10 C 57/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 29 795 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 22.7.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 9 695 Kč spolu s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 21 806 Kč od 22.7.2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky ve výši 1 706 Kč od 22.7.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 923,30 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 13.10.2020 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky 29 795 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 15.11.2019 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že část poskytnutého úvěru ve výši 27 500 Kč poukázala dne 18.11.2019 na účet žalovaného a částku 2 500 Kč z poskytnutého úvěru zaslala na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr včetně úroků ve výši 21,55 % ročně z poskytnutého úvěru, tj. částku ve výši 37 500 Kč ve 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje 20.12.2019. Žalovaný však neplnil řádně a včas svůj závazek, a proto žalobkyně celý nesplacený úvěr zesplatnila ke dni 21.7.2020. K tomuto dni byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení s úhradou neuhrazených dlužných splátek ve výši 4 600 Kč a dále s neuhrazenou jistinou ve výši 21 806 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení nákladů vynaložených za zaslání dvou upomínek vždy po 100 Kč a dále smluvní pokutu naběhlou před zesplatněním úvěru v celkové částce 998 Kč, a to za prodlení žalovaného se splacením dvou řádných měsíčních splátek před splatností úvěru, když pokuta za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky činila 499 Kč. Dále žalobkyně uplatnila vůči žalovanému rovněž nárok na smluvní pokutu naběhlou po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, tj. z částky 26 406 Kč, kterou kapitalizovala za období od 22.7.2020 do 12.10.2020 částkou 2 191 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku ze dne 21.7.2020.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud provedl dokazování listinami založenými žalobkyní, z nichž zjisti následující skutkový stav:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně je subjektem oprávněným poskytovat spotřebitelské úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 15. 11. 2019, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisu úhrad ze dne 15.11.2019, má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Za žalobkyni byla smlouva podepsána jejím zástupcem [jméno] [příjmení], který byl označen jako„ samostatný zprostředkovatel“. Podle smlouvy představoval účel úvěru jednak provizi zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč a dále spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, počínaje dnem 20.12.2019. Celkově měl žalovaný uhradit částku 37 500 Kč, a to s ohledem na to, že mezi stranami byla sjednána zápůjční úroková sazba 21,55 %, tj. 17,71 Kč denně (viz tabulka umoření). Úvěr měl být žalovanému poskytnut na jeho účet. Podle článku II. bod písm. b) Smlouvy) byla částka 2 500 Kč poskytnuta žalovanému na účet zprostředkovatele, a to jako provize sjednaná mezi žalovaným a zprostředkovatelem. Žalovaný se dále ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou úvěru či jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 499 Kč a výši 0,1% denně z dlužné částky, zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, má soud za prokázané, že žalovaný obdržel zákonem vymezené předsmluvní informace.

7. Podle formuláře Výdaje a příjmy spotřebitele – čestné prohlášení žalovaného ze dne 15.11.2019 o jeho závazcích, výdajích, příjmech, ve spojení s výplatními páskami žalovaného za měsíce září až říjen 2019, je zřejmé, že žalovaný uvedl, že je rozvedený, pobírá mzdu ve výši 21 000 Kč měsíčně, přičemž z této mzdy vynakládá částku 2 500 Kč na bydlení, a jeho další pravidelné výdaje činí 6 500 Kč měsíčně, aniž by byly tyto výdaje jakkoliv blíže charakterizovány co do účelu. Žalovaný nevyplnil kolonku ohledně počtu jeho dětí, a jako počet dalších osob ve společné domácnosti byla uvedena nula. Z částečného výpisu z účtu žalovaného za měsíc říjen 2019 vyplývá, že na účet žalovaného byla zaslána mzda ve výši 18 132 Kč a dále částka 4 000 Kč z účtu pod názvem [celé jméno žalovaného], s tím, že žalovaný měl záporný zůstatek na svém běžném účtu, a to mínus 2 818,30 Kč. Žalovaný v období [číslo] až [číslo] uskutečnil výběry z bankomatu přesahující částku 28 000 Kč a dne [číslo] učinil platbu ve výši 12 000 Kč na účet označený jménem [celé jméno žalovaného], přičemž není zřejmé, na co konkrétně tyto výdaje měly jít. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a výsledek zaznamenala do formuláře Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 18.11.2019 se závěrem vysoké bonity klienta, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 5 314 Kč a životního minima žalovaného 3 410 Kč a od toho odvozené částky odečetla exekučně nezabavitelné minimum ve výši 5 816 Kč měsíčně. Podle výstupu z insolvenčního rejstříku a výpisu z Centrální evidence exekucí má soud za prokázané, že žalovaný neměl ke dni 15.11.2019, resp. 18.11.2019 žádný záznam.

8. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet částku ve výši 27 500 Kč dne 18.11.2019. Z potvrzení o provedení transakce rovněž ze dne 18.11.2019 vyplývá, že žalobkyně zaplatila na účet pana [jméno] [příjmení] částku 2 500 Kč.

9. Z listiny nazvané [příjmení] smlouvy a tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný byl v prodlení s úhradou splatnou 20. dne měsíce května, června a července 2020, a že na úvěr uhradil celkem částku 7 400 Kč.

10. Z upomínky ze dne 24. 6. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky a zároveň uplatnila i nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů s upomínáním ve výši 100 Kč. Oznámením o zesplatnění ze dne 21.7.2020 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru, o důsledcích zesplatnění, výši dlužné částky a zároveň mu byla poskytnuta lhůta v délce 10 dní od odeslání výzvy k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu co do částky 20 100 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud nemá za to, že by žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě žalobkyně vycházela z čestného prohlášení týkající se závazků a výdajů žalovaného, negativních výpisů z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, jakož i ze dvou předložených výplatních pásek a částečného výpisu z účtu žalovaného. Z tiskopisu posouzení úvěruschopnosti ze dne 18.11.2019 vyplývá, že příjmy žalovaného měly činit 21 000 Kč. V čestném prohlášení týkající se závazků a výdajů pak žalovaný uvedl kromě částky 2 500 Kč na bydlení ještě částku 6 500 Kč představující jeho další běžné měsíční výdaje. Žalovaný neuvedl žádné další závazky. Žalovaný by tak měl k dispozici částku kolem 9 000 Kč, což by v případě splátky žalobkyně ve výši 1 500 Kč postačovalo, ovšem za předpokladu, že by takto uvedené výdaje byly reálné. Již z předloženého částečného výpisu z účtu za měsíc říjen 2019 je patrné, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy dostatečně solventní, neboť jeho výběry hotovosti z bankomatu za pouhých deset dnů při příjmu 18 132 Kč ze zaměstnání a poukázané částky 4 000 Kč od [celé jméno žalovaného], tyto vysoce převyšovaly. Žalovaný učinil výběry ve výši více jak 28 000 Kč, aniž by bylo zřejmé, na co tyto finanční prostředky vynaložil, a dne [číslo] pak odeslal částku 12 000 Kč na účet se jménem [celé jméno žalovaného]. Z předloženého částečného výpisu rovněž vyplývá konečný zůstatek ve výši - 2 818,30 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný neměl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Je tak s podivem, že žalobkyně i přes takto negativní finanční bilanci vyplývající z částečného výpisu nevyzvala žalovaného k předložení dalších výpisů z předcházejícího období či výpis z účtu označeného jménem [celé jméno žalovaného] k posouzení, zda výběry žalovaného byly způsobeny jeho mimořádnou situaci, či zda se jedná o obvyklé hospodaření žalovaného s financemi. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, o jaký typ bydlení se jedná i s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaný vynaloží na stravu a na domácnost. Z předložených důkazů proto nevyplývá, že by žalobkyně řádně porovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z..

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, [příjmení] [příjmení], srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, [právnická osoba], z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, [příjmení], z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 18.11.2019 na jeho bankovní účet částku ve výši 27 500 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 7 400 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 20 100 Kč, které je povinen vydat (27 500 Kč – 7 400 Kč). Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 100 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 20 100 Kč ode dne 22.7.2020, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů. (výrok I. rozsudku).

22. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i všech doprovodných ujednání včetně ujednání o výši poplatků za poskytnutí úvěru, o výši nákladů spojených s upomínáním a o smluvní pokutě (výrok II.).

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 192 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava žaloby, výzva k plnění, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tak 2 644 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 67,46 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 29 795 Kč, soud žalobu co do částky 9 695 Kč zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 32,54 % od jejího„ úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu částečně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně, tedy částku 923,30 Kč, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.