10 C 97/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 18.9.2019 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč a smluvní úrok ve výši 24 % ročně z částky 20 000 Kč od 18.7.2018 do 17.9.2019, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 4 048,93 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], advokátky.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16.12.2022 původně domáhala zaplacení pohledávky ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 17.7.2018 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala v den uzavření smlouvy v hotovosti. Celkovou částku úvěru, včetně příslušenství se žalovaná zavázala uhradit ve 14 splátkách, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, poslední splátka byla splatná dne 17. 9. 2019. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované předložením osobních dokladů, výpisem z účtu, pracovní smlouvou, nájemní smlouvou, jakož i lustrací ve svém interním systému, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a centrální evidenci exekucí. Žalovaná však svému závazku nedostála, když na dluh ničeho neuhradila. Na základě smlouvy o prodeji závodu ze dne 6. 9. 2018, kdy část závodu právní předchůdkyně žalobkyně přešla na společnost [právnická osoba], [IČO] a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, uzavřené mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba], [IČO], došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na tuto společnost. Následně společnost [právnická osoba], smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 9.6.2021 postoupila pohledávku žalobkyni, toto postoupení bylo žalované oznámeno. Žalobkyně proto požadovala po žalované úhradu jistiny ve výši 20 000 Kč spolu s úrokem ve výši 15% ročně z této částky od 18.7.2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10% ročně od 18.9.2019 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla o zaplacení upomenuta.

2. Usnesením č.j. 10C 97/2023-19 ze dne 22.5.2023 soud připustil změnu žaloby navrženou žalobkyní. Předmětem žaloby tak byl nárok žalobkyně na zaplacení jistiny ve výši 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 24 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 7. 2018 do 17. 9. 2019, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč a nákladů řízení.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobě, pročež soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] předpisu splátek ke smlouvě o úvěru a formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná podepsala smlouvu dne 17.7.2018 a požádala o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, s tím, že se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit částku ve 37 200 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 600 Kč včetně úroku ve výši 28 % ročně. Finanční prostředky byly žalované poskytnuty v hotovosti v den uzavření smlouvy. Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl žalované poskytnut i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz tento formulář). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná si dále ujednaly, že v případě porušení povinnosti splácet úvěr řádně a včas, je povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky a to za každý den prodlení, a dále zákonný úrok z prodlení.

6. Z finanční analýzy vyplývá, že žalovaná uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 8 476 Kč a její celkové výdaje činí 1 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že žije v nájmu nebo u rodičů, je vdaná, přičemž nemá žádné nezaopatřené děti. Z tohoto důvodu bylo žalobkyní počítáno s minimálními měsíčními výdaji žalované ve výši 3 500 Kč. Žalovaná dále v analýze uvedla, že má pracovní poměr na dobu určitou nebo je OSVČ a nikdy neměla SMART půjčku. Z kreditskoringu vyplývá, že žalobkyně provedla bodové ohodnocení žalované, a udělila jí 18 bodů, limit pro poskytnutí úvěru byl do maximální výše 25 000 Kč.

7. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru vyplývá, že žalovaná opět uvedla jako výši svého měsíčního příjmu částku 8 476 Kč a náklady na stravování 1 000 Kč; jiné měsíční výdaje uvedeny nebyly. V žádosti je dále uvedeno, že žalovaná je vdaná, bydlí v nájmu, pracuje jako kuchařka na dobu určitou do 31.12.2018. Žalovaná uvedla, že má zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů, tedy zřejmě již někdy spotřebitelský úvěr čerpala. Přestože žalovaná byla vdaná, počet výdělečně činných osob v domácnosti uvedla jednu.

8. Z pracovní smlouvy, mzdového výměru a výplatních lístků žalované vyplývá, že žalovaná byla zaměstnána jako provozní pracovník na dobu určitou od 1.11.2017 do 31.12.2018 s tím, že měsíční mzdu měla vyměřenu ve výši 9 150 Kč hrubého. Podle výplatních lístků jí byla na účet poukazována částka 8 410 Kč, 8 558 Kč a 8 460 Kč.

9. Z nájemní smlouvy ze dne 29.5.2014 a čestného prohlášení ze dne 17.7.2018 soud zjistil, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu na pronájem bytu na adrese [ulice a číslo], [PSČ] [obec] na dobu určitou do 31.5.2015 s možností prodloužení, v níž se zavázala hradit nájemné ve výši 7 500 Kč. Společně se žalovanou mohly byt podle smlouvy užívat další tři osoby ([jméno] [příjmení], rok narození [rok], [jméno] [příjmení], rok narození [rok] a [jméno] [příjmení], rok narození [rok]). Z čestného prohlášení soud zjistil, že žalovaná prohlásila, že veškeré náklady na bydlení včetně energií platí manžel [jméno] [příjmení].

10. Ze Smlouvy o prodeji části závodu ze dne 8. 9. 2018 má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] nabyla část závodu právní předchůdkyně žalobkyně do svého vlastnictví, a to včetně pohledávky za žalovanou (seznam pohledávek v příloze smlouvy). Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, včetně jejích příloh, má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, o čemž byla žalovaná informována oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.6.2021 včetně příloh a Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 9.12.2022 včetně podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je žalovaná pohledávka za žalovanou a žalovaná byla o této skutečnosti informována.

12. Výzvou ze dne 26.2.2020 byla žalovaná upozorněna na převzetí pohledávky advokátní kanceláří a vyzvána k úhradě dlužné částky 46 499,88 Kč. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím lístkem ze dne 27.2.2020.

13. Z předžalobní výzvy ze dne 9.12.2022 včetně podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě celé dlužné částky nejdéle do sedmi dnů ode dne odeslání výzvy s upozorněním na soudní vymáhání dluhu.

14. Na základě obsahu výše uvedených listin soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 17.7.2018 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byla jmenované poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Smlouva byla uzavřena na základě vyplněné žádosti, ve které žalovaná mimo jiné uvedla okolnosti vypovídající o její finanční situaci, a zavázala se vrátit poskytnutou částku ve 14 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Za dobu trvání smlouvy žalovaná neuhradila jedinou splátku. Pohledávka nejprve přešla na společnost [právnická osoba], [IČO], poté na přechodného věřitele společnost [právnická osoba], [IČO], která následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9.6.2021 postoupila pohledávku žalobkyni, toto postoupení bylo žalované oznámeno. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Soud ve smyslu ustanovení § 588 OZ přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 20 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že je vdaná, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a je zaměstnána na dobu určitou do 31.12.2018 v [obec a číslo] jako kuchařka s tím, že její čistý měsíční příjem činí 8 476 Kč, příjem manžela neuvedla. Měsíční výdaje celé domácnosti měly činit 1 000 Kč, žalovaná neuvedla žádnou další měsíční splátku. Žalobkyně ohledně prokázání schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr odkázala na pravdivost informací vyžádaných a získaných od žalované (nájemní smlouvu, výplatní pásky a pracovní smlouvu), finanční analýzu, credit scoring a na kontrolu externích registrů. Právě již z pracovní smlouvy je však patrné, že žalovaná nemohla mít dostatečné množství finančních prostředků na splácení poskytnutého úvěru vzhledem k tomu, že pracovní poměr měla uzavřený do 31.12.2018, nicméně poslední splátka byla splatná ke dni 17.9.2019. Pochybnosti soud spatřuje rovněž ohledně uvedených výdajů žalované, zejména v částce nákladů na domácnost ve výši 1 000 Kč a neuvedení příjmu manžela, přestože podle čestného prohlášení náklady na bydlení dle nájemní smlouvy ve výši 7 500 Kč hradil manžel. Přestože v nájemní smlouvě je uvedeno, že se žalovanou bydlí jedno zletilé dítě a jedno nezletilé dítě, žalovaná je v žádosti neuvedla. Podle finanční analýzy neměla mít žalovaná žádné nezaopatřené děti, přičemž v domácnosti měla bydlet jen jedna výdělečně činná osoba (body 6. a 7. odůvodnění tohoto rozsudku). Rozpory v těchto údajích si měla právní předchůdkyně žalobkyně ověřit. Na místě by byl požadavek vůči žalované předložit alespoň výpis z jejího běžného účtu za předcházející tři měsíce, z něhož by byl patrný přehled finančních toků žalované a skutečnost, zda má dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z minimálních měsíčních výdajů pro jednotlivce ve výši 3 500 Kč, i přestože žalovaná byla vdaná a bydlela se třemi dalšími osobami, z nichž jedna byla nezletilá, je tato částka při výši příjmu žalované 8 476 Kč naprosto nedostačující pro splácení poskytnutého úvěru.

23. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

25. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

26. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 20 000 Kč, a že žalovaná ničeho nezaplatila, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč, které je povinna vydat. Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO], postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

27. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 20 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 10 % ročně z této částky ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky, tj. od 18.9.2019 do zaplacení. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výše nákladů řízení se určí podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Soud vycházel z toho, že předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 30 000 Kč (tj. jistina 20 000 Kč, nově smluvní pokuta 10 000 Kč). Žalobkyně pak byla úspěšná co do částky 20 000 Kč, v části smluvní pokuty soud nárok na náhradu nákladů řízení nepovažuje za oprávněný, neboť žalobkyně neučinila žádný úkon po právní moci rozhodnutí o změně žaloby. Úspěšná tedy žalobkyně byla v 66,66 % z předmětu řízení a neúspěšná co do žalované částky 10 000 Kč, tj. 33,3 % z předmětu řízení. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu žalobkyně odečíst její neúspěch, tj. míru úspěchu druhé strany. Žalovaná je pak povinna uhradit 33,33 % nákladů řízení ve výši 12 148 Kč, představovanou jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 1 500 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 8 800 Kč (odměna advokáta ve výši 7 600 Kč za čtyři úkony právní služby po 1 900 Kč /příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, změna žaloby/ dle ustanovení § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.; paušální náhrada hotových výdajů advokáta v celkové výši 1 200 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.; a náhrada 21 % DPH ve výši 1 848 Kč dle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu ve výši 33,33 % tak byly žalobkyni přiznány náklady ve výši 4 048,93 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. lhůtu k plnění rovněž v trvání tří dnů.