10 C 63/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 622 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 716 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 25. 12. 2020 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 13 906 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky Kč od 25.12.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 10. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 17 622 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru ze dne 31. 10. 2019. Žalobkyně uvedla, že na základě této smlouvy se žalovaný zavázal splácet částku 30 906 Kč, sestávající z půjčené částky 17 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 13 906 Kč, po 516 Kč týdně. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty hotově při podpisu smlouvy. Pro případ prodlení s plněním tohoto závazku si pak strany sjednaly ve smluvních podmínkách zesplatnění zbylého dluhu včetně příslušenství v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. V rámci posuzování schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobkyně provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů, kontrolu předložených dokumentů dle evidenční karty klienta, v příslušných registrech zkontrolovala osobní údaje žalovaného, telefonicky u zaměstnavatele, dále aktuální počet exekucí, stav v insolvenčním rejstříku, jakož i platební historii žalovaného a vyhodnotila jeho aktuální finanční situaci dle poskytnutých podkladů a příslušnou lokalitu bydliště a zdroje příjmů na základě vědomostí obchodního zástupce v dané oblasti. Žalovaný však hradil sjednané splátky nepravidelně, na dluh zaplatil pouze částku 13 284 Kč, která byla zčásti započtena na jistinu a zčásti na souhrnný poplatek. Splatnost pohledávky nastala již ke dni 7. 5. 2020, žalobkyně však požaduje úrok z prodlení dnem následujícím od doby předepsané splatnosti smlouvy, tj. od 25. 12. 2020. Žalovaný dluh nezaplatil ani na základě zaslané předžalobní upomínky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 31. 10. 2019, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a smluvních podmínek soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy částku ve výši 17 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni splatit spolu se sjednaným úrokem ve výši 6 086 Kč při zápůjční úrokové sazbě 70,89 % p.a., dále s poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 740 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 080 Kč, celkem částku 30 906 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 515,10 Kč, když první splátku byl povinen uhradit do sedmi dnů od podpisu smlouvy. Pro případ prodlení s úhradou splátky úvěru a nezaplacení dluhu ani v následně poskytnuté 30denní lhůtě má žalobkyně právo požadovat splacení celé dlužné částky včetně příslušenství v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky.

6. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní žádnou nemovitost ani vozidlo, a v minulosti čerpal u žalobkyně úvěr. Žalovaný byl zaměstnán na plný úvazek s čistým měsíčním příjmem 24 384 Kč. Jeho výdaje pak měly představovat náklady na bydlení 4 670 Kč, životní minimum na ověření 3 910 Kč a nebankovní závazky ve výši 3 283 Kč. K dispozici tak měl mít částku 12 521 Kč. Trvalé bydliště žalovaného bylo uvedeno na Městském úřadu [obec], kontaktní adresu měl v obci [obec] se jménem na zvonku„ [příjmení]“.

7. Z výplatních pásek za měsíc srpen a září 2019 má soud za prokázané, že žalovaného mzda v tomto období činila 25 928 Kč a 24 315 Kč.

8. Z platební bilance vedené žalobkyní k úvěrové smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 13 284 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 18. 8. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě sedmi dnů od doručení upomínky s upozorněním na možnost soudního vymáhání dluhu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila poštovním podacím archem.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel dne 31. 10. 2019 se žalobkyní úvěrovou smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 17 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 13 906 Kč, tedy celkem částku 30 906 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 515,10 Kč. Při uzavření smlouvy se žalovaným s ním byla vyplněna Evidenční karta klienta. Žalovaný nesplácel dluh řádně a včas, na dluh uhradil pouze částku 13 284 Kč. Na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 18.8.2021 nijak nereagoval.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu co do částky 3 716 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud nemá za to, že by žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v evidenční kartě klienta uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, žije v nájmu a příjem má ve výši 24 384 Kč. Výdaje v celkové výši 12 521 Kč tvořily náklady na bydlení 4 670 Kč, životní minimum na ověření 3 910 Kč a nebankovní závazek 3 283 Kč. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 16.2.2022 k předložení důkazů k tvrzení, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného doložila pouze dvě výplatní pásky za měsíc srpen a září 2019 a dále poukázala na to, že žalovaného lustrovala v dostupných registrech a provedla kontrolu předložených dokumentů dle evidenční karty. Žalobkyně si však nevyžádala např. doklad o výši nákladů na bydlení, výpis z účtu žalovaného dokládající jeho měsíční hospodaření za účelem zhodnocení jeho bonity dle skutečných nákladů apod. Rovněž tak nebyly soudu předloženy ani doklady k tvrzení žalobkyně o prověřování žalovaného v příslušných databázích. Dle karty klienta měl žalovaný trvalý pobyt na adrese městského úřadu s tím, že dále uvedl kontaktní adresu u paní [příjmení], aniž by tato osoba byla zohledněna v příjmové či výdajové stránce. Již tato skutečnost vypovídá o tom, že žalobkyně neměla k dispozici dostatečné údaje k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný rovněž v minulosti u žalobkyně čerpal úvěr a dle karty měl nebankovní závazek přesahující tři tisíce korun. Již z těchto údajů a skutečnosti, že žalovaný je hlášen na adrese městského úřadu mohla žalobkyně předpokládat, že žalovaný není osobou, která by měla svoji finanční situaci zcela pod kontrolou, což ostatně bylo v rámci lustrace věcí vedených u zdejšího soudu u žalovaného potvrzeno. Bez doložení relevantních důkazů nebylo možné posoudit, zda žalovaný byl schopen úvěr splácet. Žalobkyně tedy řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 Zosú.

19. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 9 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 31.10.2019 v hotovosti částku ve výši 17 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 13 284 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 3 716 Kč, které je povinen vydat (17 000 Kč – 13 284 Kč). Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 3 716 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 3 716 Kč ode dne 25.12.2020, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů. (výrok I. rozsudku).

22. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

23. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem pod bodem III. v souladu s ustanovením § 151 o. s. ř, za použití § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., dle kterých má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení, když byl v řízení převážně úspěšný, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.