené jistiny. Z bodu 14 až 19 odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že finanční situace žalovaného je dlouhodobě nepříznivá, žalovaný je od roku 2019 až dosud evidován na Úřadu práce, byť s jistými přerušeními, jeho jediným majetkem je bytová jednotka v k.ú. , adresa, , ve které však bydlí, a která je současně postižena již třemi exekucemi. Žalovanému byl přiznán příspěvek na bydlení ve výši 4 860 Kč měsíčně od května 2024, z něhož je však možné hradit pouze náklady spojené s bydlenímS ohledem na špatnou finanční situaci byla žalovanému přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci ve výši 3 130 Kč, která mu byla vyplacena 7. 3. 2024. . Přestože žalovaný požádal o invalidní důchod, nebyl mu tento prozatím přiznán. Zdravotní stav žalovaného je dlouhodobě špatný a je opakovaně hospitalizován v psychiatrických léčebnách. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2023, č.j. , číslo jednací, , pak byl omezen ve svéprávnosti tak, že mimo jiné není schopen nakládat s finančními prostředky ve výši nad 800 Kč. Z uvedeného je tak zřejmé, že prozatím není ve finančních možnostech žalovaného vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu. Přestože není vyloučeno, že v budoucnu bude žalovanému přiznán invalidní důchod, je pro soud rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Protože žalovaný není v současné době schopen vrátit žalobkyni částku 27 306 Kč, není jeho závazek dosud splatný, a žaloba je tak předčasná. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

40. Soud doplňuje, že s ohledem na to, že zamítl žalobu pro předčasnost, nezabýval se blíže námitkou žalovaného, že smlouva o úvěru je neplatná, a s ohledem na jeho zdravotní stav je podaná žaloba v rozporu s dobrými mravy.

1. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch a přísluší mu proto náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalovanému však byla k ochraně jeho zájmů ustanovena zástupkyně z řad advokátů, a proto je dle ust. § 149 odst. 2 o.s.ř., třeba státu zaplatit tyto náklady představující náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování žalovaného. S ohledem na to, že předmětem řízení bylo po částečném zpětvzetí žaloby zaplacení částky ve výši 27 306 Kč, soud vycházel při stanovení odměny za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty dle § 7, bod 5, vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“), přičemž sazba mimosmluvní odměny z této částky tsk činí dle ust. § 7 bod 5 vyhlášky částku ve výši 2 220 Kč. Žalovanému tak vznikly náklady, které představují odměnu advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za právní služby a podle § 11 odst. 1, písm. b) a g) vyhlášky, a to za 2 úkony právní služby, tj. za převzetí a přípravu zastoupení a za účast na jednání u soudu dne 26. 6. 2024. Dále odměna advokátky představuje náhradu hotových výdajů za celkem 2 úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit takto vzniklé náklady státu ve výši celkem 5 040 Kč jak výše vedeno, a to k rukám České republiky – Okresního soudu v Berouně dle § 149 odst. 2 o.s.ř. Soud doplňuje číslo účtu Okresního soudu v Berouně pro zaplacení těchto nákladů: , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, .