10 C 71/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 74 870,08 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení úroku ve výši 0,03 % ročně z částky 70 255,75 Kč od 26. 11. 2021 do zaplacení se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 33 702,05 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 847,62 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 702,05 Kč od 26. 11. 2021 do zaplacení.

III. Žaloba o zaplacení částky ve výši 41 168,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 352,42 Kč za dobu od 16. 2. 2018 do 25. 11. 2021, úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 70 255,75 Kč od 26. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 525,28 Kč, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 553,70 Kč od 26. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 3. 12. 2021 domáhala zaplacení částky v celkové výši 74 870,08 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovanou dne 16. 2. 2018 smlouvu o osobní kreditní kartě reg. [číslo] Smlouva byla uzavřena elektronický a byla podepsána stranami ověřeným elektronickým podpisem. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr do limitu 70 000 Kč. Úvěr byla žalovaná oprávněna čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu se smluveným úrokem ve výši 22,02 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši poměrné části čerpané jistiny úvěru. Podle žalobkyně byla řádně posouzena úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, podmínky osobních kreditních karet a Sazebník. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátek, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 3. 6. 2021. Žalovaná byla o této skutečnosti informována zesplatňujícím výpisem. Žalobkyně poté od smlouvy odstoupila. Žalovaná na dluh uhradila celkem 106 563,60 Kč, a proto měla žalobkyně za to, že jí jí ke dni 25. 11. 2021 vznikl nárok na zaplacení jistiny ve výši 70 255, 75 Kč a poplatků ve výši 4 614,33 Kč a dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 21 352, 42 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 372,90 Kč za dobu od 4. 6. 2021 do 25. 11. 2021. Žalovaná byla opakovaně vyzývána k zaplacení dluhu, nicméně ničeho nezaplatila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žaloba a předvolání k jednání ve věci bylo žalované doručeno do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro ni byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 2. 6. 2022. Žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle ust. § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů. Soud proto jednal v její nepřítomnosti podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Žalobkyně podáním doručeným soudu 30. 5. 2022 vzala žalobu zpět co do úroku ve výši 0,03 % ročně z částky 70 255,75 Kč od 26.11.2021 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ve smyslu § 96 odst. 1 o.s.ř. ještě před zahájením jednání, jak výše uvedeno, soud v tomto rozsahu řízení podle v tomto rozsahu zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I. rozsudku).

5. Ze Smlouvy o přímém bankovnictví ze dne 9. 1. 2018 spolu s Dodatkem ke Smlouvě ze dne 16. 2. 2018 soud zjistil, že žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalované službu přímého bankovnictví – mobilní banka pod identifikačním číslem žalované [číslo] a limitem ve výši 50 000 Kč.

6. Ze žádosti o kreditní kartu ze dne 16. 2. 2018 vyplývá, že žalovaná požádala žalobkyni o vydání kreditní karty prostřednictvím certifikátu v MojeBanka pod [číslo] s úvěrovým limitem ve výši 70 000 Kč. Úvěr měl být hrazen z účtu číslo [bankovní účet]. Žalovaná měla hradit poplatek za správu úvěru ve výši 59 Kč měsíčně s tím, že ostatní poplatky měly být zdarma. Žalovaná měla úvěr uhradit ve 12 splátkách, jejichž výše se postupně snižovala, nicméně jejich průměrná výše činila 6 528 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla, že má středoškolské vzdělání bez maturity a má vyživovací povinnost k jednomu dítěti do 10 let. Její příjem ze zaměstnání měl činit 15 000 Kč, příjmy rodinných příslušníků měly činit rovněž 15 000 Kč a ostatní prokazatelné příjmy pak 5 000 Kč. Žalovaná měla mít výdaje spojené s bydlením ve výši 3 000 Kč a ostatní měsíční výdaje ve výši 500 Kč. Měsíční splátka půjček a spotřebitelských úvěrů žalované měla činit 1 600 Kč.

7. V návrhu na rozhodnutí o poskytnutí – Kreditní karta osobní žalovaná uvedla ohledně svých bytových poměrů, že jsou typu„ ostatní“, její čistý měsíční příjem měl činit 15 000 Kč a ostatní prokazatelné měsíční příjmy měly činit 20 000 Kč. Výdaje žalované na bydlení byly uvedeny ve výši 3 000 Kč a ostatní výdaje 800 Kč. Žalovaná neměla záznamy v registru exekucí, RRS, BRKI, NRKI, SOLUS, ani závazky po splatnosti u žalobkyně.

8. Podle informace o úvěrech žalované měla žalovaná ke dni 16. 2. 2018 jeden existující úvěr na částku 136 925 Kč, jehož měsíční splátka činila 1 522 Kč. Žalované bylo v době od 17. 8. 2017 do 28. 12. 2017 odmítnuto pět žádostí o úvěr, kdy žalovaná chtěla v srpnu 2017 čerpat úvěr ve výši 400 000 Kč a žádosti snižovala až na částku 60 000 Kč. V lednu 2018 pak žalovaná sama odvolala žádost o úvěr ve výši 85 000 Kč.

9. V prohlášení o zdravotním stavu žalovaná uvedla, že jí její zdravotní stav opravňuje k přijetí pojištění její schopnosti splácet úvěr.

10. Ze Smlouvy o osobní kreditní kartě, standardních informací o spotřebitelském úvěru, podmínek přímého bankovnictví, oznámení úrokových sazeb, informace o elektronických podpisech, protokolu o podpisu, odborného vyjádření ke smlouvě uzavřené pomocí metody„ certifikát v souboru“ znalce [příjmení] [jméno] [jméno], [anonymizováno], Smlouvy o certifikátu z 16. 2. 2018, podmínek k certifikátům a pojistných podmínek, soud zjistil, že žalované byl žalobkyní poskytnut osobní certifikát [číslo]. Žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o osobní kreditní kartě dne 16. 2. 2018. Na základě ní poskytla žalobkyně žalované kreditní kartu a poskytla jí úvěr k této kartě s limitem 70 000 Kč (č. účtu ke kreditní kartě [bankovní účet]). Strany si sjednaly pojištění schopnosti splácet úvěr a žalovaná měla hradit cenu podle Sazebníku. Žalovaná se dále zavázala žalobkyni úvěr splácet a hradit jí současně úroky z vyčerpané jistiny úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 % z vyčerpané jistiny a splatné úroky vždy 25. den v měsíci, a to v minimální výši (včetně úroku) 100 Kč s tím, že výše splátky v daném měsíci měla být uvedena vždy na výpisu z účtu ke kartě. Účastnice si sjednaly úrokovou sazbu ve výši 21,99 % ročně.

11. Žalovaná byla oprávněna čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty do výše úvěrového limitu, jednorázově nebo postupně, a to i opakovaně. Přesáhne-li výše vyčerpané jistiny úvěru z jakéhokoli důvodu úvěrový limit, stává se tato část úvěru okamžitě splatnou a žalobkyně je oprávněna požadovat z této částky úrok z prodlení. V případě prodlení žalovaného s úhradou jakéhokoliv peněžitého závazku ze smlouvy je žalobkyně oprávněna od smlouvy odstoupit a požadovat okamžité splacení celé nebo části úvěru a příslušenství. Žalovaný je dále povinen hradit žalobkyni ceny za poskytované služby a za úkony s nimi související, účtované v souladu se sazebníkem účinným v době poskytnutí dané služby nebo provedení úkonu, pokud se účastníci nedohodnou jinak (viz Všeobecné obchodní podmínky a Podmínky osobních kreditních karet).

12. Z historického výpisu z úvěrového účtu ze dne 23. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaná průběžně čerpala prostředky z poskytnutého úvěrového limitu, přičemž jí byly účtovány poplatky za správu úvěru a poplatky za prodlení, pojištění splátek a úroky. Žalovaná za dobu od 22. 2. 2018 do 6. 8. 2020 načerpala celkem 130 257 Kč a za dobu od 25. 3. 2018 do 27. 7. 2020 uhradila celkem 96 554,95 Kč. Žalované byla vyúčtována„ odměna“, neboli poplatky ve výši celkem 14 442,19 Kč, částka za pojištění splátek ve výši 9 867,56 Kč a úroky ve výši 140,99 Kč.

13. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením splátky, vyzvala ji žalobkyně upomínkou ze dne 21. 9. 2020 k okamžitému zaplacení částky 4 144,34 Kč. Upomínkou z 29. 9. 2020 byla žalovaná vyzvána k okamžitému zaplacení částky 8 067,83 Kč a upomínkou z 29. 10. 2020 k zaplacení 11 772,92 Kč, s tím že žalovaná byla současně upozorněna, že pokud dané částky nezaplatí ani v dodatečné lhůtě, bude žalobkyně požadovat okamžité splacení celého dluhu.

14. Dopisem ze dne 20. 5. 2021 žalobkyně odstoupila od smlouvy. Dopis byl žalované odeslán 24. 5. 2021, jak je zřejmé z dodejky z téhož data. Výpisem z účtu ke kreditní kartě z 3. 6. 2021 žalobkyně zesplatnila celou svoji pohledávku vůči žalované a vyzvala ji k okamžitému zaplacení částky ve výši 89 552,76 Kč žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu naposledy předžalobní upomínkou ze dne 2. 8. 2021, která jí byla téhož dne odeslána (viz potvrzení o podání z 2. 8. 2021).

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se žalobkyní Smlouvu o osobní kreditní kartě, na základě které jí byla poskytnuta kreditní karta s úvěrovým limitem 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku splácet ve sjednaných měsíčních splátkách a hradit úrok ve výši 21,99 %. Žalovaná načerpala celkem 130 257 Kč, splátky řádně nehradila, nicméně na dluh uhradila 96 554,95 Kč Žalovaná byla vyzvána několika přípisy k placení jejích dluhů a výpisem výpisu z účtu ke kreditní kartě z 3. 6. 2021 k úhradě celého dluhu vyčísleného částkou 89 552,76 Kč.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

17. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

18. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

24. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

25. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 33 702,05 Kč, neboť mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované, což mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta třetí ZSU ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu a následné poučení soudu podle § 118a o.s.ř. učiněného žalobkyni při ústním jednání z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v žádosti o kreditní kartu uvedla, že její měsíční příjem činí 15 000 Kč, rodinných příslušníků rovněž 15 000 Kč a ostatní prokazatelné příjmy pak 5 000 Kč. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by si žalobkyně tyto skutečnosti jakkoliv ověřovala. Pokud jde o výdaje žalované, pak přestože z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí – Kreditní karta osobní bylo uvedeno, že žalovaná má typ bydlení„ ostatní“, tedy zřejmě nebyla vlastníkem nemovitosti, ve které bydlela, měly její náklady na bydlení činit 3 000 Kč. Z předložených důkazů však nevyplývá, zda se mělo jednat např. o nájemné či jinou obdobnou platbu, či o náklady na energie. Pokud měla žalovaná jednu vyživovací povinnost, pak je nepravděpodobné, aby její další náklady činily pouze 500 Kč (podle žádosti o kreditní kartu) či 800 Kč (podle návrhu na rozhodnutí o poskytnutí – Kreditní karta osobní). Žalobkyně však tento rozpor zjevně nijak neřešila, když žalobkyni kreditní kartu se schváleným úvěrovým rámcem poskytla a nezabývala se dalšími náklady žalované, např. na stravu a ošacení, a náklady na vyživovanou osobu. Žalobkyně se nezabývala ani tím, že žalované bylo v době od 17. 8. 2017 do 28. 12. 2017 odmítnuto pět žádostí o úvěr, žalovaná původně hodlala v srpnu 2017 čerpat úvěr ve výši 400 000 Kč, a s ohledem na odmítnutí jejích žádostí požadované částky snižovala. Je proto otázkou, zda žalovaná neměla další závazky, které potřebovala uhradit. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně dostatečným způsobem neposoudila, zda má žalovaná dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru.

30. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

31. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je smlouva neplatná dle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

32. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši celkem 130 257 Kč, a že žalovaná zaplatila celkem 96 554,95 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 33 702,05 Kč, které je povinna vydat (130 257 Kč – 96 554,95 Kč). Soud proto k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 33 702,05 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

33. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 33 702,05 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. v kapitalizované výši 1 333,07 Kč, představující úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 702,05 Kč od 4. 6. 2021 do 25. 11. 2021 a dále ve výši 8,25 % ročně z částky 33 702,05 Kč od 26. 11. 2021 do zaplacení, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla vyzvána k okamžitému vrácení celé dlužné částky výpisem z účtu z 3. 6. 2021.

34. Ze všech výše uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalované, který byla v převážné části ve sporu úspěšná (včetně nároku žalobkyně na příslušenství), a náležel by jí nárok na úhradu poměrné části vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.