107 C 7/2018

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu titul Kristiny Pavlisové a přísedících Heleny Foitové a Pavly Doubkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa žaloba o zaplacení 1 138 320 Kč s příslušenství od 11. 2. 2015 do zaplacení

I. Žaloba, na základě níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 138 320 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 1 138 320 Kč ode dne 11.2.2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení v plném rozsahu, ve výši 65 684,22 Kč, k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou k Okresnímu soudu v Berouně dne 8.2.2018 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 138 320 Kč s příslušenství z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícím ve vyplaceném odstupném, které je žalovaná žalobkyni povinna vrátit. Tvrdila, že žalovaná byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.2017 ve znění dodatků k pracovní smlouvě ze dne 31.12.2009 a ze dne 1.6.2011 zaměstnána u žalobkyně na pozici [příjmení] [jméno] oddělení lidí. Dne 12.11.2014 předala žalobkyně žalované výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů., když jejím místo bylo zrušeno ke dni 31.1.2012. Žalobkyně dne 10.2.2015 vyplatila žalované odstupné ve výši trojnásobku pravděpodobného výdělku, tj. 1 138 320 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14.6.2016, č.j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.1.2017 č.j. [číslo jednací] a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.2017, č.j. [číslo jednací] bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Dne 18.1.2018 žalovaná vyzvala žalobkyni k jednání o dalším působení u žalobkyně. Domnívala se, že od okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o neplatnosti výpovědi je žalovaná povinna žalobkyni vrátit vyplacené odstupné, a to včetně zákonného příslušenství z vyplacené částky jdoucího od 11.2.2015 do zaplacení. Žalovaná si musela být vědoma skutečnosti, že v případě, že pracovní poměr nebude ukončen, odstupné ji nenáleží. Výzvou ze dne 31.1.2018 vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení vyplaceného odstupného včetně příslušenství. Žalovaná však dosud odstupné žalobkyni nevrátila.

2. V replice na vyjádření žalované ze dne 9.5.2018, doručené soudu téhož dne, žalobkyně poukázala na absolutní zákaz započtení mzdy či náhrady mzdy v § 144a odst. 4 zákoníku práce ve spojení s § 346c zákoníku práce. Zdůraznila, že výše nároku žalované na náhradu mzdy vůči žalobkyni za dobu trvání sporu je nejistá, proto taková pohledávka není ani způsobilá k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“). Domnívala se, že si žalovaná musela být vědoma nebo alespoň musela předpokládat, že pokud jí dostupné nebude náležet, bude povinna jej ihned vrátit, bez nutnosti jakékoliv výzvy. Poukázala i na běh promlčecí lhůtu /dobu práva zaměstnavatele na vrácení odstupného. I na skutečnost, že výzva k vrácení odstupného byla zaslána zástupci žalované, a proto jí byla doručena již dne 31.1.2018. Započtení žalované učiněné dopisem ze dne 13.2.2018 shledávala neplatným úkonem, neboť žalovaná žalobkyni k zaplacení náhrady mzdy nikdy nevyzvala. Rozporovala i termín splatnosti její mzdy za jednotlivé měsíce, kdy se domnívala, že splatnost náhrady mzdy nastala až vždy posledním dnem měsíce následujícím po měsíci, ve kterém jí vzniklo právo na náhradu mzdy. Dále se domnívala, že i pokud by započtení bylo platné, došlo k němu až po podání žaloby a žaloba tak byla podána oprávněně.

3. V doplnění tvrzení k výzvě soudu ze dne 26.4.2021 pak žalobkyně dále tvrdila, že k vrácení odstupného byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne 31.1.2018, který byl téhož dne odeslán jak žalované, tak jejímu zástupci, který byl na základě plné moci udělené žalovanou dne 17.1.2018 zmocněn k přijímaní veškeré korespondence za žalovanou. Dále tvrdila, že vzhledem k okolnostem nebyla povinna žalovanou k vrácení bezdůvodného obohacení v podobě neoprávněně vyplaceného odstupného vyzývat, přičemž tato povinnost byla žalované oznámením o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyní. Byla přesvědčena, že nedošlo k započtení vzájemných pohledávek, když pohledávka žalované nebyla určitá a ke dni započtení nebyla jistá.

4. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 11.4.2018, doručeným Okresnímu soudu v Berouně dne 17.4.2018, nárok žalobkyně neuznávala, navrhla zamítnutí žaloby. Tvrdila, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením pohledávky žalované vůči žalobkyni na zaplacení náhrady mzdy dle § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“). Dále tvrdila, že byla u žalobkyně zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.2007 dobu neurčitou jako [příjmení] [jméno] oddělení lidí a komunikace. Dne 12.11.2014 jí byla žalobkyní doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, přičemž pracovní poměr měl skončit dnem 31.1.2015. V této souvislosti jí vznikl nárok na odstupné ve výši 1 138 320 Kč, které jí po odečtení zálohy na daň z příjmu a solidární daně byla vyplaceno dne 10.2.2015. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14.6.2016, č.j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.1.2017 č.j. [číslo jednací] a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.2017, č.j. [číslo jednací] bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podala žalobkyně dne 14.3.2018 ústavní stížnost vedenou pod sp.zn. III. ÚS 967/2018. Dopisem ze dne 13.11.2014 žalobkyni sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání ze strany žalobkyně, když shledávala výpověď neplatnou. Žalobkyně žalované neumožnila výkon práce, proto ji náleží náhrada mzdy za období od 1.2.2015 do 20.2.2018, kdy došlo k platnému rozvázání pracovního poměru. Dále tvrdila, že hodinový výdělek ke dni 1.2.2015 činil 2 181,69 Kč. Náhrada mzdy za období od 1.2.2015 do 31.5.2015 činí 1 483 549 Kč, když za 2/ 2015 činí 349 07,40 Kč, za 3/ 2015 383 977,44 Kč, za 4/ 2015 383 977,44 Kč, za 5/ 2015 366 523,92 Kč. Náhrada mzdy za jednotlivé měsíce byla splatná vždy k výplatnímu termínu žalobkyně, tj. 10. kalendářní den měsíce následujícím po měsíci, ve kterém žalované právo na náhradu mzdy vzniklo. Dopisem ze dne 18.1.2018 vyzvala žalobkyni k jednání o dalším působení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení dostupného dopisem ze dne 31.1.2018 do 4 dnů od doručení dopisu, ke kterému došlo dne 13.2.2018. Žalovaná dopisem ze dne 14.2.2018, doručeným žalobkyni dne 15.2.2018, část své pohledávky na náhradu mzdy ve výši 1 138 320 Kč započetla proti pohledávce žalobkyně a současně tuto vyzvala k zaplacení zbývající části náhrady mzdy. Pohledávka za žalobkyní tak zanikla započtením v plné výši. K příslušenství pohledávky pak uvedla, že bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě odstupného dopisem ze dne 31.1.2018 doručeným žalované dne 13.2.2018.

5. Soud vycházel z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 o.s.ř.), z nesporných tvrzení obou účastnic (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) i z provedených listinných důkazů (§ 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §129 odst. 1 o.s.ř.). Po provedeném dokazování za použití § 132 o.s.ř. učinil tento závěr o skutkovém stavu:

6. Pracovní poměr žalované u žalobkyně byl uzavřen na dobu neurčitou na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2017 ve znění dodatků s datem nástupu 1.9.2017, kdy žalovaná působila na pozici [příjmení] [jméno] oddělení lidí a komunikace. V bodě 3 pracovní smlouvy strany sjednaly, že„ čistá mzda bude zasílána bezhotovostním převodem na účet zaměstnance, nejpozději do 10. dne následujícího měsíce. (viz nesporná tvrzení účastníků, pracovní smlouva ze dne 1.9.2017)

7. Dne 12. 11. 2014 byla žalované žalobkyní dána výpověď z organizačních důvodů – pro nadbytečnost dle § 52 písm. c) zákoníku práce, kdy pracovní poměr měl skončit ke dni 31.1.2015 (viz nesporná tvrzení účastníků)

8. Dne 13. 11. 2014 žalovaná oznámila žalobkyni, že trvá na svém dalším zaměstnávání. (viz nesporná tvrzení účastníků)

9. Dne 10.2.2015 bylo žalované vyplaceno odstupné ve výši 1 138 320 Kč. Průměr mzdy za dovolenou za hodin v období [číslo] činil 2 181,69 Kč (viz nesporná tvrzení účastníků, výplatní páska za období 1/15))

10. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14.6.2016, č.j. 8 C 203/2015-411 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.1.2017 č.j. 30 Co 482/2016-470 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.2017, č.j. 21 Cdo 4568/2017-519, doručeným stranám dne 15.1.2018, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Ústavní stížnost žalobkyně vedené u ústavního soudu pod sp.zn. III. ÚS 967/18 byla usnesením ze dne 31.3.2020 odmítnuta. (viz nesporná tvrzení účastníků)

11. U Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo pod sp. zn. [spisová značka] vedeno řízení o žalobě žalované proti žalobkyni o náhradě mzdy. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.6.2019, č.j. [číslo jednací] byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku ve výši 4 171 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 864 301 Kč za období od 11.3.2015 do 9.3.2018 a ve výši 8,05% ročně z částky 4 171 391 Kč od 10.3.2018 do zaplacení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.12.2019 č.j. [číslo jednací] pak byla zamítnuta žaloba žalované na zaplacení náhrady mzdy ve výši 1 138 320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 10.3.2018 do zaplacení, a dále s úrokem z prodlení z této částky od 11.3.2015 do 9.3.2018 ve výši 5 021 Kč, ve zbytku byla žaloba potvrzena. Soud dospěl k závěru, že žalované vznikl nárok na náhradu mzdy jdoucí ode dne 1.2.2015, protože žalované nebyla přidělována práce. Nárok na zaplacení částky 1 138 320 Kč zanikl započtením vzájemných pohledávek ze strany žalované. Rozsudky nabyly právní moci dne 17.1.2020. Žalobkyně podala proti citovanému rozsudku v potvrzující části jeho výroku I. dovolání. (viz nesporná tvrzení účastníků, citované rozsudky)

12. Dne 17.1.2021 žalovaná zmocnila svého zástupce k právnímu zastoupení při jednání se žalobkyní, k uplatnění nároků žalované vůči žalobkyni na náhradu mzdy, včetně zastoupení v případném soudním řízení. Mimo jiné byl zmocněn k přijímání plnění jménem žalované a veškeré korespondence. (viz plná moc ze dne 17.1.2018).

13. Podáním ze dne 18.1.2018 žalovaná vyzvala žalobkyni k projednání dalšího působení žalované u žalobkyně (podání ze dne 18.1.2018).

14. Podáním ze dne 31.1.2018 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení dostupného ve výši 1 138 320 Kč s příslušenstvím ve lhůtě 4 dnů ode dne obdržení tohoto dopisu, podání bylo emailem zasláno zástupci žalované (podání žalobkyně ze dne 31.1.2018, nesporná tvrzení účastníků). Podání bylo žalované doručeno dne 13.2.2018 (viz nesporná tvrzení účastníků)

15. Zástupce žalobkyně dne 31.1.2018 sdělil zástupci žalované, že dosud neobdržel jeho plnou moc k zastupování žalované s tím, že žalované zasílají výzvu poštou. Zástupci byl sjednán termín schůzky (viz emailová komunikace zástupců účastníků ze dne 31.1.2018).

16. Podáním ze dne 14.2.2018 žalovaná oznámila žalobkyni započtení vzájemných pohledávek, a to konkrétně část její pohledávky ve výši 1 138 320 Kč, sestávající z pohledávky za období 2/ 2015 ve výši 349 070,40 Kč, pohledávky za období 3/ 2015 ve výši 383 977,44 Kč, pohledávky za období 4/ 2015 ve výši 383 977,44 Kč a z části pohledávky za období 5/ 2015 ve výši 21 294,72 Kč (oznámení o započtení vzájemných pohledávek, předžalobní výzva ze dne 14.2.2018). Oznámení o započtení bylo žalobkyni doručeno dne 15.2.2018 (viz dodejka).

17. Na základě shora uvedeného má soud za prokázané, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1.9.2007. Dne 12.11.2014 jí dala žalobkyně výpověď, žalovaná dopisem ze dne 13.11.2014 trvala na svém zaměstnávání. Dne 10.2.2015 vyplatila žalobkyně žalované odstupné ve výši 1 138 320 Kč. Na základě žaloby podané žalovanou soudy určily, s právní mocí dne 15.1.2018, neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Podáním ze dne 31.1.2018 doručeným žalované dne 13.2.2018 vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení odstupného ve lhůtě 4 dnů ode dne doručení podání. Žalovaná podáním ze dne 14.2.2018, doručeným žalobkyni dne 15.2.2018, oznámila započtení vzájemných pohledávek v celkové výši 1 138 320 Kč.

18. Podle § 2291 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. V řízení bylo předně prokázáno (a stranami nebylo ostatně ani nerozporováno), že žalobkyně poté, co dala de 12.11.2014 výpověď, kdy pracovní poměr měl skončit k 31.1.2015, vyplatila žalované dne 10.2.2015 odstupné. Neplatnost výpovědi byla pravomocně určena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 14. 6. 2016, č. j. 8 C 203/2015-411, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu z 19. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 4568/2017-519. Žalobkyně pak 13. 11. 2014 bez zbytečného odkladu písemně oznámila žalobkyni, že trvá na dalším zaměstnávání, a byly tedy splněny všechny podmínky pro vznik práva žalobkyně na náhradu mzdy, a to s účinností od 1. 2. 2015, tj. od dne následujícího po dni, kdy měl pracovní poměr dle neplatné výpovědi skončit. O nároku žalované na náhradu mzdy bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.6.2019, č.j. 11 C 52/2018-174 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.12.2019 č.j. 30 Co 315/2019-185. Co se týče splatnosti náhrady mzdy, má soud za to, že jednotlivé náhrady mzdy byly splatné ve stejných termínech jako samotné právo na mzdu, které strany sjednaly jinak, než je stanoveno v zákoníku práce, žalované tak vzniklo právo na náhradu mzdy vždy ve lhůtě do 10. dne následujícího měsíce, a to v návaznosti na ujednání účastníků řízení ohledně splatnosti mzdy. Jak již soud shora uvedl, žalobkyně vyplatila žalované poté, co jí dala (neplatnou) výpověď, odstupné ve výši 1.138.320 Kč, toto odstupné však s ohledem na neplatnost výpovědi z pracovního poměru představuje bezdůvodné obohacení, které byla žalovaná povinna žalobkyni vydat (§ 2991 občanského zákoníku). Soud však dospěl k závěru, že žalovaná podáním ze 14. 2. 2018, doručeným žalobkyni dne 15.2.2018, zcela jednoznačně ve smyslu § 1982 a násl. občanského zákoníku započetla část svého nároku na náhradu mzdy proti nároku žalované na vydání shora uvedeného bezdůvodného obohacení. Žalovaná dostatečně určitým způsobem specifikovala, že proti pohledávce žalobkyně ve shora uvedené výši započítává část svého nároku na náhradu mzdy sestávající z náhrady za měsíc únor 2015 v částce 349.070,40 Kč, za březen 2015 v částce 383.977,44 Kč, za duben 2015 v částce 383.977,44 Kč a z části náhrady za květen 2015 v částce 21.294,72 Kč. Takto provedené započtení pak plně vyhovuje požadavkům § 1982 a násl. občanského zákoníku, neboť žalovaná byla oprávněna plnit svůj dluh i požadovat plnění své pohledávky, která se s ohledem na shora uvedené postupně stala splatnou již v roce 2015. Soud zároveň dospěl k závěru, že započítávané pohledávky bylo možné uplatnit před soudem a nejednalo se o pohledávky nejisté či neurčité. Soud nemá za to, že rozsah započtení byl limitován ustanovením § 144a odst. 4 zákoníku práce, které se týká pouze tzv. pasivní kompenzability, tedy započtení proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody či náhradu mzdy či platu, nikoliv započtení takové pohledávky zaměstnancem proti jiné pohledávce zaměstnavatele (srov. k tomu obdobně úpravu obsaženou v § 1988 o. z. a Dvořák, B. § 1988, in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1147 - 1149).

20. K námitce žalobkyně, že žalovaná byla bezdůvodné obohacení povinna žalobkyni vrátit poté, co se seznámila s pravomocným určením neplatnosti výpovědi, soud poukazuje na ustanovení § 1958 občanského zákoníku upravujícího čas plnění a výzvu věřitele. Právním důvodem určení času může být jednak ujednání stran ve smlouvě, zákon či soudní rozhodnutí. Zásadně má tak přednost smluvní ujednání, k čemuž v daném případě nedošlo, není-li smluvní ujednání, uplatní se speciální zákonná úprava přesného určení času plnění, není-li však speciální zákonná úprava, aplikuje se zákonná úprava obecná, kdy je splatnost určena s ohledem na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). V návaznosti na § 1723 odst. 2 občanského zákoníku se úprava plnění stanovená v § 1958 občanského zákoníku aplikuje i na závazky z bezdůvodného obohacení, které vyžaduje výzvu věřitele v podobě jednostranného adresovaného právního ujednání směřované k dlužníkovi, kdy účinky výzvy nastanou až hmotněprávním doručením výzvy dlužníkovi. Doručení do sféry dlužníka je nezbytným předpokladem nastoupení účinků adresovaného právního jednání. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení vyplaceného odstupného dopisem doručeným žalobkyni dne 13. 2. 2018, a to do 4 dnů od doručení výzvy. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že výzva k vrácení odstupného byla již dne 31.1.2018 doručena zástupci žalované, nelze takovému doručení výzvy přihlížet, když v řízení nebylo prokázáno, že zástupci žalované byla výzva skutečně doručena, ale zejména proto, že v řízení nebylo prokázáno, že zástupce žalované byl zmocněn i k hmotněním jednáním za žalovanou. Ačkoliv byl zástupce žalované žalovanou zmocněn k přebírání pošty, jedná se o zmocnění k procesní jednáním, nikoliv zmocnění k hmotněprávním jednáním za žalovanou. Pro určení splatnosti povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je tedy rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a uplynutí lhůty (srovnej rozhodnutí NS 32 Cdo 4179/2007). Žalovaná pak byla žalobkyní vyzvána až doručením výzvy její osobě, tj. dne 13.2.2018 (nesporné tvrzení účastníků) s tím, že zároveň jí byla žalobkyní stanovena lhůta k vrácení plnění, a to v délce 4 dnů ode dne doručení výzvy, (prokázáno výzvou žalobkyně) lhůta k plnění tak žalované začala běžet dne 14.2.2018, a pohledávka žalobkyně se stala splatnou dne 18.2.2018 a teprve ode dne následujícího by byla žalobkyně oprávněna po žalované požadovat úroky z prodlení z dlužné částky. Obě pohledávky, tedy pohledávka žalované za žalobkyní a žalobkyně za žalovanou se staly způsobilé k započtení dne 18. 2. 2018. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 138 320 Kč zanikl započtením, žalobkyně pak nárok na případně placení úroků by vznikl až teprve po 18.2.2018, když však tento den došlo k započtení vzájemných pohledávek, žalovaná proto nebyla s vrácením odstupného v prodlení, soud proto žalobu v celém rozsahu včetně příslušenství výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1, o.s.ř., kdy žalovaná měla ve věci plný úspěch, když soud nedospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, když sama žalobkyně si musela být minimálně ode dne doručení pravomocného rozsudku o určení neplatnosti výpovědi vědoma své povinnosti zaplatit žalované náhradu mzdy za dobu, po kterou jí neumožnila vykonávat práci, a zároveň splatnost jednotlivých náhrad, která nastával postupně již od roku 2015, sama tak mohla přistoupit k případnému započtení vzájemných pohledávek. Žalované tak přiznal v plné výši právo na jejich náhradu v celkové částce 65 684,22 Kč, představované náklady právního zastoupení, tj. odměnou za zastupování advokátem ve výši 51 440 Kč za celkem 4 úkony právní služby po 12 860 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (převzetí a příprava zastoupení, sepis odporu včetně vyjádření, účast na 2 jednáních, dne 26.3.2021 a dále 12.5.2021 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (když nebyla přiznána náhrada za 1 úkon právní služby, a to žalovanou požadované vyjádření, když z její strany bylo podán pouze odpor jehož součástí bylo vyjádření, paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 4 úkony právní služby po 300 Kč, celkem tedy 1 200 Kč, dále náhradou za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž celková výše činí 800 Kč (tj. za 8 započatých půlhodin po 100 Kč) a náhradou cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejichž celková výše činí 844,48 Kč, a to dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. (tj. 2x 422,24Kč) za účast na dvou jednáních při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) ve výši 4,40 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. a) (tj. dle technického průkazu vozidla) ve výši 27,2 Kč, a to vždy za použití osobního automobilu tov. zn. BMW 5K, [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 6,0 l [číslo] km (dle technického průkazu vozidla) a o celkové ujeté vzdálenosti 140 km na trase [obec] – [obec] a zpět (2x 70 km); vše zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 11 399,74 Kč, neboť zástupce žalované jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Třídenní lhůta k plnění ve výroku II. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal důvody pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách. Ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval.