11 C 10/2019

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul Veronikou Sekerovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. název žalované , IČO sídlem adresa žalované zastoupená obecnou zmocněnkyní titul . jméno příjmení , Arcibiskupství pražské, sídlem adresa 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o žaloba na určení, že žalobce je jediným dědicem, S alternativním petitem na plnění

I. Žaloba na popření dědického práva žalovaných ze závěti pořízené zůstavitelem [celé jméno žalobce], narozeným 2. 3. 1932, zemřelém dne 20. 12. 2017, posledně bytem [adresa], obsažené v notářském zápise [anonymizována dvě slova] [rok] sepsaném notářkou [titul]. [jméno] [příjmení] dne 7. 10. 2014, se zamítá.

II. Určuje se, že žalobce je dědicem v zákonné posloupnosti po zůstaviteli [celé jméno žalobce], narozeném 2. 3. 1932, zemřelém dne 20. 12. 2017, posledně bytem [adresa].

III. Žaloba, aby prvá žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 667 117 Kč, se zamítá.

IV. Žaloba, aby druhý žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 2 500 Kč, se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Berouně 50% náhrady nákladů řízení vzniklých státu ve výši uvedené v samostatném rozhodnutí, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Berouně 50% náhrady nákladů řízení vzniklých státu ve výši uvedené v samostatném rozhodnutí, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je jediným dědicem v zákonné dědické posloupnosti v I. třídě dědiců po zůstavitelovi [celé jméno žalobce], narozeném 2.3.1932, jehož je synem, neboť má za to, že závěť a listina o vydědění, kterou pořídil zůstavitel [celé jméno žalobce], je neplatná. Uvedl, že zůstavitel pořídil závěť a listinu o vydědění ve formě notářského zápisu sepsaného notářskou [titul]. [jméno] [příjmení] dne 7.10.2014 číslo. [anonymizována dvě slova] [rok]. Uvedl, že má za to, že zůstavitel již v době pořízení závěti nebyl pro svůj zdravotní stav schopen řádně jednat, neboť jednal v duševní poruše. Rovněž měl za to, že závěť byla podepsána zůstavitelem odlišným způsobem, než jak se zůstaviel běžně podepisoval a odlišně i od ostatních podpisů učiněných zůstavitelem před notářskou. Rovněž měl za to, že zůstavitel sám nemohl být schopen označit řádně osoby, jimž měl závětí svůj majetek odkázat. K otázce vydědění pak uvedl, že veškeré důvody uvedené v listině o vydědění, jsou smyšlené a nezakládají se na pravdě.

2. Prvá žalovaná uvedla, že má za to, i s ohledem na skutečnost, že závěť byla pořízena ve formě veřejné listiny, je tato platná a účinná. Poukazovala na to, že zůstavitel nebyl omezen ve své svéprávnosti, nebyla u něho identifikována žádná duševní choroba, pro níž by byť přechodně nebyl schopen jednat. Rovněž poukazovala na to, že se zůstavitel účastnil náboženského života v obci a není tak důvod, proč by nebyl schopen identifikovat osobu, jíž má v úmyslu svůj majetek odkázat. Pokud jde o vydědění, uvedla, že v této otázce je zcela odkázána na údaje uvedené v závěti a nemá k nim žádné bližší poznatky, jimiž by mohla tvrzené důvody vydědění prokázat.

3. Druhý žalovaný uvedl, že je bratrem zůstavitele, se zůstavitelem byl i v posledních letech před jeho smrtí v pravidelném kontaktu. Popřel, že by u zůstavitele pozoroval změny v chování, či duševní problémy. Uvedl, že věří, že zůstavitel měl důvod pro vydědění žalobce. Neví, proč by si zůstavitel důvody vymýšlel, ví, že si zůstavitel na žalobce opakovaně stěžoval. Zdůraznil, že zůstavitel byl ve stáří aktivně věřícím člověkem, ví, že chodil pravidelně do kostela, a to i v zahraničí. Měl za to, že vůle zůstavitele by měla být v plné rozsahu respektována.

4. Z protokolu sepsaného notářkou [titul]. [jméno] [příjmení] dne 23. 1. 2018 soud zjistil, že tato provedla publikaci závěti zůstavitele, kterou sepsala a která je u ní v originále založena. Uvedla, že zůstavitel povolal jako své dědice [příjmení] [příjmení] krasu, příspěvkovou organizaci v [obec] a Římskokatolickou farnost [obec]. Zároveň pak vydědil svého syna, [celé jméno žalobce], [datum narození], tedy žalobce.

5. Z usnesení Okresního soudu v Berouně vydané [titul]. [jméno] [příjmení], notářkou, č.j. [číslo jednací] ze dne 26. 11. 2018 soud zjistil, že žalobci bylo uloženo, aby ve lhůtě 2 měsíců podal proti oběma žalovaným žalobu na určení, že je jediným dědicem v zákonné dědické posloupnosti v I. třídě dědiců po zůstavitelovi [celé jméno žalobce], narozeném 2.3.1932. Usnesení soudní komisařka odůvodnila tím, že v řízení o projednání dědictví po zůstaviteli byla předložena závěť zůstavitele s listinou o vydědění, sepsané ve formě notářského zápisu notářkou [titul]. [jméno] [příjmení] dne 7.10.2014 pod č. [anonymizována dvě slova] [rok], kterou napadl žalobce. Vzhledem k tomu, že jeden z povolaných dědiců, Muzeum Českého krasu, dědictví odmítl a při současném vydědění syna zůstavitele nastoupil do dědického řízení v rozsahu takto uvolněného podílu bratr zůstavitele, [celé jméno žalovaného], [datum narození], tj. druhý žalovaný, je namístě, aby ve sporu o dědické právo na straně žalovaných vystupoval závětní dědic, [název žalované] a dále [celé jméno žalovaného].

6. Z Notářského zápisu č. [anonymizována dvě slova] [rok] sepsaného [titul]. [jméno] [příjmení] dne 7.10.2014 soud zjistil, že zůstavitel, [celé jméno žalobce], [datum narození] učinil tímto zápisem pořízení pro případ své smrti. Jako své dědice povolal Muzeum Českého krasu, příspěvkovou organizaci v [obec], v rozsahu v závěti výslovně vyjmenovaných movitých věcí, a Římskokatolickou farnost [obec], a to k veškerému ostatnímu majetku (včetně v závěti uvedených nemovitostí, sbírek, zůstatků peněžních vkladů…). Zároveň zůstavitel v této listině vyloučil svého syna (tj. žalobce), jako neopominutelného dědice, z jeho práva na povinný díl. Uvedl, že důvod vydědění spatřuje v tom, že o něj žalobce neprojevoval opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Důvod pak upřesnil tak, že se k němu žalobce špatně chová, neposkytuje mu potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci, pokusil se ho nechat prohlásit za nesvéprávného, podstrčil mu k podpisu plné moci pro výplatu důchodu, který je mu vyplácen ve [příjmení] republice Německo, přijal od něj částku 1 300 000 Kč, za níž měl na zůstavitele převést byt [číslo] v [obec], což však nesplnil. Rovněž měl být žalobcem několikrát podveden, což zůstavitel dále nespecifikoval. Originál závěti, kterou soudu předložila k nahlédnutí notářka při své svědecké výpovědi, soud zjistil, že je podepsána pod textem samotné závěti a nad kulatým razítkem podpisem skládajícím se ze tří částí (slov).

7. Z výpovědi notářky, [titul]. [jméno] [příjmení], soud zjistil, že si pamatuje na okolnosti sepisu pořízení pro případ smrti zůstavitele. Uvedla, že ve spojení se svým diářem z roku 2014 a originálem notářského spisu, ví, že se zůstavitelem měla dvě jednání, přičemž na prvním, konaném dne 30.9.2014, jí zůstavitel informoval o svém záměru pořídit závěť a vydědit žalobce. Popsal notářce důvody, pro něž má v úmyslu žalobce vydědit. Pokud šlo o osoby, jež měl v úmyslu povolat za dědice, věděl, že jde o místní museum a Římskokatolickou církev. Na této schůzce byl notářku poučen o právních důsledcích vydědění, o neopominutelných dědicích i závěti. Zároveň byl poučen, že aby byla závěť vykonatelná, musí určit osoby, jimž má majetek připadnou, konkrétně, tak aby šlo o konkrétní právní subjekt. Na druhé schůzce dne 7.10.2014 (původně sjednané na den 8.10.2014) byl sepsán vlastní notářský zápis. Závěť byla notářkou sepsána dle pokynů zůstavitele, vlastní text závěti pak notářka hlasitě diktovala zapisovatelce za stálé přítomnosti zůstavitele. Následně si zůstavitel závěť přečetl a vlastnoručně podepsal. Po té, z ní notářka pořídila opis, který si zůstavitel odnesl, a originál závěti byl uložen mimo samotný notářský spis v trezoru notářky v souladu s příslušnými předpisy. Notářka výslovně uvedla, že při obou schůzkách působil zůstavitel konzistentně, měl jasnou představu o svém záměru. Nepůsobil zmateně, zpomaleně či podobně. Má za to, že odstup jednoho týdne je dostatečný, aby bylo možné vyloučit u pořizovatele závěti impulzivní či zbrklé rozhodnutí. Pokud šlo o syna, bylo patrné, že je na něj naštvaný, vnímal chování žalobce jako chování, jímž mu bylo velmi ublíženo, a že je mezi nimi velký konflikt. Reálnost či pravdivost důvodů označených zůstavitelem ve vydědění není notářka oprávněna přezkoumávat, na ní je, aby co nejvěrněji zachytila jeho vůli, která je jí sdělena. Pokud jde o osoby závětí povolaných dědiců, uvedla, že na první schůzce je zůstavitel označil obecně jako berounské museum a Římskokatolickou církev. Na druhou schůzku již přišel s jejich konkrétním označením názvem a sídlem, resp. dalšími identifikačními údaji, tak jak byly následně pojaty do vlastního textu závěti. Notářka výslovně uvedla, že není na ní, aby zjišťovala konkrétní údaje, ověřovala jejich správnost apod. Pokud by byly uvedeny nesprávně či neúplně, byla by tato vada řešena až v rámci projednání dědictví, kde by bylo posuzováno, zda i přes případné neurčitosti či nepřesnosti je majetek či osoby dostatečně a nezaměnitelně identifikovány či nikoliv. Například u fyzických osob, u nichž zůstavitel nezná přesnou adresu či datum narození, tyto údaje nedohledává (ani nemůže, neboť v souvislosti s pořízením notářských zápisů nemá oprávnění vstupovat do centrální evidence obyvatel) a do zápisu uvádí dodatečné identifikační údaje, např. jakého konkrétního potomka je vnuk či vnučka dítě apod. K podpisu závěti zůstavitelem uvedla, že originál obsahuje vlastnoruční podpis zůstavitele, přičemž tímto je celý rukou psaný text pod vlastním textem závěti. Zůstavitel podepsal závěť vlastnoručně před ní, vylučuje, že by šlo o podpis kohokoliv jiného či že by k němu bylo něco doplněno. Uvedla, že jde o uvedené celého jména zůstavitele. Proč se podpis skládá ze tří částí, ač se zůstavitel běžně podpisuje pouze jménem a příjmením, uvedla, že neví, může si důvod pouze domýšlet. Má za to, že prostřední část podpisu je zůstavitelem přeškrtnuta. Pro ni, však není podstatné, jak podpis vypadá, ale že jej učinila osoba, která závěť pořídila, a že tak učinila před ní, přičemž totožnost osoby pořizující závěť předem ověřila z jeho osobního dokladu. Kopie občanského průkazu zůstavitele je i součástí notářského spisu, který notářka soudu předložila k nahlédnutí (a z něhož byla do soudního spisu pořízena kopie – viz. čl. 104 a 105).

8. Ze spisu zdejšího soudu sp.zn. [spisová značka] soud zjistil, že zůstavitel podal dne 13.10.2014 (tj. po té, co učinil pořízení pro případ smrti) žalobu, jíž se po svém synovi, tj. žalobci, domáhal úhrady částky 1 300 000 Kč. Tvrdil, že tato částka představuje půjčku, kterou poskytl synovi na základě ústní smlouvy o půjčce ze dne 4.10.2012, na základě níž prostředky synovi převedl na jeho bankovní účet. Žalobce tvrzení zůstavitele rozporoval a uváděl, že částku mu zůstavitel daroval po té, kdy chtěl byt v [obec] prodat, aby měl prostředky na rekonstrukci svého domu v Králově Dvoře (do nějž se chtěl nastěhovat po svém návratu do České republiky v roce 2011), neboť měl zůstavitel za to, že majetek se má držet v rodině. Měl za to, že dar zůstavitele byl motivován i tím, že již byl zůstavitel v pokročilém věku a chtěl mít žalobce, který se vrátil z dlouholetého pobytu v zahraničí, ve své blízkosti, a že oba budou následně bydlet v zrekonstruovaném domě žalobce v Králově Dvoře. Ve své účastnické výpovědi pak zůstavitel uvedl, že ho syn spolu s bratrem zůstavitele (2. žalovaným) okradli o velké množství peněz, po té, co se zůstavitel i jeho syn v 90-tých letec vrátili do České republiky. Uvedl, že částku 1 300 000 Kč, která je předmětem žaloby, si převedl syn bez jeho vědomí a souhlasu z jeho účtu. To zjistil, až s časovým odstupem, protože výpisy chodily na adresu, kde fakticky nebydlel a bydlel tam jeho syn. Tedy zůstavitel výpisy z účtů neviděl. Po té, co měl zůstavitel zjistit, že mu syn peníze z účtu ukradl, konfrontoval ho s tím, a ten mu měl přislíbit, že na něj převede byt v [obec]. Výslovně rovněž popřel, že by se synem uzavřel dohodu o půjčce, a trval na tom, že peníze mu syn bez jeho vědomí odcizil z jeho účtu. Následně, po své účastnické výpovědi a na témže soudním jednání, vzal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce žalobu zpět. Zpětvzetí žaloby byl zůstavitel u soudního jednání přítomen. Soud na témže jednání řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil. Týden po jednání, na němž byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno, doručil zůstavitel soudu sdělení mimo jiné o svém nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.

9. Ze spisu Policie ČR čj. KRPS [číslo] 2014 [číslo] vedeného Obvodním oddělením policie [obec] soud zjistil, že zůstavitel dne 15. července 2014 oznámil na policii vloupání do svého domu v [obec]. Uvedl, že pachatel poškodil pouze dveře do pokoje, v němž měl uloženy upomínkové předměty a cennosti. Ke krádeži mělo dojít v období od počátku května do 7. června 2014. Měl za to, že mu byly odcizeny stříbrné mince k výročí 200 let USA, stříbrné náramky a řetízky, závodní kajak, paroží exotických zvířat a sbírka mušlí z celého světa v celkové hodnotě cca 135 000 Kč. Uvedl, že má za to, že se k němu vloupal jeho syn (tj. žalobce). Z úředního záznamu ze dne 14. července 2014 soud zjistil, že tento den poprvé zůstavitel kontaktoval policii s podezřením, že se jeho syn k němu vloupal a odcizil mu nějaké věci. Uvedl, že to zjistil již v polovině měsíce března, když se vrátil ze své cesty z Indie. Věc se rozhodl oznámit v červnu, protože svého syna žádal, aby mu věci vrátil, ten to však neudělal a popírá, že by mu cokoliv odcizil, proto se obrací na policii. Sdělil, že jeho syn má klíče od domu, kterému mu sám dal, místnosti v domě se nezamykají s výjimkou jedné místnosti, v níž měl uloženy cennosti. Policie provedla ohledání místa činu, přičemž na místě samém nebyly zajištěny žádné stopy vloupání. V domě na schodišti se nacházely vypreparované trofeje zvířat. Zjistili poškození zárubně dveří v místě zámku dveří u místnosti, v níž měly být dle zůstavitele uloženy odcizené předměty. Nebyly nalezeny žádné stopy vloupání či upotřebitelné kriminalistické stopy. Žalobce při podání vysvětlení uvedl, že se domnívá, že se tvrzení jeho otce nezakládají na pravdě, mimo jiné proto, že dům v [obec] jeho otec vůbec neužívá a fakticky bydlí na chatě v [obec]. Vzhledem k tomu dům v [obec] chátrá, proto po dohodě s otcem a za jeho přítomnosti byl v dubnu 2014 v domě s otcem a realitní makléřkou, která měla určit jeho případnou prodejnost. Při té příležitosti otec o žádné ztrátě a vloupání nehovořil. Následně byl otcem požádán, aby dle jeho pokynů přestěhoval nějaké věci z domu v [obec] do svého domu v Králově Dvoře, který rekonstruoval pro sebe a otce. Šlo konkrétně o sportovní kajak, 9 stříbrných řetízků, 3 stříbrné náramky a 1 prsten, sbírku mušlí a nějaký nábytek a nářadí, které ke dni podání vysvětlení byli i nadále umístněné v domě žalobce. O sbírce mincí žalobce nic nevěděl, sám ji neodvážel. Uvedl, že do domu otce chodil pravidelně, měl od něj klíče a měl za úkol ho kontrolovat, když byl otec na chatě. Uvedl, že naposledy byl v domě v červnu 2014, tehdy ještě bylo v domě i paroží. Následně šel zkontrolovat dům dne 28. 6. 2014, a zjistil, že jsou v domě vyměněné zámky. Zůstavitel byl s výsledky šetření konfrontován policií v listopadu 2014, kdy však měl uvést, že neví, co mu bylo odcizeno, protože si to nepamatuje. Neví, které věci měl mít v domě v [obec], a které převezl k synovi, když u něho nějakou dobu bydlel. Rovněž uvedl, že není schopen popsat předměty, které mu měly být odcizeny, měl hovořit zmateně a spíše uvádět své jiné osobní problémy. Policie šetření ve věci podezření z přečinu, s odkazem na provedené šetření, odložila.

10. Ze spisu Policie ČR čj. KRPS [číslo] 2015 [číslo] soud zjistil, že dne 24. března 2015 zůstavitel podal na policii trestní oznámení na svého syna (žalobce) uvedl, že mu dal asi před třemi lety tj. v roce 2012, částku 1 200 000 Kč s tím, že za tuto částku na něj žalobce převede svůj byt v [obec], avšak k převodu nedošlo, proto chtěl částku vrátit, což syn odmítá s tím, že stejně bude jednou všechno jeho. Zároveň v téže době měl syn přimět zůstavitele ke zrušené svého účtu v ČSOB a nechat ho účet převést do Era, přičemž k tomuto novému účtu měl mít syn dispoziční právo. Toto právo měl zneužit, když si bez vědomí zůstavitele převedl částku 1 300 000 Kč. Rovněž měl přimět otce, aby si zrušil svůj účet vedený v EUR a ponechat si částku 150 000 EUR. Pokud jde o EURa, mělo jít o půjčku, kterou měl syn využít na rekonstrukci domu v Králově Dvoře, kam se následně měli oba nastěhovat, aby se syn o něj mohl starat. Zůstavitel poukazoval na to, že k Era účtu neměl kartu a nemohl s ním proto nakládat, což měl syn zařídit záměrně. Svoji výpověď doplnil mimo jiné 15.9.2015, kdy uvedl, že se dostavil na policii, protože se nic neděje, a že ho nyní podvedl i advokát, když bez jeho vědomí a po dohodě s protistranou vzal zpět žalobu, kterou se po synovi domáhal vrácení částky 1 300 000 Kč. Policie si mimo jiné vyžádala zprávu z ČSOB z níž soud zjistil, že ve prospěch zůstavitele vedla banka dva účty, jeden korunový a druhý v EUR. Korunový účet byl otevřen dne 22. listopadu 2010 a ke dni podání zprávy tj. ke dni 7. 8. 2015, byl stále aktivní. Jde o účet, který zůstavitel označoval jako Era účet. K tomuto účtu měl žalobce zřízeno dispoziční právo pouze v období od 4.5.2012 do 18.9.2014. Druhý účet vedený v EUR byl pro zůstavitele veden od 19.4.2011 do 19.4.2013, šlo o krátkodobý termínovaný vklad. Po jeho uzavření byla celá částka přes 150 000 EUR vyplacena zůstaviteli v hotovosti na pokladně banky. K tomuto účtu neměl žalobce dispoziční právo. Z kopie listinného příkazu k úhradě ze dne 2.10.2012 založeného v trestním spise soud zjistil, že zůstavitel dal příkaz k převodu částky 1 300 000 Kč ze svého účtu vedeného u ČSOB na účet žalobce. Totožnost zůstavitele, resp. souhlas podpisu na příkazu s podpisovým vzorem zůstavitele, potvrdila přímo na příkazu pracovnice banky, a to před tím, než byl bankou proveden. Policie po provedeném šetření zejména výpověďmi zůstavitele, žalobce, svědků, zprávami bankovních ústavů, výpisy z bankovních účtů a dále znaleckými posudky vypracovanými v řízení z oboru psychiatrie a klinické psychologie týkající se zůstavitele, podnět zůstavitele odložila, neboť nezjistila, že by zde bylo dáno podezření, že byl spáchán zločin.

11. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného [titul]. [jméno] [příjmení] ke dni 23. 10. 2015 (tedy rok po pořízení závěti) v citované trestní věci ve spojení s výpovědí znalce učiněné před soudem v tomto řízení soud zjistil, že u zůstavitele znalec nezjistil přítomnost duševní choroby v pravém slova smyslu, tj. psychózy ani jiné forenzně významné duševní poruchy. Konstatoval, že intelektová úroveň posuzovaného byla v pásmu průměru, mnestické funkce nejevily známky významnějšího poškození a odpovídají věku zůstavitele. Nebyla u něj prokázána závislost na alkoholu či jiných psychoaktivních látkách. Znalec uvedl, že s ohledem na věk zůstavitele může tento ve složitějších právních situacích, které nejsou běžnou součástí jeho života, působit nejistě, mít sklon k paranoidní percepci jinak neutrálních podnětů, při působení stresu paušalizovat jednání jedné osoby na ostatní (zloděj není jen syn, ale i advokát, soused apod.). Znalec uzavíral, že se však nejednalo o projev duševní poruchy, která by měla forenzní význam či duševní choroby, ale pouze o akcentaci osobních rysů se zvýšenou sugestibilitou v souvislosti s věkem. Má za to, že v dobách, kdy mělo dojít k posuzovanému ději, tedy převodu finančních prostředků na žalobce, nebyly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti nijak omezeny, respektive byly plně uchovány. Ve své výpovědi uvedl, že posudek byl zpracováván v době, kdy zůstaviteli bylo 83 let, a že ani později znalec nezjistil nic, co by mělo vliv na jeho závěry, a proto na nich setrval. Poukazoval na to, že posuzoval 2 konkrétní události z roku 2012 a 2013, kdy mělo dojít k převodům peněz zůstavitele. Je přesvědčen, že v případě obou převodů byl zůstavitel plně schopen rozpoznat důsledky svých jednání, věděl, co činí, a jaké má jeho jednání dopady či důsledky. Nezjistil, že by zůstavitel byl jakkoliv závislý, či že by jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti byly omezeny. Poukazoval na to, že pokud jde o obecnou věrohodnost posuzovaného, nejde o psychiatrickou kategorii ale kategorii psychologickou. Z jeho pohledu zůstavitel, tak jak mohl se zůstavitelem hovořit v době vyšetření, vykazoval ve stresových situacích nejistotu až paranoiu. Ve stresových situacích měl tendenci paušalizovat, jednání jednoho člověka vztahovat na celé okolí, situace zveličovat a vztahovat si věci ke své osobě. Výslovně uvedl, že má za to, že děj, tak jak ho popisoval zůstavitel, byl dějem, kterému zůstavitel plně věřil, není však schopen sdělit, zda jeho vnímání bylo reálné či zda došlo k posunu jeho vnímání oproti realitě. Konstatoval, že zůstavitel byl člověk hluboce frustrovaný, zklamaný, byla u něj patrná zvýšená úzkost a pocity nejistoty z budoucnosti. V těchto parametrech by se jeho chování dalo označit za paranoidní. Znalec nebyl schopen uvést, zda to, co zůstavitel popisoval, ať již před znalcem či na policii, je odrazem objektivní reality či nikoliv. V každém případě šlo o popis, o němž byl zůstavitel přesvědčen, že je pravdivý, že ho takto vnímal. Uvedl, že v průběhu shromažďování podkladů ke znaleckému posudku ani později nezjistil, že by byl zůstavitel někdy dříve psychiatricky vyšetřován či léčen. Pokud byl znalec konfrontován s tím, že zůstavitel měl utrpět v minulosti závažnou dopravní nehodu, v rámci níž byl dlouhodobě hospitalizován a v kómatu, uvedl, že mu to sdělil sám zůstavitel. Znalec neshledal z pohledu psychiatrického, že by v důsledku nehody došlo k jakémukoliv posunu v jeho duševním stavu.

12. Z dalšího znaleckého posudku zpravovaného k žádosti policie, a to posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie, vypracovaného dne 17.2.2016, znalcem [titul]. [jméno] [příjmení] soud zjistit, že znalec hodnotil obecnou věrohodnost zůstavitele jako zachovanou a odpovídající úrovni přiměřené jeho věku, nikoliv významně sníženou. Zůstavitel stále disponoval takovými schopnosti, že byl způsobilý o životních událostech vypovídat v souladu s realitou, a to bez poruch typu konfabulací či pseudologických bájí a bez projevů pravého duševního onemocnění. Zůstavitel rovněž nevykazoval ani žádný z charakteropatických osobnostních rysů. Pokud znalec hodnotil z psychologického hlediska zůstavitelovou specifickou věrohodnost vzhledem k vyšetřovaným událostem, poukazoval na to, že je zde dán rozpor mezi výpověďmi zůstavitele, které byly dlouhodobě konzistentní, a tedy podporují důvěryhodnost zůstavitele a mezi indiciemi jeho důvěryhodnost výrazně zpochybňujícími, spočívajícími zejména v důkazech o dobrovolné spoluúčasti zůstavitele na převodu finančních prostředků. Rozpor znalec spatřoval i v tvrzení zůstavitele, že ho měl syn okrást již v minulosti, a přesto mu následně má půjčit značnou částku bez jakéhokoliv potvrzení, což dle znalce věrohodně nevyznívá. Soud nemohl v tomto řízení znalce vyslechnout, neboť znalec v mezidobí zemřel.

13. Z výpisu evidence věcí vedených u zdejšího soudu v nichž vystupoval zůstavitel jako účastník soud zjistil, že zůstavitel byl s účastníkem trestního řízení v souvislosti s dopravní nehodou, dále civilního řízení o úhradu 1 300 000 Kč sp.zn. 305 C 9/2014 a v současné době je vedeno dědické řízení po zůstaviteli. U zdejšího soudu nikdy nebylo zahájeno řízení o omezení svéprávnosti zůstavitele.

14. Soud provedl důkaz výpisem [list vlastnictví] pro katastrální území Hlásná Třebáň, oceněním devočních a náboženských předmětů, notářským zápisem – kupní smlouva NZ [číslo] ze dne 28. 12. 1994, notářským zápisem – darovací smlouva NZ [číslo] ze dne 15. 5. 1996, znaleckým posudkem [číslo] ze dne 18. 9. 2018 o ceně nemovitosti, avšak z nich neučinil žádné zjištění podstatné pro zjištění níže uvedeného skutkového stavu.

15. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že zůstavitel dne 7.10.2014 učinil ve formě notářského zápisu pořízení pro případ své smrti, a to závěť a listinu o vydědění o shora uvedeném obsahu. Soud neshledal, že by notářský zápis trpěl takovou vadou, pro niž neobstojí jako veřejná listina. Dále soud neshledal, že by byl zůstavitel v době pořízení závěti stižen duševní chorobou či že by nebyl, byť pro dočasnou indispozici, schopen právně jednat. Soud však nemá za prokázané, že by se žalobce vůči zůstaviteli dopustil jednání, která by zakládala důvod pro jeho vydědění.

16. Vzhledem k tomu, že závěť byla sepsána v roce 2014 vycházel soud při právním posouzení ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“).

17. Podle § 1475 odst. 1 o.z. je dědické právo právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Podle § 1476 o.z. se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona Tyto důvody mohou působit i vedle sebe. Podle § 1479 o.z. dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí.

18. Podle § 1491 o.z. pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek. Podle § 1492 o.z. pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl.

19. Podle § 1532 o.z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami. Podle § 1537 o.z. může zůstavitel projevit poslední vůli ve veřejné listině. Pořizuje-li závěť v této formě osoba nevidomá nebo osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát, použije se § 1535 obdobně. Podle § 1535 odst. 2 o.z. je-li zůstavitel osobou se smyslovým postižením a nemůže-li číst nebo psát, projeví poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, jejíž obsah musí být tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, který si zůstavitel zvolí, svědkem, který závěť nepsal; všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Zůstavitel zvoleným způsobem dorozumívání před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

20. Podle § 1642 o.z. náleží nepominutelnému dědici z pozůstalosti povinný díl. Podle § 1643 odst. 1 o.z. nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Podle odstavce 2, 2. věta téhož ustanovení je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. Podle § 1644 odst. 1 o.z. může být povinný díl zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen. Podle odstavce 2, 1. věta téhož ustanovení platí, že k nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží.

21. Podle § 1646 odst. 1 o.z. lze ze zákonných důvodů nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi; o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl; byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo vede trvale nezřízený život. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může zůstavitel vydědit i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.

22. Předmětem řízení je spor o dědické právo žalobce. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a zda by žalobě bylo možno vyhovět, kdyby žalobní tvrzení byla prokázána. Dle § 80 o.s.ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Vzhledem k tomu, že soudní komisařka v řízení o pozůstalosti po [celé jméno žalobce] uložila žalobci, aby podal u zdejšího soudu žalobu proti žalovaným na určení, že je dědicem, že v případě, že žaloba nebude podána ve lhůtě 2 měsíců, řízení o žalobě bude zastaveno, nebo bude-li žaloba odmítnuta, bude vycházet z toho, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch pozůstalého syna, tj. žalobce, dospěl soud k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem.

23. Závěť zůstavitele byla pořízena dne 7.10.2014 ve formě notářského zápisu sepsaného notářkou [titul]. [jméno] [příjmení] pod číslem [anonymizována dvě slova] [rok]. Tedy ve formě veřejné listiny, s níž zákon ve smyslu § 567 o.z. spojuje fikci potvrzení skutečnosti v ní uvedené, zakládá vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví zákon.

24. Tedy byla založena vyvratitelná domněnka, že pořízení pro přísad smrti pořídil právě zůstavitel, a že jednal svobodně a v souladu se svou pravou vůlí. Žalobce však notářský zápis, resp. úkon v něm učiněný, rozporoval a bylo tak na něm, aby prokázal, že právní jednání učiněné zůstavitelem nemůže obstát.

25. Soud se k námitkám žalobce nejprve zabýval platností pořízení pro případ smrti jako celku z pohledu namítaného nedostatku kvality právního jednání zůstavitele v době jeho pořízení. Žalobce měl za to, že zůstavitel byl v době pořízení závěti stižen duševní chorobou, respektive že z důvodu svého zdravotního stavu a věku nebyl zcela příčetný a nebyl schopen chápat důsledky svého jednání. V důsledku dopravní nehody, kdy proběhlo krvácení do mozku, nebyl zcela v pořádku, trpěl zdravotními problémy výpadky soustředění a paměti, nedůvodně napadal nejen své blízké. Soud má na základě provedeného dokazování toto tvrzení žalobce za vyvrácené. Soud předně odkazuje na závěr obou znalců, tj. [titul]. [příjmení] a [titul]. [jméno], kteří vyšetřovali zůstavitele rok po té, co učinil pořízení pro případ smrti. Tedy byli schopni řádně zhodnotit jeho zdravotní stav, vyloučit existenci duševní choroby u zůstavitele a zhodnotit jeho celkový stav a schopnost vnímat a hodnotit a projevit svůj úmysl, byť tak činili primárně v návaznosti na trestní oznámení podané zůstavitelem. Jejich úkolem bylo ověření existence či neexistence duševní choroby v roce událostí (finančních transakcí mezi zůstavitelem a žalobcem) v roce 2012 a 2013, zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitele v téže době a dále zachování schopnosti reprodukce prožitého děje zůstavitelem v době pořízení posudků, včetně zjištění, ověření, věrohodnosti zůstavitele. Oba znalci se shodli, že zůstavitel ani rok po sepisu závěti a listiny o vydědění netrpěl duševní chorobou. Oba shledali u zůstavitele zachování duševních schopností přiměřených věku. U zůstavitele neshledali ani přechodné omezení jeho duševních kompetencí. Obdobně i notářka, která se zůstavitelem závět sepisovala, [titul]. [příjmení], uvedla, že se zůstavitelem jednala dvakrát s odstupem týdne, že vždy jednal konzistentně, přehledně, byl orientován. Při obou schůzkách měl jasnou představu o tom, čeho chce dosáhnout. Jeho jednání nevykazovala známky jednání zkratkovitého, impulzivního či jinak vadného či problematického.

26. Soud tak má za to, že u zůstavitele byla zachována schopnost právně jednat. V této souvislosti soud připomíná, že občanský zákoník dává právo pořídit závěť i osobám omezeným ve svém jednání rozhodnutím soudu, obdobně jako nezletilým. Tedy, pokud by měla být závěť neplatná pro nedostatek kompetencí zůstavitele, muselo by jít o takový nedostatek kompetence, které podstatným způsobem omezuje schopnost zůstavitele chápat důsledky svého jednání či omezuje jeho schopnost ovládat své jednání. Zůstavitel však až do své smrti, tj. ještě další 3 roky, žil samostatně, byl schopen si obstarávat své záležitosti, jednat s úřady. Ještě rok po pořízení závěti jednal před soudem, účastnil se jednání soudu, jednal s policií. Rok po pořízení závěti byl posuzován znalci, jak uvedeno shora, pouze se závěrem tendence zveličovat prožité, paušalizovat křivdy na své okolí a projevovat se paranoidně, avšak při zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností odpovídajících jeho věku, tj. 83 letům.

27. Důvodem neplatnosti závěti nemůže pak být sama o sobě ani pohnutka zůstavitele vedoucí k tomu, že svůj majetek odkázal mimo rodinu. Nemohla by ji být ani případná„ škodolibost“ či„ stařecká umanutost“ zůstavitele, i pokud by byla tvrzena a prokázána, neboť by nešlo o nedostatek řádného projevu vůle. Takovým nedostatkem vůle by byla zejména skutečnost, kdy by zůstavitel pro svůj zdravotní stav nebyl schopen dohlédnout důsledků svého jednání, což v řízení prokázáno nebylo, či že by zde byl dán nedostatek jeho vůle, např. v důsledku ovlivňování třetí osobou, což z řízení rovněž nevyplynulo a ani žádný z účastníků takové ovlivnění netvrdil. Soud proto neshledal na straně zůstavitele nedostatek některé složky právního jednání způsobující neplatnost jeho jednání při pořízení závěti a listiny o vydědění.

28. Pokud žalobce namítal vady podpisu zůstavitele na závěti, který se neshodoval s jinými podpisy zůstavitele. Podle § 63 odst. 1 písm. h) zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, stanoví, že součástí notářského zápisu je podpis účastníka. Notář podepisující notářský zápis a osvědčující, že tento sepsal, osvědčuje pouze to, že se účastník úkonu, o němž je zápis pořizován, před ním podepsal, a že jeho totožnost ověřil. Žádný právní předpis neukládá notáři, aby ověřoval shodu podpisu účastníka s jeho jinými podpisy, a to ani těmi, které pořídil na jiných úkonech směřujících vůči notáři. Tvar podpisu, jeho grafickou podobu apod. nelze podřadit pod chyby v psaní, počtech nebo jiná zřejmé nesprávnosti v notářské listině, jejichž oprava se provede postupem podle § 60 notářského řádu, tedy doložkou pod uzavřený text notářské listiny.

29. Pokud šlo o určení osob, jež zůstavitel povolal za dědice, nemá soud za prokázané, že by nebylo jeho vůlí odkázat svůj majetek právě sobám v závěti uvedeným. Notářka [titul]. [příjmení] popsala, jakým způsobem zůstavitel dospěl k jejich označení, tedy, že věděl, že má zájem odkázat majetek Římskokatolické církvi a po té, co byl notářkou upozorněn, že aby byla jeho vůle vykonatelná, musí znát právní subjekt, který jeho majetek nabude, na další jednání již přišel s přesným označením této osoby. V řízení nevyšla najevo žádná okolnost, z níž by se podávalo, že nebylo vůlí zůstavitele odkázat majetek právě farnosti v [obec], jejíhož církevního života se i dle vyjádření 2. žalovaného účastnil.

30. Za situace, kdy soud neshledal žádný důvod neplatnosti závěti jako celku z pohledu případných vad jednání zůstavitele či vad notářského zápisu jako veřejné listiny, posuzoval, zda obstojí listina o vydědění žalobce. Tedy, zda na straně zůstavitele a žalobce existoval takový důvod, s nímž zákon spojuje právo zůstavitele omezit potomka na jeho právo na povinný díl.

31. Zůstavitel sám v listině o vydědění vymezil důvod vydědění žalobce tak, že o něj žalobce neprojevoval opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Důvod upřesnil tak, že se k němu žalobce špatně chová, neposkytuje mu potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci, pokusil se ho nechat prohlásit za nesvéprávného, podstrčil mu k podpisu plné moci pro výplatu důchodu, který je mu vyplácen ve [příjmení] republice Německo, přijal od něj částku 1 300 000 Kč, za níž měl na zůstavitele převést byt [číslo] v [obec], což však nesplnil, rovněž měl být žalobcem několikrát podveden.

32. Soud v řízení provedl dokazování spisem zdejšího soudu a dvěma trestními spisy, kdy předmětem řízení byly právě zůstavitelem označené situace, tedy tvrzený neoprávněný převod částky 1 300 000 Kč žalobcem jako protihodnoty za převod žalobcova bytu v [obec] na zůstavitele. Ze všech spisů vyplynulo, že danou situaci zůstavitel v různých situacích popisuje odlišně, jednou uvádí, že mělo jít o půjčku, kterou žalobce nevrátil, jindy, že mělo jít o protihodnotu za převod bytu na zůstavitele, následně pak u policie uváděl, že jde o částku, kterou si měl žalobce bez vědomí zůstavitele převést z účtu zůstavitele na svůj účet a užít ji ke své potřebě. Kromě opakovaně měněných skutkových okolností převodu předmětné částky v roce 2012 na žalobce, které sami o sobě způsobují téměř nemožnost prokázání závadného jednání žalobce vůči zůstaviteli v případě posuzovaného převodu, nelze přehlédnout, že šetřením policie bylo zjištěno, že zůstavitel převedl uvedenou částku žalobci sám, a to ve své bance. Rovněž bylo vyvráceno, že by žalobce přiměl zůstavitele změnit svůj bankovní účet, neboť zůstavitel měl svůj bankovní účet od roku 2010 nepřetržitě veden u ČSOB nejméně do konce roku 2015. Soud v této souvislosti poukazuje na to, že žalobu na úhradu částky 1 300 000 Kč vůči žalobci vzal zůstavitel při jednání ve věci samé zpět, na tomto jednání byl zůstavitel přítomen a ke zpětvzetí došlo za jeho přítomnosti (a to v souvislosti se změnou jeho tvrzení při účastnické výpovědi). Z protokolu z jednání vyplývá, že v souvislosti se zpětvzetím žaloby byl vyžadován souhlas žalovaného (v tomto řízení žalobce) se zastavením řízení a byla řešena otázka úhrady nákladů řízení. Tedy souvislosti zpětvzetí žaloby byly za přítomnosti zůstavitele řešeny nepochybně několik minut, a nelze tak uvěřit zůstaviteli, že ke zpětvzetí došlo bez jeho vůle a vědomí. Tedy tvrzení nesplnění závazku žalobce k převodu svého bytu v [obec] zůstaviteli oproti předem poskytnuté částce 1 300 000 Kč nebylo prokázáno.

33. Pokud zůstavitel uváděl, že se k němu žalobce špatně chová, neposkytuje mu potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci, blíže toto nespecifikoval. Žalovaní pak poukazovali zejména na to, že vadnost chování žalobce je třeba spatřovat v jednání, pro něž zůstavitel na žalobce podal trestní oznámení, která se však neprokázala a byla odložena jako nedůvodná. Ani v tomto řízení nevyšly najevo nové okolnosti či důkazy, které by tvrzení zůstavitel obsažená ve spisech policie, prokázala. Pokud jde o pomoc zůstaviteli v nemoci a stáří, má soud za to, že je třeba pomoc posuzovat v souvislostech vztahů zůstavitele a žalobce. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel na žalobce podal žalobu, opakovaně ho nařkl z protiprávního jednání proti své osobě, zjevně mu i bránil ve vzájemném styku (výměna zámků v domě …), tedy zůstavitel objektivně nestál o bližší kontakt s žalobcem, jehož podezříval z nejrůznějších jednání proti němu. Jakou pomoc či podporu by v takové situaci byl zůstavitel ochoten od žalobce přijmout, v řízení nevyplynulo a zůstavitel to sám nijak nespecifikoval. Nelze ani přehlédnout, že sám druhý žalovaný uvedl, že zůstavitel byl až do své smrti aktivní a v zásadě soběstačný (čímž soud nechce vyvolat dojem, že soběstačnému rodiči není třeba poskytovat pomoc či podporu, ale půjde o podporu v jiném rozsahu než rodiči nemocnému, upoutanému na lůžko, bez finančních prostředků pod.)

34. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by se žalobce pokusil zůstavitele prohlásit za nesvéprávného. Žádné řízení o omezení svéprávnost zůstavitele u zdejšího soudu nebylo zahájeno. Tato domněnka mohla snad být u zůstavitele vyvolána v souvislosti se znaleckými posudky z odvětví psychiatrie a klinická psychologie, které na jeho osobu nechala vypracovat policie v souvislosti s jeho trestním oznámením. Tedy iniciátorem přezkumu byla policie a zůstavitel jako oznamovatel a nikoliv žalobce. Ohledně tvrzeného pokusu o vylákání podpisu zůstavitel na plné moci k nakládání s důchodem zůstavitele vypláceného mu v Německu nebylo v řízení tvrzeno cokoliv bližšího a nebylo ani zmíněno zůstavitelem v žádném z jeho trestních oznámení či podání vysvětlení na policii. Tedy ani toto jednání nebylo prokázáno.

35. Z výše uvedeného plyne, že nebyl žádný z důvodů vydědění, uvedený zůstavitelem, v řízení prokázán. Žalovaní pak žádný jiný konkrétní důvod pro vydědění netvrdili. Soud tak neshledal existenci důvodu, s nímž zákon spojuje oprávnění zůstavitele vyloučit z dědění potomka v rozsahu povinného podílu.

36. Vzhledem k tomu, že soud shledal závěť pořízenou zůstavitelem dne 7.10.2014 ve formě notářského zápisu [anonymizována dvě slova] [rok] platnou, zamítl výrokem I. žalobu na popření dědického práva žalovaných ze závěti, a to v případě 1. žalované jako přímé závětní dědičky a v případě 2. žalovaného jako osoby, jež nastoupila jako dědic k uvolněnému dědickému podílu.

37. Soud dále výrokem II. určil, že žalobce je dědicem v zákonné posloupnosti po zůstaviteli, neboť neshledal důvody pro jeho vydědění. Tedy bude i osobou, která v dalším řízení o dědictví nastoupí ve své zákonné posloupnosti do práva na dědění uvolněného dědického podílu po závětním dědici, který dědictví odmítl, což však bude předmětem pokračujícího dědického řízení před notářem. Zároveň je tím dáno i jeho postavení jako potomka s nárokem na povinný díl.

38. Pokud se žalobce domáhal stanovení povinnosti žalovaných k výplatě povinného dílu v konkrétní částce, má soud za to, že takový návrh je předčasný, neboť řízení o dědictví nebylo pravomocně skončeno, tedy do doby rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví nenastane splatnost povinného dílu. Teprve na základě projednání dědictví může být stanovena výši povinného dílu a osoba povinná k jeho výplatě. Soud proto výrokem III. a IV. zamítl žalobu na povinnost úhrady částky 1 667 117 Kč a 2 500 Kč proti oběma žalovaným.

39. Výrokem V. soud rozhodl ve smyslu § 128 z.ř.s., o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť neshledal, takové okolnosti případu odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení mezi účastníky.

40. V souvislosti s řízením stát uhradil odměnu znalce [titul]. [příjmení] za jeho účast u jednání soudu dne 18.2.2021 ve výši 1 350 Kč, které mu přiznal usnesením čj. [číslo jednací] ze dne 5.3.2021, které nabylo právní moci dne 30.3.2021. Ve smyslu § 148 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném řízení byl výslech znalce proveden k návrhu obou stran sporu, jeho význam byl dán pro obě strany k podpoře jejich tvrzení, zároveň má soud za to, že lze stanovit úspěch a neúspěch žalobce na straně jedné a žalovaným na straně druhé rovným dílem, proto soud uložil oběma stranám povinnost k náhradě nákladů státu rovným dílem (výrok VI. a VII.), přičemž výše náhrady bude uvedena v samostatném usnesení soudu, neboť výše nákladů nebyla ke dni rozhodnutí soudu pravomocně stanovena.