11 C 102/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 34 471 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 941 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 968 Kč od 18. 5. 2021 do 26. 5. 2021, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 438 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 90,42 % ročně z částky 19 642,83 Kč od 18. 5. 2021 do 10. 6. 2021 ve výši 1 127,28 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 19 642,83 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 18. 5. 2021 dosáhne částky 36 266 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 6. 2023 domáhala zaplacení částky ve výši 34 471 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela s žalovaným dne 9. 12. 2020 úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr dne 9. 12. 2020, a to na jeho účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem ve výši 109,94% ročně, a to v 9 měsíčních splátkách po 3 470 Kč, počínaje měsícem leden 2021. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení její úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a dále na základě provedeného vnitřního scoringu – hodnocení klienta. V souvislosti se smlouvou žalovaný požádal o využití marketingové akce, čímž došlo ke snížení prvních dvou splátek na jednu polovinu, čímž došlo i k ponížená zápůjční úrokové sazby na nominální hodnotu ve výši 90,42% ročně. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, v důsledku čehož došlo ke dni 16. 5. 2021 k automatickému zesplatnění úvěru. Do tohoto data žalovaný uhradil celkem 1 splátku ve výši 3 470 Kč. Žalobkyně po žalovaném proto požadovala dlužnou jistinu ve výši 19 642,83 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 8 503 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 90,42 % ročně od 18. 5. 2021 z jistiny a úhradu pojištění. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni však nereagoval.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Předvolání k jednání ve věci bylo žalovanému dne 17. 10. 2023. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byla podle § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Proto soud jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

6. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kopie občanského průkazu včetně souhlasu žalovaného s jeho kopírováním a uchováváním soud zjistil, že žalovaný podepsal tento návrh dne 9. 12. 2020 a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, s tím, že se zavázal žalobkyni vrátit částku 30 222 Kč ve 9 měsíčních splátkách po 3 470 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to z části B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném doklady a informace nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a žalovaný jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnil. Návrh smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 10. 12. 2020. Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení o schválení úvěru, dodejka a splátkový kalendář). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byly žalovanému poskytnuty i informace o spotřebitelském úvěru (viz informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru a předsmluvní formulář).

7. Podle výpisu záznamů z registru SOLUS a z ověření v registru NRKI žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když v registru NRKI nebylo žalovanému přiděleno žádné CBS skóre s kódem příznaku, tj. klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti, v registru SOLUS nebyly u žalovaného evidovány žádné údaje.

8. Z listiny hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný byl svobodný, měl mít příjem 18 000 Kč ze zaměstnání, výdaje byli uvedeny jako životní minimum 3 860 Kč měsíčně a jeho výdaje na bydlení měly činit 2 603 Kč měsíčně. Forma bydlení nebyla uvedena. Výdaje měly celkově činit 6 463 Kč. Volné zdroje měly činit částku 10 537 Kč.

9. Z částečných výpisů z banky bylo prokázáno, že od zaměstnavatele žalovaného přišlo na účet žalovaného v měsíci říjnu 17 332 Kč a v měsíci listopadu 19 542 Kč.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 9. 12. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala na účet žalovanému částku ve výši 20 000 Kč.

11. Z karty klienta vyplývá, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalovaného na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaný uhradil celkem částku 3 470 Kč.

12. Z výzev k zaplacení vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

13. Oznámením ze dne 16. 5. 2021 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě celého dluhu do 10 dnů od data odeslání.

14. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 5. 2023 spolu s plnou mocí a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu a oznámila mu, že ke dni 16. 5. 2021 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení jeho závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalovaný podal u žalobkyně návrh smlouvy o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 20 000 Kč, který žalobkyně odsouhlasila. Žalobkyně následně vyplatila žalovanému na dohodnutý účet částku 20 000 Kč. Žalovaný svůj dluh postupně splácel, a žalobkyni uhradil celkem částku 3 470 Kč. Žalobkyně poté s odkazem na prodlení žalovaného se splátkami zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ Zosú“), podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná pouze z části, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet.

23. Žalovaný k posouzení své úvěruschopnosti předložil žalobkyni dva částečné výpisy z účtu, z nich je zřejmé jeho čistá mzda činila říjnu 17 332 Kč a v měsíci listopadu 19 542 Kč nikoli tvrzených 19 000 Kč. Žádný další příjem žalovaného nebyl žalobkyní tvrzen ani doložen. Jestliže splátka úvěru činila 3 470 Kč a celkové výdaje žalovaného měly podle hodnocení klienta činit 6 463Kč, pak je zřejmé, že žalovaný neměl dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Žalobkyně, přestože jí tyto skutečnosti musely být zřejmé, se jimi řádně nezabývala. Žalobkyně vycházela v případě výdajů ze životního minima ve výši 3 860 Kč. Žalobkyně si rovněž neověřila, kde žalovaný bydlí tedy nelze předpokládat, že nájemné a inkaso bylo 2 603 Kč. Soud má pochybnosti o tom, že by v této částce byly zahrnuty rovněž náklady na spotřebu elektrické energie, případně plynu a spotřebu vody, přičemž žalobkyně tyto údaje od žalovaného zjevně nepožadovala, přestože podle článku B) smlouvy tak měla možnost učinit, resp. si ji sama vyhradila. Nelze tedy předpokládat, že by výše nájemného včetně plateb za energie a služby činila pouze 2 603 Kč měsíčně. Žalobkyně si v tomto směru měla vyžádat nájemní smlouvu, či jiný relevantní doklad, prokazující tak nepřiměřeně nízké náklady na bydlení žalovaného. V registru NRKI nebylo žalovanému přiděleno skóre její platební morálky. Současně tak údaje poskytnuté žalovaným soud neposuzuje jako důvěryhodné, předně s ohledem na neurčitost druhu bydlení žalovaného a s tím související nedostatečně specifikované náklady nejen na bydlení ale i osobní potřeby žalovaného, které nebyly vůbec uvedeny. Všechny tyto skutečnosti, stejně jako vědomí žalobkyně, že hodnocení smlouvy dle výpisu z nebankovního registru vycházelo jako špatné, měla zavdat žalobkyni pochybnost o dobré platební morálce žalovaného. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným k posouzení jeho úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovaným zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovaným žádným způsobem neověřovala a dále nezkoumala. S tak nízkým příjmem a nedostatečnými informacemi o výdajích žalovaného bylo lze předpokládat, že žalovaný nedostojí svému závazku.

24. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalovaného v zásadě vyhradila právo jí úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.

25. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

26. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

27. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a zároveň, že žalovaný již před podáním žaloby žalobkyni zaplatil 3 470 Kč, soud žalobě částečně přiznal jakožto bezdůvodné obohacení ve výši 16 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 5. 2021 do zaplacení, kdy byl žalovanému přiznán úrok z prodlení v zákonné výši od data oznámení a vyzváním k zaplacení dluhu s přičtením 10 denní lhůty poskytnuté žalobkyní k zaplacení dluhu (výrok I. rozsudku), ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

28. Výrok III. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný byl ve věci úspěšnější a příslušela by mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 4,09%. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, respektive jejich náhradu nepožadoval. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení.